Q&Hrej: Žánry, které už tolik nehrajeme
Dnes si zase zavzpomínáme. Tentokrát na doby, kdy jsme ještě trávili hodiny u her, které dnes spíše přehlížíme a nehrajeme. Můžeme pro to mít řadu důvodů, ať už to, že nás daný žánr moc nebaví, nemáme na něj dostatek času nebo prostě už takové hry nevychází. Samozřejmě se o své názory a vzpomínky můžete podělit i vy v komentářích.
Jednoznačně sportovní hry. V mém mladším školním věku, tedy někdy na prvním a začátkem druhého stupně základky, jsem stovky hodin trávil u hraní FIFA a NHL. Každý rok jsem musel mít nový ročník, protože přeci nebudu hrát se starými soupiskami, i když je během prvního týdne celé promíchám. Většinou to ale dopadlo tak, že rodiče neviděli smysl, kupovat stejnou hru každý rok (ani se jim nedivím), takže jsem až každý druhý rok zapínal s obrovským natěšením kultovní "Í-EJ-SPORTS-CNGEJM". Hele blbé narážky si nechte, jo?! Byl jsem dítě, to mou angličtinu omlouvá. V dnešních dnech už zapnu během měsíce FIFU nebo Madden maximálně na pár hodin.
Původně jsem chtěl zmínit bojovky, protože ty jsem dříve měl vážně rád a můj Eddie Gordo byl nepřekonatelný. A od dob PlayStation 2 byla jediná bojovka, kterou jsem si koupil, loňský Mortal Kombat 11.
Na PlayStationu jsem považoval sérii Metal Gear Solid za neuvěřitelnou modlu.
Nicméně moje odpověď bude stealth. S láskou vzpomínám na doby, kdy jsem měl na Score a Level DVD sérii Hitmana a Splinter Cell. Bavilo mě se krást stínem a potichu zabíjet nevinné oběti. Postupně plánovat každý krok. Ten adrenalin nenechat se dopadnout a udělat vše, aby to vypadalo jako nehoda. Tehdy jsem byl strašně nahypovaný u Blood Money a tu hru jsem dohrál snad třikrát po sobě. Casino jsem prostě musel projít tak, aby si mě nikdo nevšiml a já skutečně mohl být tím nejlepším zabijákem o kterém se budou psát písně. Na PlayStationu jsem považoval sérii Metal Gear Solid za neuvěřitelnou modlu. Ovšem jak roky šly, tak jsem od plížení upustil. Vlastně mi zbyl jenom ten Metal Gear. U Hitmana jsem u Blood Money i skončil a další hry nikdy nehrál, ani jim nevěnoval pozornost.
Phantom Pain považuji za jednu z nejlepších her, co jsem kdy hrál, ale už jsem nikdy nepocítil potřebu, že vše musí být na stoprocent tajně. Když se objevil vykřičníček, tak jsem nikdy nenahrával minulou pozici, prostě jsem sáhnul po samopalu. A za posledních hodně let je to jediná stealthová hra, co mě skutečně bavila.
I u srdcovek jako jsou The Last of Us, Uncharted nebo Gears se sem tam objeví možnost využití plížení. Ta mi jako taková nevadí. Stejně jako v případě posledního Metal Gearu se pokusím o nenápadný útok, ale pokud nevyjde, nevadí hraji dál. Nicméně platí že ani jedna ze zmiňovaných her není čistokrevně "plíživá".
Škoda, že jste se nezeptali dřív. Doufám, že tohle nebude precedenc, otázky, na které nemám odpověď, anebo otázky, na které UŽ nemám odpověď. Stačilo se zeptat pár let zpátky, a okamžitě bych na stůl vysázel minimálně tři, čtyři žánry, které zanikly a tudíž je už nehraju. Pět let zpátky bych vraždil za pořádný tycoon. Obzvláštně rád jsem měl vždycky stavění lunaparků, které se ale postupem let stalo spíše utrpením. Pět let zpátky bych vraždil a takticko-strategické hry, které čerpají svůj herní základ z legendárních Commandos. A pět let zpátky – pět a půl roku, abych byl přesnější – bych stejně dychtivě toužil i po budovatelských strategiích. Jenže postupem času se můj seznam zmenšoval a já postupně objevoval nástupce her, které jsem kdysi dávno miloval.
