Článek První notebook byl jako osobní posilovna

První notebook byl jako osobní posilovna

Ondřej Švára

Ondřej Švára

13. 5. 2011 22:22 4
Reklama

V roce 1981 vydal Ozzy Osbourne - rocker a milovník živých zvířat, zvlášť pódiových netopýrů, své první sólové album Blizzard Of Ozz. V ten samý rok se však nejen v kultuře, ale i v počítačové oblasti objevilo cosi revolučního, co také neslo zpěvákovo jméno. Byť tedy mírně zkomolené. Začal se prodávat první skutečně použitelný přenosný počítač zvaný Osborne 1. Stál osmnáct set dolarů a vážil deset kilo. Za prvních osm měsíců se ho prodalo jedenáct tisíc kusů. Můžete mu říkat třeba táta notebook.

Pojem přenosný počítač měl před třiceti či čtyřiceti lety trochu jiný význam, než dnes. Ze současného pohledu si jej správně představoval pouze velký vizionář Alan Kay, který už v roce 1968 načrtl plánky k takzvanému Dynabooku, jenž se až neuvěřitelně shodoval s tím, čemu dnes říkáme tablet. Střední generace počítačových uživatelů ze sedmdesátých let ale měla v živé paměti ještě velké sálové počítače, k nimž dlouho neexistovala alternativa, a tak považovali za přenosné prakticky všechno, co nebylo větší než lednice a vešlo se to do Buicku Century. Od poloviny dekády, kdy se konečně objevily první levné mikroprocesory, začalo takových malých počítačů přibývat. Doba kitů, pro které si museli fandové dodělávat krycí bedny a zdrojovou elektroniku (Apple I, Wameco Systém, MOS KIM-1…) poměrně rychle odezněla a trh se začal sytit malými přístroji od firem jako Commodore, Tandy a Atari, které už vypadaly nejen kompaktně, ale také kompletně. A všechny tyto počítače včetně IBM PC se daly vzít do náruče. Byly to však notebooky? Samozřejmě, že ne. Byly to malé osobní počítače, na které se sice dalo uplatnit okřídlené „Já sám, já sám“ - byly tedy tím, co by Luděk Kopřiva unesl v náruči, nicméně právě až Osborne předvedl, jak by takový notebook vlastně měl vypadat a fungovat.

Desktop v pozoru

Při pohledu na Osborne 1 dnes vidíte trochu zakřivený, ale pořád klasický desktop, jenom postavený na svou zadní část, kde obvykle bývá větrák zdroje. A tam, kde u desktopu obvykle trůní mechaniky a reset tlačítko, tam má zas Osborne vydlabán velký obdélníkový otvor pro uložení klávesnice a pro pětipalcový zabudovaný monitor. Tohle je vlastně klíčová vlastnost, která Osbornovi dovolila založit notebookovou kategorii a navázat tím na zcela neznámý notebookový prototyp Xerox NoteTaker z roku 1976. Další klíčovou vlastností byla samozřejmě přítomná baterie a dále pak Osborne obsahoval dvě disketové mechaniky, které byly při přenosu počítače kryty právě přiklopenou klávesnicí.

Osborne byl mimo jiné jeden z prvních počítačů, který šel na trh s velkým softwarovým bundlem. Zákazník měl k dispozici balíček utilit k operačnímu systému CP/M, kalkulátor, textový editor, mail, MBASIC a CBASIC a to za již zmíněných 1800 dolarů nebyla vůbec špatná nabídka. Ovšem dál už o tomto zajímavém stroji a jeho výbavě řeč nebude. Důvod je prostý. Ačkoliv byl Osborne 1 v začátku velmi úspěšný a stejnojmenná firma na něm v prvních několika měsících stržila přes milion dolarů, Osborne Computer Corporation nakonec nemělo na budoucí trh s notebooky sebemenší vliv. Byl to paradox, avšak docela jednoduše vysvětlitelný. OCC se vyautovala sama svým chybným marketingem a stalo se jí to, co později odborníci nazvali „Osborne efektem, či „Osborningem“. V roce 1983 totiž OCC oznámilo dva osbornovy přenosné následníky Executive a Vixen a původní model lidé najednou přestali kupovat. Všichni čekali na novinky a starší originál se musel podbízet hluboko pod cenou, což firmu rychle uvrhlo do dluhů a k bankrotu. Osbornova hvězda zhasla. A ke slovu se dostala konkurence, která se snažila Osborningu za každou cenu vyhnout. Podařilo se jí to. Trh s mobilní výpočetní technikou byl nastartován.

Nástup těch druhých

Jedním z problémů Osborna 1 bylo i to, že nepracoval na architektuře kompatibilní s počítačovou bombou IBM PC (1981), neboť v období krachu OCC se zdálo, že cokoliv co nevychází z architektury desktopu od IBM, nemá šanci na dlouhý život. A to byla do značné míry pravda, byť se to především Apple a Atari snažily svými nezávislými výrobky dementovat. Zajímavou IBM módu chtěl každopádně podchytit Compaq, který pro svůj první přenosný počítač použil právě design IBM a v březnu 1983 (čili v době, kdy nakrátko vyšel pohrobek Executive), slavil úspěch se svým prvním přenosným komputerem nazvaným jednoduše Compaq Portable. To byl vlastně počátek nové, notebookově konkurenční, éry. I Apple šlo do sebe a pro své první přenosné IIc mimo jiné připravilo velkou softwarovou základnu. A činilo se i samotné IBM. To dalo svému "Portable" například solidní výpočetní výkon. A všechny další nové mobilní počítače, i ty od menších firem, pak nesly alespoň dostatečně velké displeje, ten u Commodore SX-64 byl dokonce barevný. Lidé začali lačnit po nových počítačích. Po neobvyklém hardwaru, který se na cesty dal vzít jako lodní kufr.

Malá počítačka

Nejlépe se ale dnešnímu pojetí přenosného počítače z této ranné doby přibližuje stroj Epson HX-20 z roku 1982. Výčtem vlastností určitě: měl rozměry stránky A4, váhu dva kilogramy, plnohodnotnou klávesnici, LCD obrazovku, vestavěné úložiště dat (magnetofon), vyměnitelné baterie a praktický krycí kufřík z plastu. Škoda, že při pohledu na něj dnes vidíme spíše pokladnu z drogerie odnaproti, čemuž nasazují korunu pouhé čtyři řádky onoho displeje a malá motáková tiskárna. HX-20 bylo vlastně příliš podivné i na svou dobu a ani údajná padesátihodinová výdrž na jedno nabití nemohla zastřít fakt, že úspěchy zaznamenávaly zatím mnohem macatější, a tedy méně praktické, výrobky.

Nicméně velmi podobné „notebooky“ jako Epson, se překvapivě rychle začaly objevovat jako jakási záměrná alternativa k "mackům" a to hned u třech významných výrobců. Vznikla taková malá klonovací série osmdesátých let. Vše vycházelo z legendárního Tandy TRS-80 model 100 (druhým jménem Kyotronic 85), což byl počítač velmi podobný právě Epsonu, ovšem na rozdíl od něj už měl výrazně větší displej, a proto se ho prodalo na pět milionů kusů, což přimělo firmy NEC a Olivetti koupit licenci na design a v krátké době vydat své vlastní "kyotroniky" s velmi podobnými vlastnostmi. Milovali je především novináři, kteří si je brali na psaní reportáží přímo do terénu, kde jim na čtyři tužkové baterky vydržely malé „noťásky“ přes patnáct hodin. Teoreticky samozřejmě. Dnes už je to těžké zjistit, nicméně nikdy dříve nebylo tak jednoduché vzít počítač a jet s ním za prací. To s velkými přenoskami prostě možné nebylo ať už kvůli jejich hmotnosti, nebo kvůli omezenému provozu na baterii (některé dokonce neměly baterii vůbec a fungovaly jen jako lépe přenosný hardware).

K původnímu malému Kyotronicu od Tandy se váže i jedna programátorská perlička - většina jeho softwaru byla od Microsoftu a autorsky se pod něj jako pod svoji poslední autorskou práci podepsal sám Bill Gates. Mile na to vzpomíná v několika rozhovorech.

Konečně zmenšují všichni

Když IBM v roce 1984 vydalo počítač IBM Portable PC 5155, bylo jasné, že doba velkých krabic s příklopnou klávesnicí musí definitinvě skončit, neboť 5155 nebylo vůbec dobře přijato spotřebiteli. Tento velký notebook vážil skoro patnáct kilo a zaklapnut vypadal stále jako bedna na šicí stroj. Jedním z posledních počítačů tohoto typu byl i Sharp PC-7000 z roku 1985, kterému však jeho obludnost ještě všichni srdečně promíjeli, protože ji způsoboval skutečně nejlepší vestavěný displej své doby - obrovský (24x10 cm) LCD, zobrazující najednou až čtyřiadvacet řádků textu. To bylo unikum.

Trh ale opravdu spěl ke kompaktnějším řešením. V roce 1986 se proto IBM přihlásilo znovu a již s o poznání menším modelem Convertible, který lze považovat za jeden z prvních skutečných notebooků i co do designu. Displej se mu totiž přímo vylamoval z kvádrovité bedničky. Nebyl to sice systém použitý úplně poprvé, používal ho již unikátní laptop s názvem GRiD Compass 1100 z roku 1982, ten se však kvůli vysoké ceně osm tisíc dolarů používal pouze v americké armádě a vesmírném programu a až Convertible tedy zavedlo vyklápění jako všeobecně dostupný standard. V ten samý rok jej okopírovala Toshiba s modelem 3100. Ve všech ohledech se její notebook Convertiblu nápadně podobal. Výrobci si poprvé vyzkoušeli, co znamená vyrobit skutečný notebook.

Po nás moderna

Vylamovací displej z těla počítače se stal normou na několik budoucích let a to až do příchodu Macintoshe PowerBook, který v roce 1991 zavedl poslední velkou designovou revoluci. Obrazovka se mu vyklápěla od těla už úplně celá, nezůstával tedy za ní prostor pro baterie, nebo pro hardware a jak víme, tohle platí dodnes. Není divu, že se za čtvrt roku prodalo PowerBooku na sto tisíckusů a během prvního roku na něm Apple utržilo miliardu dolarů. Úspěšný tvar už zůstal nezměněn, pro další revoluci nebyl důvod. Pozornost vývojářů se přesunula spíše na provozní vlastnosti. Na výkonnost baterií a na kontrast displejů, upravoval se i vzhled a rozestavění klávesnice, přihlásil se také formát 16:9 a objevily se některé zajímavé detaily. Mezi těmi prvními byl třeba malý pogumovaný joystick (TrackPoint controller ) u IBM ThinkPad z roku 1992.

Pak už se začala psát notebooková historie, kterou opravdu všichni známe.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama