Na hraní počítač? To má Evropa v krvi

Evropa je v současnosti hned po severní Americe druhým největším a nejdůležitějším videoherním odbytištěm. Na starém kontinentě sídlí řada významných herních developerů, spotřebitelům pomáhají s orientací na miliardářském trhu renomované herní magazíny a koneckonců je Evropa i domovem několika velkých zábavních veletrhů. Mezi naší domovinou a zemí hamburgrů bychom dnes v oblasti herní spotřeby a návyků opravdu nenašli mnoho rozdílů. Jeden však přece zůstává. Zatímco Američané už mnoho let milují konzole, Evropané, a hlavně ti z východu, považují za úplně běžné hrát i na osobních počítačích. A to nejen proto, že se PC software lépe krade. Vazba k osobním počítačům, jako ke zdroji zábavy, je v Evropě dána především historickým vývojem. Před nějakými pětatřiceti lety, tedy na startu komerčních herních dějin, se oba kontinentny v oboru elektronické zábavy vyvíjely docela jinak.

I Sinatra prý pařil

Předně, mezi Evropou a Amerikou zela na začátku sedmdesátých let, tedy v době první generace domácích konzolí, zřetelná developerská díra. Američané drželi technologický náskok a po desetiletém vývoji a testování se u nich roku 1972 začaly prodávat první sériové obývákové videohry Magnavox Oddysey, kterým v reklamě pomáhal sám velký Frank Sinatra. Nedlouho poté začali lidé ve Státech také běžně chodit do arkádových klubů na Computer Space či Pong a dovídali se o prvních velkých firmách jako Atari, Coleco či Sears. Amerika zkrátka hrála. A Evropa? Ještě spala.

První přístroj určený k domácímu televiznímu hraní se v Evropě oficiálně objevil až v roce 1974 a nebylo to nic originálnějšího, než Philipsem portovaný Magnavox. Tedy už lehce zastarávající analogově digitální hybrid, který měl být již brzy celosvětově nahrazován pongovými klony, takzvanými Ball & Paddle games. To byly jednoduché herní krabičky vyrobené většinou na základě slavného čipu AY-3-8500 od General Instruments, který poprvé využilo Coleco pro konzoli Telstar z roku 1976, a znamenal celosvětovou herní revoluci. Šlo o komerčně volně šiřitelný čip, který byl schopen v kterékoliv nové konzoli přehrávat několik napevno zabudovaných variant Pongu a díky tomuto jednoduchému bezprocesorovému podvozku se dosud miniaturní evropský trh mohl konečně dostat s jistým úspěchem na mapu světa. Vždyť na AY-3-8500 vzniklo do poloviny osmdesátých let asi pět set druhů konzolí, to již nešlo ignorovat nikde na světě.

Videohry od kuchyňské linky

Pokud někoho zajímá, kdo se na opožděném startu evropského hraní podílel nejvíc, pak je třeba po zádech plácnout Brity a Italy, protože ti to stihli dokonce ještě před revolucí od General Instruments. Z Velké Británie šly v roce 1974 hned dvě a z Itálie na sklonku toho samého roku jedna nová pionýrská konzole. Nejdříve v zemi Albionu uvedl výrobce Videomaster konzoli Home T.V. Game, která se prodávala také ve Francii a západním Německu a v černo-stříbrném provedení vypadala jako hodně staré autorádio.

Ovšem co je důležitější - protože vznikla ještě před uvedením dedikovaného GI čipu, musela ve velkém používat diskrétní součástky a na tomto primitivním principu pracoval i pionýr ze sousedství VideoSport MK2 od dealera televizorů Henry´s a také italské Ping-O-Tronic z dílny Zanussi. Tyto konzole dnes poutají pozornost hlavně svým designem. Zatímco anglické MK2 vypadá jako…no zkuste něco navrhnout, (je to „dřevěná“ krabička s dřevěnými ovladači), Zanussi v sobě nezapřelo producenta kuchyňské techniky a jeho Ping vypadá jako cosi, co se otevře a udělá hráči toust nebo topinku. Ale obě zařízení jsou pozoruhodná i tím, co mají v sobě. Hlavně MK2. Ten s pouhými několika tisícovkami vyrobenými kusy jeví typické známky malosériového analogového systému z poloviny sedmdesátých let - byl skládán ručně, obsahoval komponenty jen o něco málo pokročilější než Magnavox a nenabídl více, než tři pinkací hry. Jeho největší kuriozitou zůstávají lepené krycí díly. Výrobce zkrátka plasty nešrouboval, jako by vůbec nepočítal s nějakým servisem, klidně i domáckým.

