Pod povrch: psychologie Falloutu

Která myšlenka ho zničila? Co bylo tím přelomovým bodem? A jak se s takovou věcí vyrovnat? Ačkoliv je hlavní náplní nového Falloutu především plnění questů, objevování a plenění doupat plenitelů, pod šedí ruin a kamenů se pne jako záchraná síť konstrukce myšlenek a nad ní je místo oblohy zrcadlo odrážející lidskou přirozenost. Různá uskupení se perou s podmínkami postapokalyptického světa a jejich řešení může i nám napovědět, jaké postoje zaujmout k světu současnosti. Vždyť v čem se od Falloutu liší? Snad pohodlím a barvami, možností propadat se do vymyšlených světů a mnoha rušivými hluky, základní otázky po identitě a vztahu k ostatním lidem však zůstávají stejné, zaznívají dokonce ještě s větší intenzitou, než kdybychom polovinu času byli plně zaujati hrůzou o život či urputnou snahou uchovat ho.

Strach

Svět před válkou je ve hře prezentován starými plakáty a zapomenutými hudebními nahrávkami, naivními obrázky krásného světa, který skončil katastrofou. Tato estetická koncepce je inspirovaná skutečnou estetikou světa mezi válkami, ono ticho a pomalá nostalgická hudba, evokující jistou opuštěnost manželek čekajících na návrat svých mužů z bojů a diplomatických misí. Veselé postavičky na plakátech propagující naprosté bezpečí v blížící se atomové válce ukazují práci strachu. Člověk tušící možnost něčeho natolik strašného, jako je zánik světa, jak ho známe, a smrt většiny obyvatel, se může podvědomě zablokovat a upnout k naivním obrazům štěstí, místo aby si nebezpečí přiznal a snažil se s ním něco udělat. Kde se bere v člověku síla odolat pokušení lhát si a proč to někdo dokáže a někdo jiný nikoliv, zůstává nedořešenou otázkou.

Obyvatelé zničeného světa

Opuštěná vybombardovaná krajina je obydlena několika malými osadami jakž takž příčetných komunit, které jsou v protikladu k nájezdnickým skupinám, žijícím v potemělých místech, mezi hnijícími těly nepřátel zavěšenými ze stropů. Mezi těmito extrémy jsou skupiny, které mají nějaké bohatství a tedy i moc. Tyto skupiny vytváří kulturu, mají svá pravidla a jejich vůdci často zastávají i nějakou tu myšlenku. Tady je vidět návaznost vzniku kultury na hmotné statky. Lidé, kteří mají hodně věcí, musí totiž ustanovit pravidla o jejich používání, jinak se skupina rozpadne na menší skupinky zápasící o moc. A jakmile vzniknou pravidla, jsou i lidé, kteří mají moc, a ti začnou přemýšlet, jak ji uplatnit. Příkladem může být Tempeny a jeho věž, kde žijí lidé v extrémním přepychu, mají čas číst knihy, procházet se v příjemném, opraveném a nerozpadajícím se prostředí, ale jejich velitel plánuje uskutečnit něco opravdu hrozného ve světě venku. Ten samý člověk, který tolik životů pozvedl a snad i zachránil určitý styl života z nutného zapomnění, chce podle stejné logiky nyní nespočítatelně mnoho životů zničit. Jak soudit někoho takového? Když jsem se se svou postavou procházela Tempenyho věží a viděla, že lidé tu opravdu žijí lépe než venku, bylo mi líto, že budu muset jejich iluzi zničit.

Megaton, Nájezdníci a Rodina

Malé město Megaton je postaven kolem nevybuchlé jaderné bomby. Všechno se opakuje. I tváří v tvář zničenému světu nikdo nevěří, že bomba uprostřed města jednou vybuchne, jiní jsou prostě příliš otřesení, aby se starali. Vrcholný nihilismus nebo vrcholný optimismus, opaky pramenící ze stejného. Jde o obranu před tou strašlivou možností, že se apokalypsa bude opakovat. Trpící mají pocit, že si zaslouží chvíli oddechu, hrůza je tak silná, že je lepší si lhát, podle povahy pak vesele či temně. Nejstrašlivější jsou v tomto Děti Atomu, skupina uctívající bombu a mluvící o jaderné katastrofě jako o něčem očistném a krásném. Jaká to moc strachu nad našimi životy, když donutí člověka přehlížet pravdu a věřit, že něco, co je jasně ničivé a hrozné, je ve skutečnosti krásné, čisté! Stejně jsou na tom Nájezdníci, kteří vycházejí katastrofě vstříc svou zálibou v rozvěšování lidských vnitřností po svých obydlích a naprostým přijmutí života dravců, kteří útočí první. Bez vteřiny zaváhání, to proto, že kdyby byla, celý tento křehký model života a simulace jistoty by se zhroutil a Raider, opuštěný mezi svými druhy by se uprostřed pustiny rozkřičel zoufalstvím. Nakonec jako jedno z nejstabilnějších uskupení vychází upírská Rodina, kanibalové, kteří se naučili omezovat své choutky a mohou žít jen na pytlících krve, malá skupinka, kde se lidé starají jeden o druhého bez potřeby politikaření nebo propagace svých zvyků k široké veřejnosti. Šíření myšlenek je totiž nebezpečná věc, často hrozící zklouznout k nucení ostatních lidí do věcí, které chce jen propagátor sám. Na druhou stranu ale může v jiných místech hodně pomoci, a je jistě dobře si za svým míněním stát. Hle, dilema politikovo, dilema každého revolucionáře.

Šťastný život?

Není bez zajímavosti podotknout, že japonská verze hry nemá ve slavném questu s jadernou bombou možnost nechat ji vybuchnout. Je děsivé si znovu uvědomit, že to, co se stalo ve Falloutu, není tak docela fikce, jak by mohla dotvrdit některá japonská města. A že se ve vypuštění morálně ambivalentního questu s citlivou tématikou dají hledat stejné pohnutky, které vedou obyvatele světa hry k nejednomu špatnému rozhodnutí. Pokud budeme z her vypouštět těžká rozhodnutí, jak se připravíme na to, až je budeme muset udělat v realitě? Pokud si zvykneme choulostivé věci raději vypouštět, budeme mít tendenci před nimi utíkat i když se opravdu stanou? V honbě za šťastným životem se tady svět hry se prolne se skutečností víc než kdy jindy. Reálné jaderné bomby padají mezi těmi virtuálními a my, jako udivení tvoři, si znovu připomínáme, že nemá cenu zavírat oči před bolestí. To, že je celý svět zničený, neznamená, že bychom měli v ničení pokračovat. To, že se mimo mne děje něco, s čím nesouhlasím, neznamená, že musím obrátit jen proto, abych nebyl osamělý.