Prohibice: Hry jsou horší než alkohol

Psát o tom, že nám hry umožňují dělat věci, které v obyčejném životě nejsou normální, by bylo jako nosit děti do Číny. Pilotovat formuli, vést železničářskou firmu, skákat bez zranění po mrakodrapech - to jsou přece velmi známé a zároveň ty nejlepší argumenty, proč hry milovat. Ale buďme upřímní. Hry na druhou stranu přikovávají lidi k televizním obrazovkám, libují si v nepřiměřeném násilí, jsou vulgární a dokonce nechávají člověka krást. I v tom Bioshocku Infinite, když vyberete z kasičky pitomé drobásky pro potřebné, se nemůžete cítit nijak ušlechtile.Je to vlastně daň za nezměrnou virtuální svobodu. Proto nepřekvapí, když se občas nějaké skupiny aktivistů, odborníků, či politiků s laickou veřejností na hrbu pokusí hry odsoudit, hodit je jako husu na pekáč a upéct v omastku zlosti. Jinak řečeno, nějakým způsobem je napadnout a zregulovat. Naposledy to zkusili Jihokorejci. Před pár týdny se svět dozvěděl, že by chtěli počítačové hry nějakým způsobem zregulovat, protože jsou prý na stejné úrovni jako gambling, drogy a alkohol. Jsou zkrátka špatné a navíc návykové.

V noci ne, děti!

Myšlenku malé herní prohibice vyřkl korejský politik Shin Eui-jin a dalších čtrnáct zákonodárců jej podpořilo. Pokud by návrh v parlamentu prošel a byl uzákoněn, Korea by měla vyšší pravomoce v regulaci prodeje i výroby her, stejně tak jako v potírání herní reklamy a omezování marketingu. Politici by prostě do her začali kecat. A jak takové kecání vypadá, si lze dost dobře představit. Represe herního odvětví se v Koreji čas od času dostane na přetřes díky dílčím politickým návrhům, jako je právě ten poslední a většinou mají omezit již zažité zvyklosti. Například loni ministerstvo školství posuzovalo zákon, podle kterého by nezletilí nesměli hrát online hry více než dvě hodiny v kuse a tři hodiny denně. V zemi už přitom tou dobou platily zákony zakazující mladistvým hrát v noci (miluji justici) a nařizovaly herním společnostem, aby účty dětí do šestnácti let věku během noci odstřihávaly od spojení se servery. Tyto zákony kdysi vznikly rovněž z přesvědčení, že hry jsou negativní prvek kultury a vyvolávají závislost, čili se okamžitě dostaly do konfliktu s veřejností. Žádná herní firma totiž nemá dokonale přesná data o věku svých hráčů, takže se některé raději rozhodly na noc odstřihávat úplně všechny klienty. Tedy i ty dospělé...

Zástupcům korejských herních asociací se samozřejmě podobná opatření nelíbí a logicky pochybují nad jejich užitečností. Faktem prostě je, že se v Koreji už druhá vláda za sebou snaží herní byznys řízeně potlačovat a počíná si při tom nejen amatérsky, ale je i nesmírně pokrytecká. Na jedné straně se totiž v zemi mluví o podpoře kreativní ekonomiky, ale hry, které jsou jednoznačným tahounem regionálního tvořivého průmyslu, mají být nesmyslnými opatřeními ohlodávány.

I oni už prozřeli

Snaha regulovat hry je v Koreji paradoxní i proto, že tahle země má hraní jednoduše v krvi. Tam, kde jsou silné počítače, moderní herní konzole či nejnovější smartphony stejně tak běžné jako štětka na záchodě, je negativní politická iniciativa skutečně překvapující. Vždyť Jižní Korea je považována za kolébku virtuální zábavy a mimochodem dala vzniknout i profesionálnímu hraní na úrovni klasického sportu. Člověk by řekl, že tahle země bude tou poslední, která by proti hrám něco měla.

Negativní postoj ke hrám od některých korejských představitelů proto nelze brát na lehkou váhu. Kdokoliv v Evropě totiž může do Asie ukázat prstem a říct: podívejte, i oni už prozřeli. A Korea bude brána za příklad jakéhosi sebeuvědomění. Bude obřím svícnem, pod kterým přestala být tma a svět se bude mylně domnívat, že se tamní děti, mládež i dospělí začali léčit z totální herní devastace, což je samozřejmě dosti zkreslený pohled. Stížnosti politiků jsou totiž jen mediální špičkou ledovce a většina Korejců hraje naprosto pohodově.

Proč? Hraní je v Koreji životní styl. Abychom pochopili, co pro Korejce a jejich zemi hry znamenají, je potřeba ohlédnout se do minulosti. Dlouhodobý význam her v této zemi je totiž jedním slovem obrovský. Růst začal v polovině devadesátých let, kdy se hry spojily s internetem a celý byznys na sebe nabalil novou aktivitu zvanou e-sport. Lokální multiplayerové soutěže brzy přerostly v celostátní mítinky a pak už jen zbývalo pozvat soutěžící z jiných koutů světa.

Olympijská kyberiáda

Jedním z produktů úspěšného rozvoje progamingu se stala akce World Cyber Games. V roce 2000 se uskutečnil její první ročník a dnes, když ji v přímém přenosu běžně přenášejí světové televize, je považována za nejprestižnější herní soutěž na světě. World Cyber Games v podstatě imitují klasické sportovní olympijské hry. Soutěž má svůj úvodní ceremoniál, hráči z různých zemí světa bojují o tradiční zlaté, stříbrné a bronzové medaile a akce má dokonce svého maskota a používá i vlajku s motivy propojených kruhů podobně jako olympiáda.

Paradoxní ale je, že už první ročník WCG finančně podporovala korejská ministerstva školství a informatiky, což jen dokresluje tragikomičnost současné situace. Korea je stát, kde se hraní dostalo na úroveň mohutně konzumované zábavy a stát má pocit, že mu někdejší iniciativa přerostla přes hlavu.

Život je krásný

Ovšem problém má ještě jeden rozměr. Korejci, kteří poukazují na nebezpečnost her, jako by přehlíželi svého tradičního nepřítele číslo jedna. Nejsou to hry ani severní soused s nejpohublejší armádou světa. Je to zakořeněná honba místních lidí za osobním úspěchem, která jim devastuje psychiku a ničí životy.

Jižní Korea patří k zemím s nejvyšším počtem sebevražd. Každá nenaplněná osobní ctižádost se tu bere tragicky a sebevraždu má dovolenu každý – bývalý prezident, oblíbený herec, zpěvák, modelka, sportovec, bohatý dědic i student... Důvody se stále opakují. Někdo špatně řídil firmu, jiného podezírali z korupce, další o sobě slyšel pomluvy ten poslední má strach ze zkoušky. Korejec si prostě vždycky najde záminku pro smrt, proto každý únik z vyhecované reality, který neskončí v řece pod metropolitním mostem, nýbrž třeba právě ve fantaskním světě virtuální hry, by měli politikové podporovat. Co vy na to, lidé?

Pozn.: Komentář nemusí odrážet názory a postoje celé redakce