Násilí ve hrách
i Zdroj: Hrej.cz
Článek Násilí ve hrách

Násilí ve hrách

Marek Selinger

Marek Selinger

30. 5. 2018 17:00 10
Reklama

Násilí je všudypřítomné. S určitou mírou násilí se můžeme setkat ve filmech, o násilí slýcháme v hudbě, případně si můžeme přečíst knihy, které jej taktéž obsahují. A krom toho, můžeme hrát násilné videohry. Já osobně hraji hry již od dětství, dokonce si pamatuji moment, kdy jsem dostal úplně první počítač. K němu byly přibaleny hry NHL 2003 a první Mafia, která má u spousty českých hráčů dodnes přízvisko „legendární“. Avšak je plná násilí, střílení, zabíjení a sprostých slov. Mělo na mě její hraní nějaký následek? To si tak úplně nemyslím. Před Mafií jsem hrál pouze výhradně nenásilné hry na původním PlayStationu jako kupříkladu Crash Bandicoot, Spyro The Dragon či závody Gran Turismo. Z tohoto pohledu se může zdát, že hraní Mafie mohlo být pro můj psychický vývoj klíčovým okamžikem. Ale věřte mi, nestalo se tomu tak. To nezměnilo ani následné hraní mnoha dílů sérií Call of Duty nebo Grand Theft Auto. Hrát hry by mělo znamenat spíše potěšení než působit jakékoliv nepříjemnosti. Tudíž, dle mého, samotné hraní her nemá dopad na lidský vývoj ve smyslu zvýšení rizika na násilné činy. Avšak je tomu opravdu tak? Lze vůbec takový předpoklad generalizovat?

NERVOZNÍ POLITICI

Dle mnoha výzkumů, které byly provedeny, to opravdu udělat můžeme. Hry jsou v základu pouze dalším druhem zábavy, stejně jako výše uvedené filmy, knihy a hudba. Každopádně téměř po každé střelbě na amerických školách se začne diskutovat, zdali daný vrah nehrál i hry. A v mnoha případech je „velmi překvapivě“ opravdu hrál. Krom toho ale jistojistě koukal na násilné filmy, seriály, případně četl o násilí v knihách či poslouchal hudbu s tímto podtextem. Po únorové střelbě ve škole na Floridě chtěl tuto otázku diskutovat i sám americký prezident Donald Trump, který prohlásil následující: „Čím dál tím více slýchávám, že úroveň násilí ve hrách utváří myšlenky mladých lidí.“ Na toto téma se dokonce sešel v Bílém domě s novinářem Ari Shapirem a Douglasem Gentilem, profesorem psychologie z Iowa State University, který prováděl na dané téma výzkum. Shapiro namítal, zda hry opravdu zabíraly v životě střelců tak důležitou roli, aby je donutily k těmto ohavným činům, a zda-li jsou hry tak silné médium, aby samy o sobě změnily lidi ve vrahy. Gentile reagoval víceméně dle očekávání – prohlásil, že agrese jako akt je velmi komplikovaná a skládá se vždy z více příčin. Nikdy ji nezpůsobí pouze jeden důvod. Také potvrdil, že spousta lidí násilí pasivně přijímá (právě z TV, hudby, her, atp.), ale úplné minimum ho pak aktivně provádí. Šance na zvýšenou míru násilí existuje, pokud daný člověk, který o násilí slýchává, je někým vyprovokován. V tu chvíli, dle daného Gentilova výzkumu, může právě zkušenost s pasivním přijímáním násilí vyústit v agresivní reakci.

Avšak Donald Trump nebyl jediný politik, kdo se zajímal o úroveň násilí ve hrách. Guvernér státu Kentucky, Matt Bevin, prohlásil, že ačkoliv stále věří v první dodatek americké Ústavy (tzn. svoboda vyznání, tisku, projevu, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd), je nutno tuto úroveň nějakým způsobem regulovat. Dle něj násilné videohry oslavují zabíjení lidi, replikují to a dávají šanci lidem, jak za násilné činy získávat body. Dokonce se to nebál přirovnat k zmíněným střelbám na školách, kdy dle něj střelci získávají body zabíjením těch, kteří leží na podlaze zranění. Toto nařčení si herní obec nenechala samozřejmě líbit a různí lidé z branže Bevinovi vzkazovali, že jeho názor je nesmysl, který navíc svaluje veškerou vinu právě na hraní her.

VÝZKUM ZA VÝZKUMEM

Na toto téma bylo s ohledem na jeho důležitost provedeno mnoho výzkumů. Jeden z nich mluví o tom, že číslo vrahů, kteří stříleli na amerických školách a zároveň hráli hry, se pohybovalo mezi 12 a 20 procenty. Nezdá se to jako velké číslo, ale jak můžeme vidět po každé této střelbě, média (a zvláště ta zámořská) jsou zvyklá zdůrazňovat, že daný střelec měl na svém počítači nainstalovaný poslední díl Call of Duty. Média jsou zvyklá přeceňovat roli násilných her při těchto událostech, i ve světle toho, že hry jsou nejmladším odvětvím zábavního průmyslu, a je tedy relativně lehké se do nich trefovat. Zcela určitě nemůže být tím jediným důvodem toho, že se daný střelec rozhodl vraždit ve škole, jen to, že hrál násilné hry. Jak potvrdil i výše uvedený Gentilův výzkum, vždy se jedná o soubor faktorů, v němž hry mohou, ale nemusí hrát částečnou roli. Jiný výzkum pojednával o tom, zda-li hry mohou zvýšit úroveň kriminality ve městech. Proběhl v souvislosti s vydáním Grand Theft Auto V, kdy zaznívaly názory, že hraní těchto her může tuto úroveň zvýšit. Odborníci to však odmítli, s tím, že i kdyby malé procento z hráčů, kteří si hru zakoupili (tedy více než 90 milionů), se začalo chovat násilně, jistojistě by statistici tento zvýšený stupeň kriminality poznali. Ale tomu se tak nestalo. Závěr daného výzkumu tedy zněl, že neexistuje žádná spojitost mezi hraním GTA V a úrovní kriminality.

Nejméně 85 procent všech vydaných her obsahuje nějakou míru násilí

Hry dnes hraje spousta lidí, jedná se o populární způsob, jak si odpočinout po těžkém dni ve škole či v práci. Podle American Psychological Association více než 90 procent dětí v USA hraje hry. Pokud se zaměříme na děti mezi 12 a 17 lety, toto číslo vzroste ještě o celých sedm procent. Co je ale důležitější, nejméně 85 procent všech vydaných her obsahuje nějakou míru násilí. Ve většině případů lidé, co hrají i násilné hry, nemají potřebu vlastnit zbraň, či dokonce s ní někoho zastřelit. Nezapojují se do rvaček, ani neinklinují k žádnému jinému druhu násilného chování. Většina těchto hráčů se se jednoduše řečeno nechová násilnicky. Je velký rozdíl mezí chováním dítěte a chováním dospělého člověka, ten je zodpovědnější za své chování. Svou roli zde hraje i svědomitost rodičů, kteří by měli alespoň do určitého věku sledovat, co a v jaké míře jejich dětí hrají. Avšak jak už jsem zmínil na začátku textu, mě osobně hraní násilných her v dětství nijak nepoznamenalo a věřím, že stejně to má i drtivá většina čtenářů.

Nedávný výzkum zkoumal rozdíl mezi hráči, kteří hrají násilnou hru (GTA V) a její nenásilný protějšek (The Sims 3). Po dvou měsících, kdy výzkum probíhal, nebyl rozeznán jediný rozdíl mezi chováním jednotlivých skupin. „Myslím, že toto je důležitý důkaz, který by nás měl znovu donutit se zamyslet nad tím, jakou roli hrají hry v určitých násilných činech,“ komentovat výsledky vedoucí výzkumu Chris Ferguson, téhož času profesor psychologie na floridské Stetson University.

Krev, lámání kostí i prostřelování hlav jsou ilustrovány daleko detailněji než kdykoliv předtím.

Zcela bezpochyby mohou mít hry negativní dopad na člověka, avšak v tak trochu jiném smyslu, než o jakém hovoříme. Teď mluvíme o zhoršeném zdraví jedince, který hraje v až příliš velkém množství. Věc se dostala tak daleko, že Světová zdravotnická organizace (WHO) nedávno začala uvažovat o tom, že by zařadila  poruchu z hraní (gaming disorder) na seznam onemocnění duševního zdraví. V některých okamžicích může být přílišné hraní na obtíž, zvláště ve vztahu k okolí či pracovnímu prostředí. Člověk by vždy měl vědět, kolik hodin denně/týdně/měsíčně si může dovolit, aby to neohrozilo jeho duševní a fyzický stav.

TAM, KDE JE NEJVÍCE NÁSILÍ

Násilných her existuje dnes celá řada, zmíníme ale pouze ty, které jsou nejznámější, případně bylo násilí použito pouze samoúčelně, tedy vývojáři ho do hry vložili, aby vzbudilo kontroverzi. Takovým hegemonem je série Grand Theft Auto. To, co první díly pouze naznačily, dotáhl první díl ve 3D, tedy GTA III. Od té doby si hráči mohli všechno to střílení, přejíždění chodců a další druhy městského zločinu „užít“ v daleko realističtější podobě. V živé paměti máme i sekvenci z posledního dílu, kdy jsme si s Trevorem vyzkoušeli velice živou mučící sekvenci. Ta obsahala waterboarding, mučení elektrickým proudem či lámání kotníku. V případě GTA hraje klíčovou roli svoboda, s jakou může hráč nakládat, jak chce, a to i co se týče násilných činů. V dalším případě nemusíme jít ani daleko do historie, jen před pár týdny vyšel další přírůstek do série God od War, která je plná velmi detailního násilí. Kratos, hlavní hrdina, nemá se svými protějšky sebemenší slitování a používá k jejich likvidaci širokou škálu zbraní.

RYCHLE KUPŘEDU

Během poslední dekády prodělal herní vývoj značný skok, každá část hry je detailnější, což znamená i to, že krev, lámání kostí i prostřelování hlav jsou ilustrovány daleko detailněji než kdykoliv předtím. Hráči by tak mohli nabýt dojmu, že videoherní násilí téměř odpovídá 1:1 tomu reálnému, přičemž tomu tak v mnoha případech skutečně je. Násilí ve hrách, ač je sebereálnější, nemůže (nebo by alespoň nemělo( být důvodem, proč si vzít zbraň ze šuplíku a jít do školy vraždit nevinné lidi.

Speciálním příkladem je hra Manhunt, v níž je hráč účastníkem jakési reality show a jeho úkolem je pozabíjet co nejvíce protivníků k potěšení režiséra. Ve své době sklidila hra opravdu velkou kritiku za míru násilí a způsob, jakým ho prezentuje. Jinou velmi kontroverzní sérií je Mortal Kombat, která využívá známých fatalit, tedy zakončovacích komb, která si neberou žádné servítky.

Budou tomu tři roky, co vyšla hra Hatred. Jejím jediným úkolem bylo šokovat. Dost možná se jedná o nejkontroverznější titul v historii. Dle některých se jednalo o odpověď na vlnu politické korektnosti, která se v posledních letech zvedla, a to zejména na Západě. Jediným úkolem bylo zmasakrovat co nejvíce nevinných občanů, což je prováděno antihrdinou, který se jednoho dne rozhodl že, že zabije všechny okolo sebe. A pomocí hráče toho nakonec dosáhne, byť za jakou cenu, to je značně problematické.

Jako poslední příklad poslouží známá mise „No Russian“ z Call Of Duty: Modern Warfare 2, která se odehrává na smyšleném letišti v Moskvě. Zde, jako člen operace pod falešnou vlajkou, vraždíte stovky nevinných cestujících, přičemž tento čin má přímý následek ve vypuknutí třetí světové války. Na hráčovo chování nezáleží, klidně nemusí ani jednou vystřelit, přesto na letišti nikdo nepřežije.

Jak jsem se v tomto textu snažil názorně ukázat, je velice těžké spojovat hry s přímým dopadem na ovlivnění násilného chování jedince. V minulosti proběhlo mnoho výzkumů, a drtivá většina z nich přišla se stejným výsledkem – násilné chování vždy zapříčiní několik příčin, nikdy ne jen jedna. Tudíž hry samy o sobě opravdu nemůžou stvořit násilné osoby, které následně vezmou zbraň do ruky a připraví o život studenty. Důležité je vědět, kam daný hráč může až zajít, aby nepodnikl nic špatného. Hraní her by měla být především zábava, takže pokud se cítíte, že hra na vás zanechává negativní dopady, vypněte ji a běžte dělat něco jiného. Pro bezpečí sebe i svého okolí.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama