Q&Hrej - Jak vzpomínáme na GTA V?

Od vydání Grand Theft Auto V uplynulo už více než sedm let. Jakýkoliv jiný titul by po této době patřil do historie, maximálně bychom na něj vzpomínali v rámci nastupujícího statusu "retro", u pátého dílu milovaného i nenáviděného gétéáčka ale čas běží úplně jiným způsobem. Dodnes patří GTA V mezi nejlépe prodávané hry každého uplynulého týdne, mezi hráče se rozlétlo už 140 milionů kopií a úspěch hry, zdá se, nebere konce. Každý člen redakce tedy dostal možnost podělit se o to, jakou roli v jeho hráčském životě GTA V hraje.

Grand Theft Auto V jsem obdivoval okamžitě po vydání v roce 2013. Tenkrát sice pouze prostřednictvím videí na YouTube, protože jsem sám neměl na čem hrát, ale když jsem o rok později začal pracovat a pořídil si PlayStation 4, bylo GTA 5 na mém seznamu her, které musím vyzkoušet. Přestože jsem hlavní dějovou linku dokončil a stále mám v živé paměti některé konkrétní mise, pořád mám hru v hlavě uloženou spíše jako unikátní, do detailu propracované technické dílo. Los Santos mi zkrátka tak jako kdysi Vice City k srdci nepřirostlo, a ikdyž bych mohl hře jen máloco vytknout, vím, že pro mě osobně vlastně moc neznamená. Vidina poflakování se po městě a využívání jeho možností k blbnutí všeho druhu mě prostě nepřitahuje, s čímž souvisí i nezájem o dodnes velmi populární online režim.

Otázkou zůstává, jak na něco takového navázat. Je vůbec možné takový hit zopakovat či překonat?

Tak jako tak musím ale před studiem Rockstar smeknout. Úspěchu GTA 5 opakovaně nemohu uvěřit pokaždé, když vyjdou statistiky prodejů videoher za poslední období a to, že se hra brzy nativně podívá už na třetí generaci konzolí, je jen vtipnou tečkou na závěr. Otázkou zůstává, jak na něco takového navázat. Je vůbec možné takový hit zopakovat či překonat? Osobně především doufám, že se vývojáři u dalšího dílu nevykašlou na obsah pro jednoho hráče. Vím, že se o absenci singleplayeru často mluví, sám tomu ale moc nevěřím. Už jenom proto, že bych si rád ještě alespoň jednou nové příběhové GTA zahrál. A určitě nejsem sám. 

Pamatuju si to jako kdyby to bylo včera. 18. září 2013 jsem přiběhl domů, kde na mě čekala čerstvě přivezená kopie GTA V pro Xbox 360. Proč až den po vydání, ptáte se? No protože jsem tehdy samozřejmě peněz na rozdávání rozhodně neměl, kapesné tedy padlo na nejlevnější e-shop, který na českém internetu existoval a tato úspora byla vykoupena jistým zpožděním. I tak jsem ale celý vyučovací den na gymnáziu jen sotva udržel pozornost a spolužákům nadšeně vysvětloval, že mě v týdnu už ve škole neuvidí.

Inu, nakonec jsem do školy chodil. Moje očekávání ale GTA V naplnilo naprosto beze zbytku. Po otevření krabičky jsem fascinovaně zkoumal mapu Los Santos, která mi přišla spíše neuvěřitelná. Hodinová instalace na do běla rozpálený flash disk, divoce řvoucí ventilátory obstaróžního Xboxu z druhé ruky... nic mi nemohlo zkazit zážitek z na svou dobu naprosto dokonalé hry. Hry která se tím, co nabízela, naprosto vymykala všemu co jsem kdy na obrazovce viděl a nemohl jsem uvěřit tomu, že to vůbec skoro deset let stará konzole zvládne. Vzpomínám si na to, jak neuvěřitelně mi učarovaly vlny na moři, možnosti tuningu vozidel nebo koncept nakupování a prodávání akcií.

Páté GTA patří dodnes k velmi malé hrstce her, které jsem dohrál na 100 %, vyzobal všechny sběratelské předměty a prošel jednoduše řečeno křížem krážem. Jezdil jsem ji ukazovat kamarádům. A... nikdy nehrál na žádné další platformě. Pětku jsem si prostě spojil s tehdejší generací konzolí, tvoří pro mě uzavřený zážitek. O pár let později jsem na nějakém večírku chvíli bloumal po Los Santos na PlayStationu 4, nikdy jsem ale nezkoušel online a vlastně mi tahle absence zkušeností vůbec nechybí. Vzpomínky na můj Xbox 360 a prosluněné, i když notně zubaté a rozmazané písky Venice Beach jsou o to romantičtější.

Grand Theft Auto V. Ach, jak já tuhle sérii miluju. Už několikrát jsem se zmiňoval o tom, že jako malého (tedy do nějakých, řekněme, desíti let) caparta mě velké herní série míjely. Neměl jsem ve svém okolí nikoho, kdo by se virtuálním světům více věnoval, i přes to mě ale programy, u kterých lze trávit hodiny času, zkrátka fascinovaly. Ještě před tím, než jsem se jako vesnický hoch dostal z místní školy do pražské smetánky, jsem byl odkázaný na jediné – můj PlayStation 2. Osud tomu chtěl, aby první hrou, kterou mi rodiče se slovy „Nojó, tady jsou auta a střílí se, to by ho mohlo bavit“ koupili, bylo právě Grand Theft Auto 3.

Pochopitelně jsem tak musel Grand Theft Auto V mít už v den vydání.

Už ten mě naprosto nadchnul tím, jaké možnosti nabízel. Oproti dalším mnou vlastněným, v té době hlavně dvouáčkovým hrám bylo GTA 3 něco neuvěřitelného. Otevřený svět, spousta lidí, zbraně a ježdění aut zároveň společně se spoustou interakce. Dodnes si pamatuji, jak jsme se s kamarádem královsky bavili u toho, když jsme převraceli auta na střechu, ta následně začala hořet a po výbuchu z nich vyletělo jedno kolo. „Tyvole, ale víš co? V tom San Andreasku vyletěj všechny čtyři!“ řekl tehdy můj kamarád. „Cože?! A jak to jako víš?“ „No, já od táty mám jak trojku, tak Vice City a San Andreas, ale řekl mi, že si to San Andreasko můžu zahrát až potom, co dohraju ty předchozí. A ta mise nám furt nejde dohrát žejo. Ale viděl jsem ho, jak to hrál, a to auto mu vybouchlo a vyletěly všechny čtyři!“ No, tyhle řádky mají být o GTA V a já se tu rozepisuji o, dnes už stařičkém, San Andreas. Zkrátka jsem vám potřeboval ukázat, že se můj příběh se sérií Grand Theft Auto píše už dlouho a hlavně – je to první velká videoherní série, na kterou jsem narazil a vložil do ní kus svého srdíčka.

Pochopitelně jsem tak musel Grand Theft Auto V mít už v den vydání. Tedy, nemusel, protože Česká pošta stála za vyl… za starou belu už v roce 2013 a o dodávku zelené krabičky pro Xbox 360 se ani nesnažila. I když jsem tedy ihned vyjel na kole do několik kilometrů vzdálené pobočky, paní u přepážky požadovala občanský průkaz. Mně bylo tehdy 14 a žádnou občanku jsem neměl. Když si tedy nenechala vnutit ani řidičský průkaz na kolo nebo průkazku do knihovny, uráčil jsem se spokojit se s dodáním další den. Samozřejmě jsem se ihned pustil do hraní a.. prostě wow. Dodnes si pamatuji to, jak jsem byl z nového dílu hotový. Po desítkách hodin strávených v GTA: The Ballad of the Gay Tony, u kterého jsem se bavil neustálým naháněním s příslušníky policejního sboru, mě možnosti GTA V zkrátka dostaly. Jasně, mrzela mě absence prkotin jako je posilovna, tloustnutí nebo možnost vzít cihlu ze země a někam jí hodit, avšak velikost mapy společně se sarkastickým příběhem, oslnivou grafikou a skvělým jízdním modelem mě opět pohltila. Opět jsem pořádně ozkoušel fyziku aut, destrukční model, různorodé zbraně a dokonce jsem si poprvé předplatil Xbox Live a vrhnul se do online režimu, který ale byl značně osekaný a nenabízel… no, vlastně nic.

I díky tomu, že jsem měl přístup k počítači a moderním technologiím, mi ale nakonec „pětka“ tak dlouho nevydržela. Několik let se mi povalovala na poličce a i když mě oznámení nové verze s first-person kamerou lákala, k nové koupi jsem se i přes vydání na počítače nedonutil. K tomu došlo až poté, co mě moje parta přemluvila k tomu, že „ten online je prostě bomba a fakt si to musíme zahrát, když už PUBG vyšlo z módy" (v té době ještě Fortnite neexistoval). Gtačko tak šlo do Steam knihovny, o kampaň jsem ani nezavadil a pustil se do hraní online režimu.

 Když dokončíte zábavný singleplayer, čeká na vás to nejlepší, a to je právě hra více hráčů.

Co vám budu povídat. I přes počáteční skepsi mě multiplayer GTA V baví i po letech čím dál tím více. I když prodávané desítky milionů kopií chápu těžko (vždyť už to všichni musí mít ne?!), chápu proč by si někdo zatím poslední díl koupil i dnes. Ta hra je prostě skvělá i po letech. Když dokončíte zábavný singleplayer, čeká na vás to nejlepší, a to je právě hra více hráčů. Nabízí toho tolik, že jenom pro prozkoumání onoho obsahu (což vyžaduje spoustu peněz) vám 20 hodin stačit nebude. Příběhové mise, výroba drog, CEO s kradením aut, heisty, základny a s nimi spojené mise jsou obsahem, který vytvořil samotný Rockstar a je naprosto úžasný. Ve všem se totiž odlišuje a rozhodně není repetitivní.

Zatímco drogové varny musíte pravidelně vybírat, u CEO se setkáte s mnoha různými vozidly a odvézt je v perfektním stavu dá zabrat. V misích spojenými s novými „facilitami“ se zase potkáte s obrněnými vozidly, které si splněním můžete zakoupit a blbnout s nimi ve městě. V centru města se zase nachází obrovská aréna, ve které můžete zmasakrovat nepřátele. Šikana ostatních hráčů na serveru je kapitola sama o sobě a pokud vás i toto omrzí (což pár stovek hodin zabere), čeká tu na vás obsah tvořený komunitou a pro boha mého i vašeho, to je vlastně třetí hra v jedné.

i Zdroj: Hrej.cz

Komunita byla vždy obrovskou silou her, které jí daly volné ruce a u GTA V to platí nikoliv dvojnásobně, ale desetinásobně. Bez dodatečného stahování modifikací si totiž můžete užít různorodé mapy. To jsou třeba skilltesty procvičující vaše schopnosti řízení, nebo shooting mapy, při kterých se autem musíte strefovat do kontejneru, na kterém stojí sniper, nebo sumo zápasy s auty, nebo… no, je toho prostě strašně moc.

Ani tady, dámy a pánové, ani tady to nekončí. Pokud u všeho zakroutíte hlavou a odplivnete si, přichází ta pravá, skutečná síla komunity. Ta síla, která původně stvořila SAMP a nyní tvoří launcher FiveM. Ten totiž dovoluje zakládat vlastní modifikované servery a navazuje tak na tradic SAMP. Tady se už může stát opravdu cokoliv. Do zákoutí FiveM jsem se upřímně ještě nedostal, protože mě k němu zatím nic netáhne a bohatě si vystačím se „základním“ obsahem. Vím ale, že právě skrze tento launcher funguje extrémně populární role-playing, který za poslední rok dostal GTA V, opět, do předních příček prodejnosti i sledovanosti. Grand Theft Auto V tak už dávno není pouhou hrou, ale platformou, stejně jako třeba Roblox nebo Minecraft. O to více mě vlastně dokáže překvapit, jak moc se nepovedl multiplayer v Red Dead Redemption 2. To je ale téma na samostatný článek.

S GTA 3 a Vice City jsem vyrůstal, v San Andreas jsem strávil bez přehánění polovinu dětství, GTA IV jsem se snažil léta obstojně rozjet na mnoha strojích, no a GTA V jsem během několika týdnů odehrál a s díky odložil. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem se nezvládl ztotožnit se žádným z hrdinů, nebo třeba tím, že mi jeden z nich vyloženě vadil (schválně, čtenáři – uhodnete, který z nich to byl?), ale k poslednímu dílu série Grand Theft Auto jsem si nikdy pořádně cestu nenašel.

A je to skutečně paradoxní, protože před vydáním jsem hltal každou novinku jako slovo Boží, viděl všechny „zaručeně pravé“ herní záběry na YouTube a podle všech světových preview jsem si byl dokonale jistý tím, že GTA V je hrou, kterou budu prozkoumávat léta. Dokonce i recenze tomuto titulu přisoudily známky hodné klenotu, ale v mé hlavě si to prostě nikdy nesedlo. Tím spíš, když se s časem začal projevovat důraz na multiplayer, který mi ještě víc potvrdil, že tohle „gétéáčko“ už holt není pro mě.

Po dohrání singleplayerové kampaně jsem tedy poslední díl odinstaloval a znovu si po letech užil milované GTA 3. Nemělo tři hrdiny, nemělo funkční letadla ani multiplayer a celý svět měl dohromady asi tolik polygonů jako areál Michaelovy vily. Ale to čaro, když se projíždíte portlandskými doky za zvuku písně She’s on Fire od Amy Holland? To mi GTA 5 nikdy zprostředkovat nedovedlo…

Pamatuji, jak jsem vyhlížel PC verzi pátého GTAčka. Roky jsem musel krotit zvědavost, zbytečně jsem si neprozrazoval obsah hry z dostupných videí, což bylo opravdu těžké. Dopřával jsem si jen krátké trailery, kterých nebylo mnoho. Speciálně kvůli GTA V jsem si tehdy skoro pořídil herní konzoli, nakonec jsem ale vydržel.

Po dokončení příběhu tří zlodějíčků jsme pak s kamarády plynule přešli do online části, kde jsme strávili desítky hodin.

Čekání se ale vyplatilo. Odměnou byl first-person pohled, do něhož jsem s oblibou přepínal (to samé dělám i v Red Dead Redemption 2). Živoucí město mě naprosto ohromilo, celé hodiny jsem se jen tak projížděl a nasával skvělou atmosféru. Z příběhu jsem ukrajoval je občas, nechtěl jsem, aby tahle jízda někdy skončila.

Po dokončení příběhu tří zlodějíčků jsme pak s kamarády plynule přešli do online části, kde jsme strávili desítky hodin. Ještě před vydáním jsem si představoval, jak by mulťák asi mohl vypadat. Musím říct, že se mé představě významně přiblížil, což mě vlastně příjemně překvapilo. Heisty jsou pro mě asi tím nejlepším, co jsem v kdy v multiplayeru zažil. Už aby oznámili tu šestku!

Můj vztah ke GTA V je velmi vřelý. Na rozdíl od mnoha jiných her jsem jí hrál dokonce třikrát. Vzpomínám na dobu kdy to byl nový hit pro PlayStation 3 a Rockstar zase dokázal, že se o něm mluví všude. V reklamám, v časopisech, bylo to na webu, youtube, vlastně úplně všude. Já si GTA V tehdy nadšeně koupil na PlayStation 3, protože verze pro Xbox 360 měla více disků, nainstaloval a užil si opravdu parádní městskou akci se vším všudy.

Jedno léto nebylo co hrát, bylo to tak dva roky od vydání, takže řekněme rok 2015. A mě nenapadlo nic lepšího než si pětku rozehrát znovu. Kupodivu mě to bavilo stále stejně dobře jako poprvé. Ta hra má prostě svoje kouzlo. Je zábavná a má to v sobě skvělou ryzí esenci hratelnosti. Vždycky budu vzpomínat, jak se Michael snažil získat svoji loď na dálnici. Nebo Trevorův nástup na scénu. A samozřejmě taky na heisty, které byly opravdu povedené. Klenotnictví a útěk na motorkách… Jej, to bylo skvělé.  

Když jsem si pořídil o pár let později PlayStation 4, GTA V mělo stále stejnou cenovku. Spolu s Call of Duty je to prostě takový hodnotový kult, který se i za několik let do slev zrovna nehrne. Ovšem jednou když byla v akci, neváhal jsem a koupil si hru znovu. Přeci jen tam ten graficky rozdíl skutečně je. A já se do hry pustil potřetí. A opět musím konstatovat, že to byla zábava. . Žel bohu, zhruba v třetině jsem příběh opustil kvůli něčemu jinému (opravdu si nevzpomínám čemu) a do vlaku zpět zatím nenastoupil. Vím jedno - ty desítky hodin v Los Santos byly napumpované adrenalinem a skvělou hratelností. Jsem si však také jistý, že se na PlayStationu 5 do GTA V znovu už skutečně nepustím.