Q&Hrej: Naše největší virtuální lásky
V dnešním tématu zabrousíme do lehce osobnější roviny našeho hráčství. V rámci Q&Hrej jsme se totiž podívali na herní hrdinky, které nějakým způsobem získaly naší náklonnost, nebo nás prostě jen přitahovaly. Pochopitelně jsme do otázky zahrnuli i muže, v redakci se ale bohužel nenašel ani jeden virtuální amant, tak třeba příště. A kdo přirostl k srdci vám?
Zamilovat si herní postavu bylo v dobách 16-bitových konzolí poměrně těžké. Tehdy skutečně platilo, že na vzhledu nezáleží, v těch několika pixelech se skutečně mohlo leccos skrývat, bohužel ale ani uvnitř povětšinou nebylo vůbec nic, co by dokázalo rozpumpovat žíly. V roli udatného instalatéra jsem prťavou princezničku zachránil několikrát, láska z toho ale nikdy nebyla.
Musel jsem tedy vydržet, počkat si na časy, kdy už výkon herních strojů umožnil autorům trochu začarovat. Mou nejmilejší postavou je asi Elena Fisherová, televizní reportérka, za níž se podle mě musel otáčet jeden chlap za druhým. Dokázala koneckonců srovnat do latě i známého světoběžníka - Nathana Drakea.
Elena je mi sympatická hned v několika směrech. Líbí se mi její ležérní a praktický styl oblékání. Když si vezme tílko, stává se z ní v podstatě Lara Croft, zároveň ale není tou klasickou silnou ženskou hrdinkou, které v poslední době tak často vídáme, což je velmi příjemná změna. I povahově mi velmi sedí, na nic si nehraje, je přirozená, taková holka do nepohody. Pro Drakea má navíc velké pochopení, daleko větší, než si on sám myslí. Elena je prostě fajn holka, zatím asi ta nejmilejší, kterou jsem ve videohře potkal.
Mnoho mých známých má svůj první virtuální crush spojen s Larou Croftovou. Přesto, že jsem její dobrodružství velmi rád prožíval, nikdy pro mě nebyla ničím jiným, než archeoložkou s jehlanoidními vnadami, později přifouknutými balóny. Nicméně na mé dvě nejoblíbenější ženské protagonistky ve hrách vzpomínám velmi rád.
Všechno se vlastně odehrálo v průběhu roku 2000, kdy mě nejprve uchvátila hlavní hrdinka survival hororové hry Parasite Eve 2 Aya Brea. Krásná blondýnka s krátce střiženými vlasy a nadlidskými schopnostmi se do mého srdce zapsala především památnou scénou ve sprše, která v době prvního playstationu neměla na televizích obdoby. Navíc vše vyvedeno v animaci made in Tecuja Nomura a Square Soft.
Aya Brea však mému srdci kralovala pouze několik měsíců, než její pozici neomylně sestřelila jiná špička svého oboru. Vždy upravená, nádherná a okouzlující Cate Archerová ze hry No One Lives Forever. Dodnes rád vzpomínám na všechna její dobrodružství, která jsme spolu prožili. Stejně tak na atmosféru doby prostupující celou hrou a hlavně na hrdinku, která pro mne do dnešního dne nesnese konkurenci. Jestli kdy existovala ženská verze Jamese Bonda, byla to právě Cate Archerová, má největší herní láska. Doufám, že někoho v Monolith napadne, že by tuto sérii mohli vzkřísit. Dal bych za ni cokoli.
Stejně jako všichni ostatní si ulehčím práci a neomezím se na jedno jediné jméno. Těch půvabných žen totiž byla ve hrách celá řada. Na první dobrou jistě nemůžu nezmínit Elizabeth. Neuvěřitelně půvabnou dámu se schopnstí otevírat trhliny v čase. Spousta hráčů si asi vzpomene na střetnutí se Songbirdem nebo nekonečné zvolání "Booker, catch!", Elizabeth je ale mnohem víc než příběhovým pohonem nebo sidekickem Bioshock: Infinite. Už jen pro ten osud, který jí Ken Levine připravil.
Miranda je inteligentní, temperamentní, perfektně ovládá biotiku.
Ještě hlubší náklonnost ale chovám k Mirandě Lawson. Ostatně, žena stvořená tak trochu uměle, aby splňovala všechny ideály ženství... to dává smysl. Nejde ale jen o vzhled, Miranda je inteligentní, temperamentní, perfektně ovládá biotiku, představuje absolutní protipól Jack (kterou naopak z celého srdce nenávidím) a obecně představuje nenuceně silnou a průbojnou hrdinku. Přesně takovou, jaké herní vyprávění stále potřebují jako sůl. Miranda nepotřebuje zachraňovat, naopak je často schopna podat pomocnou ruku přetížené(mu) Shepard(ovi). Ve velmi tvrdé konkurenci postav Mass Effectu, kde se nabízí další silné charaktery včetně Liary, Phoebee nebo Cory prostě vede.
