Žrout, co se dotkl hvězd

Je mu třicet a pořád by jedl. Přitom nekyne. Nevadí mu jednotvárná strava, nevadí mu moře kalorií. Má totiž spoustu pohybu. Naposled kvůli němu lidé promrhali pět milionů pracovních hodin, když si s ním ve všední dny zatrénovali na Googlu. Je to hrdina. Je to popkulturní ikona. Když dvaadvacátého května 1980 spatřil Pac-Man světlo světa, videohry přestaly být undergroundem z vydýchaných arkádových heren. Už nebyly jen zábavou oprsklých teenagerů ani kratochvílí hrstky dospělých podivínů. Šly do světa. Vlastně běžely.

Průlom. Jak jinak pojmenovat okamžik, kdy si lidé díky pacmanovskému merchandisingu začali videohru poprvé sypat do mléka z krabice od kornflejků, pili z ní ranní čaj a pak se do ní třeba oblékli?... A jak jinak než za fenomén lze označkovat hru, podle níž dokonce vznikl hudební singl a kreslený seriál? „Myslím, že tu máme Mickeyho Mouse osmdesátých let,“ prohlásil v roce 1982 na účet kanárkově žluté kuličky Stanley Jarocki, víceprezident společnosti Midway. Věděl dobře, co říká. Jen patnáct měsíců poté, co neobvyklou arkádovku s lehce zneužitelným jménem Puckman (rychle upraveno) přetáhl od japonského Namca do Ameriky, spolko sto tisíc jejích mašin po celé zemi miliardu čtvrťáků a z hudebního éteru se ozýval dedikovaný popový hit „Pac-Man fever“…

Hoch z obálky

Namco letos v květnu slavilo Pac-Manovy třicátiny a má být na co hrdé. Designér projektu Toru Iwatani zkrátka nestvořil jen velice úspěšnou hru, která po Space Invaders (Taito, 1978) platila za druhý obrovský hit z východu. Stvořil hlavně pojem, který popularitou zastínil vše včetně revolučního počinu samotného Namca v podobě první celobarevné arkády Galaxian. Když před třemi lety v Madridu postavili vánoční stromek s diodovým kabátem představující bludiště a hladovou kuličku uvnitř, střetávali se pod neobvyklou atrakcí různí lidé různého věku i různých zájmů, ale cosi je spojovalo. Když se podívali na stromek, viděli vzpomínku. Někteří si jméno „té blikající blbinky“ už nemohli vybavit, ale společně si byli jisti tím, že zírají na velkou zábavu ze starých televizních obrazovek. Možná si ji pamatovali také z obálek prestižních časopisů Mad a Time a kdo ví, možná se s ní setkali i ve slavném washingtonském Smithsonově institutu.

Zainteresovanější si ve Španělsku zcela jistě vybavili dobu, kdy byl Pac-Man na chvilku srovnáván se Star Wars. Jakto, že se nenažraná kulička v bludišti mohla stát jednou z nejpopulárnějších her historie? Proč ji ždímala další třicítka spin-offů a desítky neautorizovaných klonů? Proč se po čtyřiadvaceti letech zapsala do Guinessovy knihy rekordů dokonce tím, že ji byli lidé ochotni hrát naživo v ulicích Manhatttanu?Uvědomme si, co letos slavíme. Máme tu třicáté výročí titulu, který nejenže definoval nový žánr – takzvaný „maze-chase“ – ale především přivedl videohru jako opovrhované médium do velké kulturní společnosti.

Roztomilá postavička se v bludišti snaží slupnout výživné tečky a utíká před karikovanými nepřáteli - to byl na začátku osmdesátých let geniální herní koncept! Vedle drsných vesmírných stříleček typu Space Invaders, Asteroids, Astro Invader, Galaxian či Galaga, které se navzájem těžce vykrádaly, působil Pac-Man neuvěřitelně svěže. A ke všemu ještě roztomile a přátelsky. Při pohledu na vykousnutý žlutý citrónek a partu duchů s koulejícíma očima vám to dojde: Pac-Man a jeho pronásledovatelé byli prvními snadno zapamatovatelnými herními maskoty a dokázali tak k monitorům nenásilnou formou přitáhnout minimálně dva nové typy hráčů: mladší děti a ženy. Pac-Man se pionýrsky dokázal prodat masám a vyvlekl arkády z herních doupat do předsálí kin a obchodních center. I přísní rodiče najednou viděli, že videohra nemusí začínat a končit u vesmírných lodí a výbuchů. Že může nabídnout sympatickou postavičku, 240 „jednohubek“ a čtyři legrační bubáky. Neokoukaná roztomilost a jednoduchý způsob ovládání po vzoru starého Pongu nakonec způsobily, že v Japonsku začaly globálně docházet drobné mince. Takový byl zájem publika.

