Článek Prokletá videoherní generace - 1. díl

Prokletá videoherní generace - 1. díl

Ondřej Švára

Ondřej Švára

12. 10. 2009 22:28 10
Reklama

Neúspěšné továrny na sny. Flinty pohozené v žitě. Prokletá generace. Jednu z takových nálepek bychom dnes mohli plesknout na každou konzoli, která pompézně vstoupila do dvaatřicetibitového světa her, aby z něj později odtáhla s nepořízenou.

Dnes jsou to historické kusy. Odpočívají v krabicích bez iluzí a bez fanfár, přitom když si je šťastní majitelé před nějakými patnácti lety nesli domů, čekali od nich když ne zázraky, tak alespoň dříve nepoznaný videoherní zážitek. A oprávněně - každý ze smutné fronty strojů jako je Amiga CD32, 3DO, Atari Jaguar, PC-FX, Sega Saturn či Neo-Geo CD disponoval výbavou, se kterou byl na čas schopen technologicky pláchnout PC a především poslat k ledu starší šestnáctibity.

Více barev, více pixelů, rychlá animace a první velká 3D podívaná - hry nikdy nebyly tak vzrušující a dříve velmi oblíbené systémy SNES a Mega Drive měly kvůli tomu dát sbohem. Jenže během tří let se sborově poroučeli i jejich přemožitelé, pět minut slávy skončilo v zimě 1994. Do Japonska vtrhl Playstation a na cestě do Evropy ho necelý rok poté provázela pověst milionu prodaných kusů. Herní vydavatelé se tohoto kata nezalekli. Naopak, natáhli krk jako jeden muž a z konkurenčních třiadvacetibitových vlčáků se rázem stali bezzubí outsideři.

Prasák z východu

Ale to předbíháme. Vraťme se do roku 1991, kdy v Japonsku proběhla tichá dvaatřicetibitová revoluce jménem FM Towns Marty. Kromě technologického prvenství hrála tato konzoloidní třiosmšestka na šestnácti megahertzích prim ještě v jedné, zcela odlišné kategorii: odhaduje se, že nadpoloviční většinu z knihovničky her pro tuto japonskou exkluzivitu lze zařadit do škatulky čuňačinek pro dospělé. Skutečně, máme-li nějakou platformu označit za ráj hentai her, jsme na spávné adrese. Marty ale vyšel exkluzivně jen pro japonský trh a není proto divu, že ani po dvou letech jeho existence o tomto pokrokovém systému téměř nikdo nevěděl. Polygonová zábava měla ještě dva roky čas. Marty ale jako by naznačil, co se stane s jeho následovníky.

Psalo se září 1993 a zatímco Japonci trávili večery u kreslené erotiky (namátkou Rance IV), do Evropy spadl malý černý granát. Odjistila ho zbrojovka Panasonicu a na štítek mu pomyslně vyryla tři znaky – 3DO. Až do příchodu Saturnu a Playstationu lze tento stroj považovat za lídra nové vlny 32-bitových konzolí. Vlny, která především díky PSX vymýtila předsudek o tom, že konzole jsou pouze továrnou na infantilní hospačky. Koncem roku 1994 nabídlo 3DO na českém trhu přibližně padesátku her včetně velmi kvalitních kusů a zejména jeho hardwarový podvozek udělal větší parádu, než kdejaká skvěle vybavená čtyřiosmšestka. Stroj dokázal zobrazit až 64 milionů pixelů za vteřinu (klasické šestnáctibity uměly to samé pouze s jedním milionem) a při solidních třiceti fps hrozil epileptický záchvat jen občas.

A že opravdu bylo co hrát! Je libo výborného Gexe (Crystal Dynamics), Crash 'n Burn (Crystal Dynamics, 1993) či Return Fire (Silent Software)? Především se ale přiřítilo The Need for Speed, které překonalo skvělou grafikou Road Rashe (obojí vydalo EA) a vyšvihlo 3DO do oblak. Audiovizuální podívaná uchvátila natolik, že někteří recenzenti soudili, že TNFS pro svou náročnost na jiném systému ani nemůže fungovat. To byl naštěstí omyl a závody z PC verze si v Levelu na podzim 1995 odnesly označení „Super“.

