Nebrat zase tak osobně — je dost dobře pravděpodobné, že zrovna TY, čtenáři, jsi doma vyrobit hru nikdy nezkoušel. Naproti tomu Petri Pürho, autor Crayon Physics & tuny dalších nápaditých záležitostí, nemá doma evidentně co jiného na práci. Tuhle si přes víkend pro účely poslední Assembly splácal dohromady jednoduchou akci na bázi Geometry Wars nebo Crimsonland. Výsledek nazval divoce: Choke on my Groundhog, YOU BASTARD ROBOTS nebo Zalkněte se na mym svišťovi, PARCHANTI ROBOTI, chcete-li. Uvnitř hry to skutečně sviští, kosíte nabíhající parchanty roboty po tuctech a nedíváte se zpátky. Stylová grafika barevných tužek na čtverečkovaném papíře, pět úrovní a deset minut hratelnosti. A teď si povíme, proč je Pürhovu střílečku dobré hrát a proč je dobré o ní přemýšlet a napsat článek nazvaný O smrti a umírání atd.

Smrt jako penalizace je ve hrách poctivě diskutované téma. Parchanti roboti ji obcházejí tak trochu po vzoru prince z Persie — přetáčením času nazpátek. Historie se ale přepíše jen napůl, protože vaše původní postavička ve hře zůstává ve formě otisku (dál poškozujícího nepřátele) a vy pokračujete za její nový klon. Čím víc umíráte, tím víc namnožených hrdinů vám pomáhá kosit bobtnající šiky mechanického protivníka. A to je celé.

• Screenshoty
  Screenshoty

Předchozí Další

Další

Předchozí

Typický příklad vtipné indie hříčky, co ji lze odbýt slovy "vtipná indie hříčka", odložit a zapomenout? Nikoli nezbytně. Stejně jako ve skutečném životě jsou zlaté nugety drobná zrníčka poschovávaná v říčním proudu, tak i nezávislý tok občas vyvrhne střípky pokladu. Proč jsou Bastard Robots lepší, než číkoliv pokusy v čemkoli? Shrňme si fakta...

1. nelze prohrát — po zabití nepřítelem následuje restart levelu
2. snižující se obtížnost — čím více mrtvých otisků na papíře pobíhá, tím více palebné podpory má hráč k dispozici
3. zvyšující se nepřehlednost — částečně neguje předchozí bod, anžto víc postaviček rovná se větší zmatek na obrazovce

A to je dobře nebo špatně?, ptají se nedůvtipní a oproti nim modří už vědí, že samozřejmě dobře! Dostat se skrze co možná nejjednodušší herní mechanismus k nejkomplexnější výsledné hratelnosti by mělo být mottem když ne většiny her, tak alespoň většiny herních vývojářů. V Parchantech robotech vede časová smyčka k zajímavým permutacím, kdy na jednu stranu víc kanónů pokosí víc nepřátel, ale rostoucí chaos zároveň ztěžuje navigaci "aktuální" postavičky. Úrovně jsou navrženy tak, že čím lépe je hrajete, tím lepší půdu si připravíte pro finální nával nepřátel, a naopak pokud se vám nedaří, není třeba věšet hlavu — můžete to zkoušet znovu a znovu až do nekonečna. Hru ovšem nejde šulit neustálým umíráním: vždy je nutné se probojovat alespoň o píď nebo dvě dál, aby vám otisk předchozího pokusu byl co k čemu.

Na minimálním prostoru (formálně i obsahově) tu kvetou vazby, jakými se často nemůžou pochlubit ani oslavované komerční tituly. Finta přitom nespočívá ve faktu, že by snad byl Petri Pürho génius bez bázně a hany a společenského života... prostě mu stačilo se důkladně zamyslet nad herními principy, které hodlal použít. A přesně tohle zamyšlení je momentem, kdy se odděluje zrno od plev a zajímavá hra od průměrné. K tvorbě virtuální zábavy, byť sebeskromnější, totiž můžete přistupovat dvěma způsoby: buď si říct, že tam chcete mít X a Y a Z, protože ze hry A máte rádi X a ze hry B zase Y a Z vás napadlo ve sprše, nebo na to jít od lesa a v první řadě si vytyčit, co má být cílem vašeho snažení a v jakém vztahu k tomuto cíli budou X, Y nebo Z fungovat. Dlouhé souvětí, nestyďte se přečíst ho ještě jednou, případně si namalovat graf. Hned potom zkuste Bastard Robots a všímejte si té přesnosti švýcarských hodinek, s jakou hra šlape. Petri Pürho zjevně svoje X, Y a Z zná, a když ho zrovna potká volný víkend, tak nachází způsoby, jak je správně použít. Mám pocit, že nějak takhle se pozná dobrý herní designér.