A aby byl náš článek přece jen o něco vyváženější, zmíním urostlého tvrďáka Jamese Vegu, který je prostě... frajer. Garruse si nechám na text věnovaný nejlepším herním parťákům do pohody i nepohody.
Mou největší herní láskou je rozhodně Morrigan z prvního Dragon Age. Její charisma a ironické poznámky, to bylo něco, co jsem vlastně ve hrách do té doby nikdy nezažil. V době, kdy byly i ženy v mém milovaném Zaklínači definovány pouze tím, jestli se s vámi vyspí za dar v podobě hedvábných rukaviček či kuřecího stehna, šlo o něco nového a neuvěřitelně osvěžujícího.
Sice jsme měli trochu komplikovaný vztah s její matkou, ze které se navíc časem vyklubala slušná dračice, ale jinak mi podobně komplexní postavy v RPG žánru chyběly vlastně až do vydání druhého, a hlavně třetího Zaklínače, který zprostředkování mezilidských vztahů zase dovedl někam trochu jinam.
Mně na mysli vyplavaly hned čtyři ženy, se kterými bych si skočil na kafe. A jelikož mě ta moje skutečná zná příliš dobře, hned dvě uhodla. Na druhou stranu já ty její znám taky (zdravíme kovboje Arthura, který byl fešák, to je pravda). Kdybych to měl vztáhnout na první ženu, která mě virtuálně okouzlila, tak nemůže přijít nikdo jiný než Lara Croft. Považte, vysportovaná postava, hrudník plný různých geometrických tvarů a samozřejmě smysl pro dobrodružství. Kdo by se nechtěl podívat do Peru, Egypta nebo Asie po jejím boku. Nehledě na to, že je velmi bohatá a má obří sídlo a dokonce vlastního sluhu zamčeného v mrazáku! Prostě jasná volba. Na druhou stranu Aloy z Horizon Zero Dawn cílí na mnohem primitivnější pudy. Zrzka. Netřeba nic jiného dodávat… ale pokud ano, jistě bych se chtěl projet na mechanickém býkovi či dinosaurovi.
U největšího „crushe“ se pořád neumím rozhodnout mezi Jaine Proudmoore z oblíbeného Warcraftu nebo Quiet z Phantom Pain. Jistě, jít na kafe s mocnou čarodějkou Azerothu má svoje výhody. Kupříkladu by nás mohla po rande portnout hezky rychle domů (nebo někam, kde je hezký výhled - jsem přece romantik). A byl bych neskonale vděčný, kdyby v horkých letních dnech vykouzlila trošku toho ledu. Ovšem Quiet je jiná liga. Zatímco Jainu beru jako svojí nejoblíbenější lorovou postavu, tak bychom si zajisté rozuměli jako kamarádi. Kdežto s takovou Quiet by to bylo o něčem jiném… Přestavte si sexy ženu, která nemluví a jen tak si vesele brouká. Navíc lusknutím prstů může zmizet. A to nemluvím o tom, že bych si s ní mohl jít zastřílet na kachny. Uspávací puškou, samozřejmě! Za mě je Quiet možná první volba. Nehledě na to, že když konečně promluví, má velmi líbezný hlas, který dojme až k slzám…
No ták, jsme přece dospělí. Přece bychom neslintali nad nějakou virtuální ženou jenom proto, že měla špičatá prsa. Tímto zdravíme Laru, asi největší sexsymbol dřívější doby. Zatímco teď se dokážu nad podobné přednosti povznést, dřív jsem to... nedokázal. Když tak mluvíme o nějaké naší lásce, musím se opět vrátit daleko do minulosti, abych si vybavil někoho, kdo mě uhranul svým pohledem. Ehm. Z nějakého důvodu mě napadá především série Need for Speed, jmenovitě potom Rachel z Underground 2, jejíž příjmení si nikdo nepamatuje, poměrně přesně si ale vybavím její hlas a upnuté oranžové tílko. Ještě radši ale na scénu přivedu Miu z pozdějšího Most Wanted. Víte jak, detailnější grafika a tak...
Protože ale mojí dětskou představivost nejde brát moc vážně, dovedu tuhle pasáž dál, lehce do absurdna. Zůstaneme nicméně u tuningu, aut a slečen v tištěných bikinách, které k této subkultuře evidentně patří. Prim u mě drží hra Street Racing Syndicate. Paradoxně si nepamatuju jméno tamní ženy - tehdy jsem se zřejmě zajímal o jiné věci - a mám dokonce pocit, že svou krásu jich tam vystavovalo na odiv hned několik (desítek?), ale tak nějak mi utkvělo v paměti, že jsem SRS hrál hlavně kvůli nim. Pokud nechcete použít fantazii, použijte Google, ten vám dá určitou představu...