Dělám do hudby, filmu i vesmíru

Pacmanova hratelnost podpořená výraznými postavičkami s jasně identifikovatelným logem stvořila ze hry kulturní fenomén srovnatelný s kvalitním filmem či hitovou písní. A Pac-Man byl takový nenažranec, že si v tomto smyslu kousnul opravdu do všeho. Už jsme to vlastně naznačili v úvodu článku. Na televizní obrazovky se žluťák vetřel v kresleném seriálu The Pac-Man Show v letech 1982 až 1984. Hlavně na začátku série v něm stanice ABC díky zájmu sponzorů viděla takový potenciál, že reklamní vstupy dusily diváky o sobotních ránech dokonce v dvojnásobné stopáži, než bývalo u podobných pořadů zvykem. Po dvou letech horečka ustoupila, avšak seriál rozhodně nekončil s cejchem propadáku.

Pacmanovský hudební hit-singl byl nicméně větší zajímavostí. Ve světě her ze zlatých osmdesátek nemá takový počin obdoby a na rozdíl od současné filmové produkce není takový projekt příliš obvyklý ani dnes. „Mám plné ruce čtvrťáků a mířím si to do herny…Mám pacmanovskou horečku a asi mně z toho švihne…“ Takhle nějak lze přeložit fragmenty textů z hitu, který se v březnu 1982 umístil na deváté pozici americké hitparády Billboard Hot 100. Nešlo o infantilní broukání, ale o pomerně klasický osmdesátkový pop s řízným mužským vokálem. Poslechněte si jej a zhodnoťte třeba zde

Pac-Man zpívá, Pac-Man filmuje... Pac-Man je hvězda! Pac-Man se dokonce dotýká vesmíru! Ano. Věřte nebo ne, ale jméno slavné videohry sahá až do nebe. Nese jej vesmírný oblak v souhvězdí Kasiopeja, jež prochází Mléčnou drahou. Mlhovina září červenofialovou barvou a je v určitých místech přerušena temným prachem přesně tak, že tvarem vzdáleně skutečně připomíná Pac-Mana. Při dobrých podmínkách je z našeho území mlhovina dobře viditelná i v menším dalekohledu a patrná byla na obloze především loni v dubnu, kdy se astronomové stali svědky legrační situace: vesmírný Pac-Man se chystal „sníst“ malou zeleně zářící kometu Yi-SWAN. K hostině nakonec samozřejmě nedošlo, nicméně zelený puntík blízko otevřené mlhovinové tlamy přesně symbolizoval očekávání, jaká mohl mít člověk znalý souvislostí. Unikátní snímek můžete najít zde.

Od sportu ke klonování

Nikoliv mlhovinou, ale opravdovou hvězdou se stal chlapík jménem Billy Mitchell z Floridy. To on poprvé v roce 1999 (devatenáct let po uvedení hry!) dokázal v Pac-Manovi nasbírat maximální skóre 3.333.360 bodů (přes tři miliony). Rekordu dosáhl za vražedných podmínek: bez ztráty života snědl všechny puntíky a duchy a to až do levelu 256, ve kterém hra kvůli grafickému bugu musí skončit. „Bylo to, jako když Neil Armstrong chodil po Měsíci,“ řekl Mitchell po úspěšné šestihodinové bitvě... Pořádání soutěží, jakou absoloval Mitchell, je připomínkou toho, že Pac-Man i přes logický pokles zájmu zůstal dlouhodobým fenoménem. Dokázaly to mimo jiné i velké turnaje, jakým bylo například mezinárodní mistrovství u příležitosti vydání Pac-Mana pro Xbox Live Arcade v roce 2007.

A právě porty, spin-offy a klony pro nespočet starých i moderních konzolí a počítačů udržují legendu stále naživu. Hlavně na klonovací téma jistě neuděláte v Česku konverzační botu. Třeba, když zmíníte CD-Mana, hříčku z roku 1989 od Creative Dimensions (autoři například vesmírné skákačky Skyroads Xmas Special). Tato kopie kdysi okupovala snad všechny „tatínkovské“ dvěosmšestky a příjemným designem bludišt daleko předčila původní originál. Dobře známým klonem je v Česku i Pampuch - tuzemská hra z roku 1994. Od svého vzoru se liší především tím, že duchové jsou v bludiští nesmrtelní a nehoní Pampucha pathfindingem, nýbrž se odrážejí od stěn. To vzdáleně připomíná Dynablaster a hra je tedy oživena prvkem zcela jiné taktiky.

Kopírování pacmanovského odkazu by vystačilo na celý další článek, my se prozatím spokojme s konstatováním, že legenda byla vykradena už na automatové platformě v roce 1981 firmou Nittoh. Ta se chtěla na pacmanovské mánii přiživit hrou Hangly-Man, dodávanou do beden s věrným pacmanovským designem. Také první dva levely byly s originálem v podstatě identické. Až od třetího se hráč chytil za hlavu – v bludišti zmizely zdi a herní pole tvořila pouze síť tvořená jednohubkami. Hráč i pronásledovatelé se pak na obrazovce pohybovali naprosto volně. Bylo to docela divné, avšak po chvilce tréninku hratelné.

Jen skutečný showman a nadaný člověk stihne do svých třiceti prodat miliony kopií svého díla, natočit seriál, vydat hudební singl, osmkrát se zapsat do Guinessovky a nechat se navždy uctívat miliony fanoušků. Pac-Man není člověk, ale stvořili jej lidské ruce s geniálním nápadem v hlavě. Japonci mají nárok na zápis do světového kulturního dědictví.