Památné okamžiky závodních her - 1. díl

Adrenalin, napětí a emoce. Když řídíte silné auto, tyhle pocity vám silně prokrvují mozek. A protože silné zážitky vždycky trvají jen pár vteřin, potřebujete je jako drogu co nejčastěji. Jenže v tom je samozřejmě háček. Kdo z nás má k motoristickým drogám volnou cestu? Já sám jsem jednou řídil Ferrari, jednou Nissan GTR a jednou jsem na vlastním autě utavil brzdy na Masarykově okruhu. Ale mým snem je přitom Nordschleife v 8C Competizione... Než se na tohle zmůžu, nezbývá mi než donekonečna ohmatávat syntetickou kůži herní volantu. A víte co? Dělám to rád. Řítit se cílovou rovinkou vstříc zatáčce Tamburello a se zadrženým dechem ji přežít, to jsou přece fajn emoce. Závodní hry nám je zprostředkovávají už přes třicet let a protože za tu dobu vyšla spousta  kvalitních závodních simulátorů, nemáme nouzi o památné momenty a chvíle, které už ze své hlavy stejně jako Vavroch nedostaneme. Jaké to jsou?

V serpentinách nadoraz

Need for Speed - památný okruh v Alpách

Alpy jsou pro někoho symbolem sportovního dovolenkářství, jiný zas myslí na lahvinky s léčivou kořaličkou. Ovšem Alpy, tedy The Alps, mají ještě jeden velký význam ve světě her. Jde o jednu z nejpůsobivější tratí v motoristickém žánru - objevila se v Need for Speed: Porsche Challegne.

Herní Alpy uhranou především svojí atmosférou. Tou bylo pověstné celé páté NFS. Díky barevným filtrům byl průjezd některých tratí skoro jako ze sna. Nejvýraznější vzpomínky mám asi na nachové Cote d´Azur, ovšem ani Alpy nezůstávaly pozadu a ještě přidaly něco mnohem víc.

Fantasticky totiž dokázaly gradovat hratelnost. Jezdec startoval v údolí, postupně se dostával do sněhových přeháněk, až přejel horskou čáru a dostal se do takřka vánočně naladěné vesničky, ze které pak zase sjížděl až do jarního údolí. To vše s desítkami zajímavých zatáček, pohledných horizontů, sjezdů a s několika tunely. Alpy by měly být v učebnicích herního designu. Evidnentně tam ale nejsou, protože závodnímu žánru dnes dominují okruhy, kačírky, reklamy a boxy...

Alpský level dodal řidiči i unikátní pocity rychlosti a relativního nebezpečí. Jízda sama o sobě sice nebyla příliš dynamická, ovšem díky skvělým zvukům (bože, to cvakavé řazení) a nepoddajné (ovšem uvěřitelné) fyzice jízdy měl hráč pokaždé dojem, že řídí něco skutečně velkého, těžkého a riskantně silného. Prostě porsche. Nepsal jsem náhodou něco o učebnicích?

P.S.: Všimněte si, jak dlouho trvá jízda na videu. Do takové stopáže by se dnes vešly minimálně tři závody z Gridu. Inu jiná doba, jiné závodění...

P.P.S.: Co do zajímavosti mohou v rámci značky NFS Alpám konkurovat snad jen: Alpine z NFS I, Mystic Peaks z NFSII, Mediterrano z NFSII, anebo Schwarzwald ze samotného NFS:Porsche.

Cože, ono to má děj?

Driver - flákačka v Miami

Víte proč je Driver slavnější než Midtown Madness? Protože z túrování motorů dokázal udělat fajn kriminálku.

Vtip je ale v tom, že Drivera jako příběhovou akci vůbec nemusíte vnímat. Ani já to nedělal. Tahle hra mi učarovala už tím, co nabídla v prvních hodinách po výjezdu z podzemních garáží v Miami. Zlomil jsem tam závoru, narazil do dvou chevroletů, pobořil plůtek a už si to švihal v protisměru.

Na Driverovi jsou památné právě ty chvíle volného rošťačení v ulicích. Hra dokázala natolik odpoutat pozornost od hlavní kampaně, že jsem zpočátku ani nevěděl, že nějaká existuje. Mnohem více mě bavilo kličkovat mezi slušně jedoucími auty,  tropit přetáčivé smyky a pořádat skákací závody v kopcích.

Driver se zapíše do dějin naprostou svobodou, která skončila ve chvíli, kdy člověku došlo, že hra nemá jen jedno město a že ta zbývající musíte otevřít splněním příběhových misí. Bylo to, jako když máma zavolá kluka, ať uklidí míč a jde psát úkoly…

P.S.: Když se zblázní fyzika, jsou replaye snad ještě lepší než samotné hraní. Více na videu.

Domove líbezný

Network Q RAC Rally Championship - Felicia

Když se vysloví Network Q RAC Rally Championship, musí každého Čecha napadnout Škoda Felicia. Anebo ne? Je fakt, že málokterá závodní hra má tak příšerný název, a proto i mně dalo shánění téhle hry zabrat . Ale najít jsem ji musel, zřejmě poprvé se v ní totiž objevilo české rallye auto.

Nakonec jsem si vzpomněl, že jsem Network Q RAC Rally hrál v devadesátých letech na střední škole po hodinách informatiky a tahle sympatická arkáda s pomalou, ale pořád českou felicií, mě oslnila i mnoha dalšími zajímavostmi. Především tím, že používala velmi detailní, ale naprosto "mrtvou" texturu interiéru. Vnitřky aut sice díky ní vypadaly krásně (mnohem líp než kokpity modelované v 3D grafice), ale na druhou stranu nepřirozeně kontrastovaly s pixelatým zbytkem hry a působily až příliš strnule. Éra realistického modelování a nasvětlování kokpitů holt přišla až v novém tisíciletí.

Do zatáčky sice pořád rovně, ale šťastně

Test Drive 1 – první setkání s dokonalostí

Většina českých hráčů hrála legendární Test Drive na klávesnicích, kde se projevoval neobvyklý bug. Programátoři natolik zpackali ovládání, že hra nedokázala přijímat povely ze dvou kláves naráz, takže nejenže nešlo pod plynem řadit, ale řidič nemohl ani současně zrychlovat a zatáčet.

Mé vzpomínky na neoficiálního praotce závodních her na PC jsou ale jiné. Test Drive se jako jedna z prvních závodních her snažil udělat dojem plejádou dokonale zobrazených supersportovních aut a i já jsem se nechal polapit. Problémy s řízením házel za hlavu, protože jsem se prostě mohl projet s Lamborghini Countach, které za volantem opravdu vypadalo jako Lamborghini Countach!

Snadno jsem se nechal strhnout nevídaně nablýskaným herním obsahem, skvělou prezentací, jízdní atmosférou a koneckonců i technickými statistikami, kterým jsem sice nerozuměl, ale tušil jsem, že i díky nim je Test Drive dokonalý. Tahle hra se prostě zapsala do mé vlastní síně slávy nikoliv proto, že se nedala ovládat, ale že mi to díky všemu ostatnímu vůbec nevadilo...

P.S.: Abyste si představili, jak strašné ovládání prvního Test Drivu bylo, stačí ještě jedna vzpomínka: volant se nikdy nevracel do neutrální polohy! Přes to všechno přerušované mačkání jste museli řešit ručně i tohle .

P.P.S.: Jet po běžné silnici s rychlostními limity a za normálního provozu - to byl vedle efektní prezentace další zásadní přínos Test Drivu. Ne že by před ním neexistovaly civilní motoristické závody, ale jejich silnice se jaksi nedaly identifikovat. Auta prostě jezdila v anonymních koridorech. Jak taková simulace vypadala, si můžete prohlédnout třeba v Night Driver - první závodní hře s first person pohledem.

Téma dokončímme zítra ve druhé části!