Všechno se zdálo býti ideální, ovšem kouzelná krabička se už v té době musela vyrovnávat s nelichotivým titulem "Worst Console Launch of 1993" od časopisu Electronic Gaming Monthly. Proč? Svět nezná příliš mnoho úspěšných konzolí (spíš žádnou), která by startovala s cenou přes tři sta dolarů a 3DO za 699 USD nemělo v tomto ohledu šanci. Nejen ve světě, ale zejména v Česku se systém záhy propadl do kategorie rarit. Chtít u nás za konzoli dvacet tisíc korun v době, kdy průměrný plat dosahuje sotva třetiny této ceny, bylo mírně řečeno riskantní. Málokdo znal někoho, kdo by u nás 3DO koupil a hrál na něm.

Levná Přítelkyně a zoufalý Jag

Od uvedení 3DO na trh do portů TNFS se ve světě videoher událo mnohé. Sezony 1993/94/95 byly na nové dvaatřicetibitové systémy mimořádně bohaté. Jako éterícký duch plula tímto věkem Amiga CD32. Commodore se s ní v závodě proti osobním počítačům na chvíli (a naposled) vyšvihl na post multimediálního lídra. Konzolku bylo možné bohatě rozšířit téměř na úroveň normální Amigy 1200. S tím souvisel klad i zápor. Na jednu stranu tu byla automaticky velká základna již starších kompatibilních her (či jejich portů), ale na stranu druhou naprosté minimum původních her a novinek, které byplatformě udělaly jméno. Co si myslet třeba o bundlu Dangerous Streets, kterému anglický časopis Amiga Power udělil tři procenta? Výhodou Amigy CD32 byla neustále klesající cena, pod stromek v roce 1995 ji rodiče mohli dětem pořídit již od nějakých šesti tisíc a ceny her se pohybovaly v příjemných relacích od pětistovky do patnácti set. CD32 ale nakonec stejně potopil krach Commodoru, což jsme již probrali ve vzpomínkovém článku k Amize...

Do kolbiště se hrnuli další rytíři. Zatímco drahý (kolem čtyřiceti tisíc korun)Falcon se tvářil jako PC, Jaguar měl být malou ale o to dravější šelmou ve výběhu Atari. Po hubených letech, kdy hráči přecházeli k Amize a písíčkům, se tonoucí firma hodlala s Jaguarem chytnout stébla a v Česku nabídla na podzim 1994, tedy rok po americkém lauchni, tohoto drobka za pěkných dvanáct tisíc korun. Částečně 64-bitový systém se výkonostně rovnal pentiu, ale přítomnost kartridží a tři launchové tituly Cybermorph, Raiden a Trevor Mc Fur In Crescent Galaxy neslibovaly žádnou exkluzivitu. Trvalo celý rok, než přišla opravdová bomba – Alien vs. Predator (Rebelion, 1994).

Jenže ne všechny bavilo bloumání v poloprázdných koridorech a po AvP se navíc kromě Tempest 2000 (Atari) už na Jaguaru neudálo téměř nic. Konzole začala být se svou hrstkou stupidních her pro smích a zaútočili druzí. Přišlo podzimní ECTS 95 a s ním obří uvítání Sony Playstation do Evropy. Téměř každá firma, co v oboru něco znamenala, měla pro PSX připravenou nějakou hru. Bylo jich asi 250… Dosavadní konzole najednou neměly krom nekonkurenceschopné ceny hardwaru i her co nabídnout. O tom všem ale až v druhém díle článku. 3DO, Jaguar, Amigu a další outsidery pohřbíme a vysvětlíme si definitivní příčiny jejich pádu. Jak se s kritickou situacívypořádaly Sega a Nintendo? Dozvíte se v pokračování tématu.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama