Pod povrch: Plants vs Zombies
Je toho tuna, co si lze zamilovat na Plants vs Zombies, nad čím plesat a tetelit se radostí. Ta hra je pochopitelně vtipná a návyková a tak vůbec – typický exemplář „ještě jedno kolo a jdu spát“. Skutečná fascinace ale vypukne teprve tehdy, když se těm zhruba třiceti megabajtům podíváte pod povrch. Nic se nebojte, nehodláme vám tu vsugerovat, že casual událost letošního jara nese nějaké hluboké morální nebo filozofické poselství (když tedy pomineme moudra, šířená Stromem vědění, ale o něm později). Plants vs Zombies fascinují kombinací nenápadných detailů, které dělají z celé hry precizně vyvážené monstrum požírající hráčův čas.
Trefit s nezávislým projektem jackpot totiž neznamená jenom přijít s původními nápady (a úchvatit jimi), jako to dokázal například Braid, ale spíš pečlivě obkreslit klidně stokrát sjetou šablonu a ideálně ji v rámci přidané hodnoty vybarvit svébytným kouzlem, poetikou. Tak jako World of Goo. A Zombies jsou World of Goo žánru tower defense. Jeho charakteristika je stručná: hráč rozmisťuje obranu a odráží nájezdy nepřátel, v tomhle případě oživlých mrtvol, které ovšem útočí spíš na bránici než mozkovnu. Tu ale zapojit musíte – různé typy obrany fungují na různé typy zombies a dohromady je to všechno jedna velká zahradní rodina, kdy se na jednom konci záhonu kymácejí mrtvoly a na druhém, podstatně veseleji, vaše kytičky.
Už ten nápad postavit proti oživlým mrtvolám arzenál Receptáře je hodně mimo, ale autorům z něj vykvetl plnohodnotný mýtus, charakterizovaný přitom na minimální ploše: v celé hře se dokola střídají dvě obrazovky (zahrada a střecha) a na tu první jen čas od času sedne mlha / padne noc, respektive je v pozdějších fázích obdařena bazénkem. Tipli byste si, že to bude stačit jako kulisy světa, který si lze zamilovat?
Rozhodují drobnosti. Kdo si pročte popisy jednotlivých zombies v bestiáři, dozví se zásadní informace nejen o způsobu, jak s nimi naložit, ale i spoustu fórků navíc. Rázem už armáda nemrtvých není jen přehlídkou zběsilých nápadů (zombie ledová rolba...), ale živoucí (ehm) „pospolitostí“, co vám na zápraží nechává čím dál tím milejší vzkazy. Pokusme se nahlédnout do systémů, které tuhle pospolitost řídí. Jednotliví zombies oplývají zcela odlišnými animacemi o několika různých variantách. Jaký algoritmus určuje, kdy se která fáze spouští? To samé platí pro zvuk: ani v té největší řeži se nepřekrývá do nesnesitelných kakofonií a naopak během poklidnějších momentů vás lakonické „BRAINS!“ (různými hlasy) dostane do kolen. Chce se vám namítnout, že tohle všechno přece není nic zas tak zásadního a neobvyklého? Tak si vzpomeňte, že se stále pohybujeme na ploše třiceti mega a především casual hříčky – v tomhle světle (a žánru) se síle osobnosti Zombies blíží snad jedině Defense Grid, který na mustr tower defense narouboval relativně silný vypravěčův příběh. A tím to zdaleka nekončí!
Autoři totiž berou všechny do hry nasázené zdroje a dokážou je používat znovu a ve zcela jiném kontextu. Vedle hlavní linky se vine celá záplava miniher, stavějících dosavadní hratelnost na hlavu. Co je důležité: právě v nich objevujete dosud skryté role jednotlivých květin (a hub) a kompletně tak měníte způsob, jakým jste ke hře dosud přistupovali. Její vnitřnosti přitom zůstávají stejné – jsou zjevně natolik univerzální, že je hra může přeskládat zcela podle potřeb fantazie tvůrců, tedy lidí, kteří nemají problém vymyslet něco tak šíleného, jako je nemrtvý čtyřbob. Zároveň často klame tělem, protože některé její součásti slouží na pohled jen jako kouřová clona. Tou nejrozkošnější je v úvodu zmiňovaný Strom vědění, o který můžete draze pečovat, když vás omrzí zalévání zenové zahrádky. S každou větvičkou vám Strom poví něco „moudrého“, ale mezi obecnými radami a vtipnými podoteky ukrývá i překvapení ve formě cheatů (ty se ale povahou blíží spíš klasickým „easter eggs“). Osobně mě ale nejvíc dostal odpovídáním na otázky, které jsem si kladl při hraní – ohledně chování jednotlivých zombies i popkulturních souvislostí. Strom vědění mi ukázal, že tvůrci byli pokaždé o krok napřed. Je neuvěřitelně povzbuzující potkat se alespoň takhle nepřímo s vývojáři, kteří o své práci přemýšlejí do hlubších souvislostí, než je framerate a komerční potenciál.
A s touhle přemýšlivostí jde ruku v ruce i ekonomické zacházení s každým obsazeným bajtem (vlastně taková zdravá recyklace) aneb umění, které se na PC scéně s rostoucím výkonem počítačů postupně vytratilo. Plants vs Zombies právě tímhle připomínají zlaté časy a dokazují, že čistá designová filozofie přežívá i v době mamutích produkcí a nenasytných enginů. Jen to chce při vývoji trochu nadstandardně potrápit mozky.