Tudy tak cesta zřejmě nevede. Problémem je, že se doteď považuji za herního univerzála, který si užije stejně závodní hru jako RPG, střílečku jako strategii, sportovní hru jako logickou. Hraju všechno. Jsem sice vybíravý, ale to proto, že mám díky svému širokému záběru z čeho vybírat. Kdybych ale měl na něco ukázat, tak čím dál více sesekávám hry, které jsou časově náročné. Asi už bych se nepustil do stohodinového RPG – času už není tolik. Jenže tohle je asi společný jmenovatel náš všech. Před lety byla jiná doba, každý prožíval jinou životní etapu a den se zdál, jako kdyby měl třicet hodin. Všichni to znají. Proto mi přijde, že právě tyto dlouhé hry napadnou skoro každého, protože už jsme všichni dospěli do doby, kdy jsme se čelně srazili s realitou. Paradoxem ale je, že když se nám nějaká hra zalíbí, klidně v ní utopíme mnohem víc času, než kolik bychom na takové stohodinové RPG vlastně potřebovali.
V odstavích kolem se to jen hemží vzpomínkami na doby, kdy se chodilo ze školy a házely batohy do rohu a Kuba mi zároveň vyfouknul vzpomínku na MMORPG, které tehdy polykalo čas velmi agresivně.
Prostě jsem svoje gazely thomsonovy a canis lupus musel mít v pěti různých vydáních.
Za mě tedy zmíním tycoony. Ne, že bych se jim dnes vůbec nevěnoval. Pořád mám velmi blízko k budovatelským strategiím a čas od času si zahraju Game Dev Tycoon. Bývaly ale doby, kdy disk mého dýchavičného notebooku okupovaly snad všechno budování zoo, co trh nabízel. Oba díly Zoo Tycoonu, Zoo Empire, Wildlife Park, Marine Park Empire... Prostě jsem svoje gazely thomsonovy a canis lupus musel mít v pěti různých vydáních.
Když jsem ale před rokem na Gamescomu neúspěšně zápolil s vztyčením plaňkového plotu u výběhu pásovců v podání Planet Zoo, uvědomil jsem si, že mě virtuální zvířata moc nenaplňují. Navíc na tycoony ztrácím trpělivost a už i to budování měst v Cities: Skylines mě celkem omrzelo. Holt se časem měníme.
Má odpověď je naprosto prozaická – RPG. Kde jsou ty časy, kdy jsem nehrál nic jiného než virtuální hry na hrdiny? A to dokonce ne jednou, ne dvakrát, ale klidně i pětkrát po sobě? Inu, vzal je čas. Člověk totiž relativně brzy zjistí, že model „přijdu ve dvanáct, zahodím školní tašku do kouta a do večera se nehnu od kompu“ bohužel není trvale slučitelný s dospíváním.
RPG hry jsem tedy opravdu byl zvyklý hrát několikrát po sobě (a to zásadově jedině se stejným buildem, herním stylem a rozhodnutími), když ale zapátrám ve všech svých herních knihovnách, mimo recenze byl mým posledním odehraným titulem tohoto žánru asi Divinity: Original Sin 2, vydaný v září 2017. Dokonce i to Kingdom Come: Deliverance, na které jsem se tolik těšil, mi na disku netknutě hnije už přes dva roky…
Jsem ale přesvědčen o tom, že 10. prosince se tahle smutná skutečnost přeci jen změní a já opět na dlouhé hodiny propadnu kouzlu otevřených světů. Kdo jiný by to ostatně měl dokázat než polští lidoví hrdinové, díky jejichž prvnímu Zaklínači jsem se do RPG žánru tolik zamiloval?
Najít nějaký žánr, který jsem opustil, je pro mě nelehký úkol. Když se zpětně podívám do svého videoherního deníčku, nacházím spousty rozmanitých titulů se zcela odlišnou hratelností. Vzhledem k tomu, že několik posledních let hraji výhradně na konzolích, se ale nabízí zmínit strategie. Ne, že bych s nimi kdy trávil kdoví kolik času, ale třeba Stronghold Crusader nebo Heroes of Might and Magic IV jsem tehdy mohl hrát od rána do večera.
Forza Horizon 4 mě uchvátila svou hratelností a jsem si jistý, že tohle není poslední díl, který si zahraju.
Nad rámec strategií ještě nemůžu nezmínit arkádové závodní hry. Od Need for Speed: Underground a Most Wanted až třeba po menší tituly typu série Ford Racing, závodění s auty mě vždycky bavilo. S postupem času mě ale z především z důvodu upadající kvality závodů od EA tento žánr pustil a začal jsem více vyhledávat alternativy typu série Trials. S nákupem nového Xboxu se situace poněkud změnila. Forza Horizon 4 mě uchvátila svou hratelností a jsem si jistý, že tohle není poslední díl, který si zahraju.
U mě je to jasné. Dříve jsem trpěl nekontrolovatelnou láskou k MMORPG. Byly časy, kdy jsem musel vyzkoušet vše, o čem jsem se z vyprávění kamarádů doslechl. Většina z nich navíc ani nestojí za zmínku. Ano, i já jsem ztrácel čas v nesmyslech typu Metin a 4Story. Mnohem raději jsem měl WoWko, nejmilejší mi ale bylo Lineage II, neboli lajna, jak jsme hře přezdívali. Zpětně nepochybuji o tom, že jsem na Lineage II, stejně jako zbytek angažovaných kamarádů, byl regulérně závislý.
Vzpomínám na ty chvíle s radostí. Časy, kdy jsem mohl po škole zahodit bágl a do desíti pařit s kamarády, s nimiž jsem druhý den ve škole zažíval něco jako klanovou poradu. Díky Lineage II se mohli prosadit i kluci, kteří běžně chodili v roztrhaných hadrech, kteří spoléhali na to, že od někoho vysomrují svačinu. Stačil jim středně výkonný počítač s připojením k internetu, moře času a být na stejném serveru jako zbytek třídy. Za rohlíky platili enchanty (svitky na posílení výzbroje), případně vzácnými materiály (kam spadal například Stone of Purity). Krom drobných pochutin a cigaret ale získali daleko víc. Se zvyšující se úrovní virtuální postavičky stoupali i v našich očích, jejich sociální status byl najednou úplně někde jinde, přestože se to na první pohled nemuselo zdát. Já jsem se těmto frajerům nikdy nevyrovnal, protože jsem měl striktní večerku a ještě jsem se u počítače musel střídat s bratrem. To ve finále znamenalo, že jsem byl ve hře totální nula. I tak pro nás, běžné smrtelníky, bylo Lineage II úplně vším. Vysněný svět, kam jsme zdrhali, když se v tom skutečném něco podělalo. Místo, kde jsme zažívali zklamání i radost z úspěchů (PvP/PK), pocit hrdosti a sounáležitosti (obléhání cizích hradů s vlastním klanem a boss fighty), ale i hořkou pachuť zrady (když někdo někomu šlohnul účet a vybral mu všechny cenné předměty).
A pak se to celé rozpadlo. Kouzlo najednou pominulo, když se penzum volného času ještě více smrštilo, když nás začaly bavit trochu jiné věci a v životě jsme se posunuli o kus dál. I dnes občas zavadím o zajímavé MMORPG, které na papíře vypadá naprosto fantasticky, moc dobře ale vím, že už by to prostě nebylo takový jako dřív. Kdybych ale uměl vrátit čas, rád bych se do těch dob alespoň na chvíli vrátil.
Abych se přiznal, multiplayerové hry hraju opravdu dlouho. Tento „žánr“ jsem si ve své hlavě tak masivně zobecnil, že prakticky ani nepřemýšlím nad tím, jaká hra skutečně je – občas si zapnu Call of Duty, League of Legends, čas od času GTA Online a pokud kamarádi chtějí, zavítám i do survival hříček. Proto mě tato otázka vlastně velmi zarazila – vždyť já furt hraju to stejné. Nebo ne?
Když jsem se nad otázkou zamyslel trochu více a prošmátral vzpomínky, hned mi naskočila jedna hra – no jasně! 4Story, hra mého dětství, jedna z nejlepších (berte to s rezervou) her co jsem kdy hrál a ze které si odnáším neskutečné zážitky. Několik let a nepochybuji o tisícovkách hodin, které jsem do této kopie WoWka vložil, jsou ale opakem toho, čemu se věnuju dnes. MMORPG jsem sice vyzkoušel celkem nedávno, věnoval jsem mu ale jen pár dní a připomněl si vše, co mě na nich nebaví.
Chci pravidelné bitvy o různé pevnosti a velké souboje mezi hráči (nikoliv arény!) i s bossy.
MMORPG je zkrátka nekompromisní. Musíte si vybrat buď jednodušší hru, a tím pádem méně časově náročnou, a nebo takovou, jakou mám rád já – velmi komplexní, s propracovaným systémem PvP, ekonomikou, klany a raidy. Chci pravidelné bitvy o různé pevnosti a velké souboje mezi hráči (nikoliv arény!) i s bossy. Jenže se zároveň chci hru naučit rychle a hlavně – nemohu, nebo spíše nechci jí už věnovat tolik času. Když jsem totiž zapnul Guild Wars 2, seděl jsem u toho od nevidím do nevidím, a zanedbával jiné věci. Právě z tohoto důvodu jsem opustil Black Desert Online, které spoustu z těchto požadavků splňovalo. Ale ona nutná časová dotace a grind stály za těžkým rozhodnutím ze hry odejít. Guild Wars 2 se zase po pár dnech ukázalo jako nedostatečně komplexní, což mě taktéž odradilo. Tak já nevím. Asi stejně nakonec zůstanu u League of Legends, které sice není MMORPG, ale drží se mě jako klíště přes 8 let. Protože ve vztahu k MMORPG jsem jako rozmazlený fracek. Možná si k tomuto žánru najdu cestu až budu třeba v důchodu.