I ty potřebuješ home computer

V Evropě se tedy konzole před pětatřiceti lety jakžtakž uchytily a ty první to dokonce stihly ještě před velkou vlnou pongového GI čipu. Ovšem kvůli zpoždění a také prakticky neexistující arkádové scéně, kterou by kopírovaly, nedokázal na starém kontinentu videoherní trh pevně zakořenit. Celkově méně přátelské přijetí videoher amerického typu se sice částečně dařilo rozptylovat pomocí nových a nových pongových klonů na AY-3-8500, jenže nikdo nepočítal s tím, co se v první polovině osmdesátých let v Evropě nakonec stane. Objevilo se zde totiž něco, co sice nemělo žádný extrémní úspěch v Americe, ale v Evropě se neuvěřitelně chytlo - levné domácí počítače. Jejich obliba se od Portugalska po Sovětský Svaz zvedla neuvěřitelnou rychlostí a začala se přenášet nejen mezi vrstevníky, ale i mezi jednotlivými hráčskými generacemi. Nástroj pro kutila, co se zabaví i vlastnoručně navrženou hrou, se v Evropě zkrátka chytil. A na dlouhá léta se stal pro zdejší hraní jasnou definicí, jež částečně přetrvala dodnes.

Že v kutilské Evropě měly první domácí computery jasnou převahu nad jednoduchými kvádříky zpod televizorů, je nejlépe patrné při pohledu na dopad videoherního krachu z roku 1983. Ten se Evropy totiž vůbec netknul, neboť zde videohry na konzolích ve srovnání s USA opravdu skoro nikdo nehrál. Takové Atari 2600 z roku 1977 mělo ve starém světě stále spíše pověst aparátu lenochů nebo dětí, co nehodlaly blíže pronikat do tajů rozvíjející se počítačové technologie, a to nebylo cool, protože evropský marketing triumfoval s hesly typu: „Na co kupovat dětem videohry a odpoutávat je od školy, když jim můžete koupit počítač a připravit je tím na vysokou…“  A bylo to. Z prodeje levných osobních počítačů se stal v Evropě milionářský byznys. Výhodou těchto malých přístrojů (Home computer, nikoliv PC-kompatibilní) vzhledově se podobajících populární Amize byla nejen cena hardwaru, ale i her pro něj určených. Byly kvalitativně srovnatelné s videohrami na cartridgeích, ovšem v průměru vždy levnější díky méně nákladné výrobě nosičů v podobě kazet či disket. I to byl trumf.

Západ tvořil, východ kopíroval

Jaké, že to vlastně byly počítače? Od roku 1982 začaly evropskému hraní dominovat hlavně přístroje jako Atari řady XL, Commodore 64, ZX Spectrum či BBC Micro. Ty první tři zná podle názvu asi každý. Ovšem BBC Micro? Dnes trochu rarita od firmy Acorn, ale přitom šlo také o velmi rozšířený počítač. Začátkem roku 1982 stálo Micro v Anglii kolem dvě stě třiceti liber a tato přívětivá cena dovolila, aby si počítač kromě jednotlivců objednávaly také britské školy. Jestli má tedy nějaký systém zásluhu na rozšíření anglické počítačové gramotnosti, pak je to právě BBC Micro – nabobtnalá klávesnice s osmibitovým procesorem o dvou megahertzích. Micro se stalo nejtypičtějším představitelem soudobé evropské herní nálady – mělo obrovský úspěch, protože jej marketing, jak už bylo napsáno, šikovně prosazoval nejen za zdroj zábavy (vesmírná hra Elite), ale také (spíš především) jako učební pomůcku.

Učebně-hravá kultura západní Evropy se poměrně rychle a snadno přenesla i na méně vyvinutý východ světadílu. Státy za železnou oponou pochopitelně měly zájem sekundovat imperialistické výpočetní technice a nejjednodušším řešením pro ně bylo kopírování zaběhnutého evropského standardu. Ultimátně hravou Ameriku bylo dobré ignorovat hlavně z ideového hlediska – univerzální počítač jako zdroj poučení a pokroku tolerovali bolševici spíš, než konzoli jednoúčelově podporující imperialistické kratochvíle. A tak počítače „mimo jiné i pro zábavu“ zdomácněly také za železnou oponou. Zatímco Micro, Atari, C64, ZX a jejich východní klony v polovině osmdesátých let slavily na celém starém kontinentě úspěch svojí univerzalitou a Evropu defacto výpočetně spojily, ze stejných důvodů neměly kdovíjaké štěstí v již zcela Konzolových Státech Amerických. Evropa prostě hrála trochu se zpožděním a trochu jinak. Co z toho dnes zbylo?