Q&Hrej: My a roleplay
V dnešní epizodě Q&Hrej se podíváme na trend roleplayingu, tedy snahy ovládat videoherní hrdiny tak nějak "autenticky". Oddáváme se mu, nebo jej považujeme za ztrátu času?
Při hraní se obvykle projevuji obsedantně-kompulzivními poruchami mnoha druhů. Pokud se vícekrát vracím k titulu založeném na volbách, žádná svá rozhodnutí zásadně neměním. Když zjistím, že jsem se na rozcestí omylem vydal cestou, která mě vede rovnou k cíli úkolu, s panickou hrůzou se vracím, aby mi v postranní uličce něco neuniklo. V cizích truhlách pak nesmím nechat ani krabičku od sirek, protože i ta lze obvykle alespoň za nějaké drobné prodat. Díky tomu snad v každé hře nastřádám menší jmění, od obchodníků však obvykle nic neukupuji, protože mé tovary obratem prodávají za desetinásobek. Buržousti.
Do hlavní postavy se obvykle dovedu emocionálně vcítit a v některých hrách mi na ní opravdu záleží.
Přiznám se však, že role-playing mě nikdy nechytnul ani v životě herním, ani v životě osobním, neřkuli ložnicovém. Do hlavní postavy se obvykle dovedu emocionálně vcítit a v některých hrách mi na ní opravdu záleží (ale rozhodně ne na tobě, Arthure Morgane!), v klíčových situacích se však vždycky rozhoduji na základě vlastního vědomí a svědomí.
Ne že bych byl zrovna pravidelným hráčem RPG her, ale když už se k nějaké dostanu, snažím se s ovládanou postavou sžít a hrát za ni v souladu s tím, jakou osobnost v mých očích má. Nezacházím až tak daleko, že bych si zakazoval využívání rychlého cestování nebo se musel kdovíjak zabývat volnočasovými aktivitami, které pro mě v postupu hrou nebudou nijak prospěšné. Na druhou stranu se pevně držím morálních hodnot dané postavy, takže jsem konzistentní ve směřování jejích rozhodnutí nebo přístupu k násilí. Třeba Jindra z Kingdom Come se v mém podání sice nebál použít meč, ale pouze proti banditům, ostatní postavy ve hře nezabíjel ani neokrádal. Takového jsem ho prostě viděl. Je pravda, že do hospody na jedno si občas skočil, ale randění s děvčaty nebo lukostřeleckým soutěžím se příliš nevěnoval.
Musím se přiznat, že role-playovat v multiplayerových hrách není jednoduché. Jelikož hraju zejména League of Legends nebo Escape From Tarkov, hraní si na postavy ve hrách není mou prioritou. Musím se přiznat, že mě také naprosto minul obrovský trend GTA RP, jelikož, alespoň ze streamů, mi tato aktivita přijde jako obrovská ztráta času – ale proti těm, kteří jej provozují, vůbec nic nemám. Přeci jen, každého z nás baví něco jiného.
S vydáním Cyberpunk 2077 se ale musím přiznat, že se tento role-play částečně vrátil. Tedy, spíše se chtěl vrátit. Musím uznat, že hra má spoustu technických chyb, atmosféru ale CD Projekt Red nabízí naprosto excelentní. Možná jsem již zmiňoval, že naprosto zbožňuji filmy a seriály s tématikou “chudí proti bohatým” a pokud se to vše ještě odehrává ve vertikálním světě jako například Alita, jsem v sedmém nebi. Naprosto zbožňuji Borough Market v Londýně, který se částečně nachází pod mostem s projíždějícím metrem/vlakem a vždy, když jsem na něj měl možnost zavítat, strávil jsem zde několik hodin prostým sezením a užíváním si té „dystopické“ atmosféry.
Musíte tedy pochopit, že jakmile jsem se dostal do Cyberpunku, zamiloval jsem se do něj. Možná ne tolik do něj jako do města, lidí, budov a atmosféry v něm, což naprosto plynule vyústilo ve snahu stát se jedním ze zdejších NPC a žít virtuální život. Bohužel to ale moc nejde. Chápejte, prakticky jedinou věcí, kterou bych k tomu potřeboval, je mít možnost si někde sednout, ve stánku s jídlem si koupit nějaký ten hot-dog z budoucnosti, koupit si v krámku noviny (respektive shard) a zkrátka nějakým způsobem interagovat se svým okolím. Nepotřeboval bych sálodlouhé dialogy, desítky animací nebo modelů jídel. Naprosto bych se spokojil s jedním jídlem, jednou animaci jezení, jednou animací sezení a jedněma novinama, které by mi chudáci prodavači dodávali neustále dokola. A ještě tedy potřebuji celkem zásadní věc – aby tuto možnost nenabízel pouze jeden stánek ve městě, ale většina z otevřených obchodů. CD Projekt Red totiž do města zasadil spoustu podobných krámů na ulicích, tržištích či náměstích díky čemuž, alespoň na PC, působí město velmi živě, organicky a uvěřitelně. Pokud bych takové věci mohl ve hře dělat, řekl bych si, že jsem po velmi dlouhé době nejen rozehrál singleplayerovou hru, ale také si jí náramně užil a role-playoval.
Jezení či pití navíc nemá žádnou animaci.
Bohužel se ale nic takového nestalo. Pokud jste hru nehráli, asi o této skutečnosti nevíte. Přeci jen je tu spousta dalších problémů, o kterých se v rámci této hry dá a mělo bavit. Ale realita ve hře je taková, že se zdejšími prodavači můžete prohodit jen generický „Talk“, jehož výsledkem je věta „hmm“, „Jo, je mi fajn“, „Co chceš?“ apod. Jídlo si ve hře můžete koupit, tou prakticky jedinou možností je ale asi miliarda automatů pohozených všude po městě nebo jednotky obchodníků, kterým byla zpřístupněna možnost obchodovat. Jezení či pití navíc nemá žádnou animaci – pro jeho použití musíte do hlavního menu, zvolit si batoh a následně si kliknutím na předmět jen převezmete jeho účinek. Vše bez animace. A to mě skutečně mrzí. Přijde mi totiž, že v tomto ohledu Cyberpunk ztrácí obrovský potenciál, který by šel velmi lehce využít. Anebo na to třeba poukazuji jenom já a nikoho to nezajímá. A ve skutečnosti se ani nejedná odpověď na otázku tohoto týdne.
Snahu o žití virtuálních životů jsem nikdy zvlášť neprojevoval, tedy alespoň v případě her, které k tomu přímo vybízejí, RPG. Asi je o mně známo, že dost často tvrdě exploituji herní možnosti, například můj Jindra tak ještě před bitvou u Přibyslavic oblékal ta nejlepší brnění v zemi a svým ukrutně nabroušeným mečem zabíjel i ty nejtužší nepřátele jednou ranou. A to jen pro to, že několik dní v řadě pečlivě eliminoval populaci zajíců v ratajských lesích.
Sem tam se ale najde hra, která ve mě probudí touhu po autentičtějším chování. Často vzpomínáme na druhou Mafii, která byla sice tělem a duší obyčejnou third-person střílečkou, nikdy jsem si ale nenechal ujít možnost posvačit pár sendvičů a spláchnout je lahváčem. Naopak ráno nechybí vybírání nejlepších kousků z šatníku a obecně… systém “dnů”, kdy každá mise začínala probuzením Vita byl prostě super.
Z poslední doby můžu vzpomenout například na Red Dead Redemption 2. Ne, že bych s Arthurem plnil otravné mise tábora, nějak aktivně lovil zvířata nebo se po virtuální americe dopravoval zásadně klusem (můj kůň jel zásadně na plný plyn, i ve městě). Zvláštní péči jsem ale věnoval jeho zevnějšku. Rostoucí vous a stále špinavější a zanedbanější zjev hlavního hrdiny prostě psaly svůj vlastní příběh, a bylo úžasně příjemné čas od času dopravit nespoutaného darebáka do lázní a k holiči.
Otázka týdne přichází zrovna v době, kdy se courám po ulicích Night City. Ano, jdu pěšky, protože mi káru odstavili na nedaleké parkoviště. A protože není zase tak daleko, beru to jako šanci hezky se projít a nadýchat se „čerstvého“ vzduchu.
Naprosto typické u mě je, že nejezdím maximální možnou rychlostí.
Úvodní odstaveček napovídá, že se s chutí vcítím do virtuální postavy, načež se snažím chovat tak, jak by se asi chovala ona sama. To je také důvod, proč hraju téměř výhradně za muže. Vcítit se do opačného pohlaví mi zkrátka dělá trochu problém. Proto mě maličko štve (samozřejmě s nadsázkou), že se ve videohrách naplno rozjela emancipace virtuálních žen. Jak já k tomu přijdu?
Naprosto typické u mě je, že nejezdím maximální možnou rychlostí. Pokud mi zrovna někdo nechce ustřelit zadek, plazím se ulicemi hezky v klidu, dokonce i zastavím na červenou a nechám chodce bezpečně přejít. Jsem já to ale dobrák.
Divím se lidem, kteří se snaží projít hrou co nejrychleji, speedrunnery, kteří si na tom zakládají, upřímně nechápu, ale nesoudím, každý holt máme něco. Hru si však si však člověk podle mě zkrátka musí umět vychutnat. Časová investice je sice daleko vyšší, výsledný zážitek je ale mnohem bohatší.
I když můj oblíbený Azeroth k tomu přímo vybízí, nikdy jsem nenašel odvahu přihlásit se na nějaký role-play server. Není to proto, že se nemohu ztotožnit se svojí šamankou draeneikou… Ani to, že se v kůži Taurenského druida cítím lépe. Zkrátka jsem nikdy neměl potřebu nořit se do příběhu více než bylo potřeba. Respektive ne v tomto smyslu a takto. A i když velmi moc rád čtu knihy nebo kroniky z Warcraftu, tak mi to takto stačí. I když chápu, že si někdo založí goblina čistě jen proto, že je hamižný malý skřet. Případně hezkou elfku, aby získal obdivovatele a gear zdarma. Tomu rozumím.
Přesto mezi mé hratelné postavy patří i nemrtvý mág a nikdy by mě nenapadlo role-playovat něco čemu koukají kosti a tlí maso. I když… Ne mě prostě k určitým herním třídám pasují určité rasy. A pak samozřejmě taky záleží, zda se mi daná rasa skutečně líbí. Třeba Vulpery jsou naprosto k sežrání. Bohužel jsem stále nepřišel na to, co s nimi hrát. Každopádně ne, nepřipadám si jako fešná modrá holka s rohama, co hází blesky… A vlastně ani jako Tauren, který se mění v medvěda. Mě se Draenei a Taureni prostě jen líbí.
