Na (virtuální) cestě
Vždycky mě překvapovalo, jak málo hráčů online světy skutečně "žije", respektive jak moc si jich vystačí s obyčejným probíháním obsahu bez jediného rozhlédnutí se kolem sebe. Když to hra nabízí, přijde mi zcela přirozené dát si v hospodě virtuální pivo a na kosmické stanici pozorovat průzorem hvězdy. Nestojí mě to žádné úsilí. Nerozumím závodům o endgame, když přece dohrát online hru nelze, jen s ní seknout. Slovy zenového mistra: Cesta je cíl, volové! Nepotřebuju mít nejlepší equip, ale rozhodně chci mít ten nejlepší herní zážitek. Jeden výmluvný bych rád dal k dobru:
Strážce hvozdu
Právě jsem se vrátil z vysočiny a měl plné zuby šarvátek se skřety a stopování vrrků za neutuchajícího deště, tak kotvím u Skákavého poníka, a protože je hospoda natláskaná, hledám klid v jednom ze zadních pokojů, hezky proti krbu a s talířem sýra na stole. Netrvá dlouho a přisedne si postarší chlapík, od pohledu lovec jako já, dáváme se do řeči a sdílíme novinky z odlehlých koutů země. Vyprávím o skřetích výpadech na východě a on zas dává k dobru zprávy z jihu. Nechá si říkat Finn, ptá se mě na původ a já vzpomínám na dávné lesy pod ústím Brandyvíny. Do debaty nám vstoupí hobit, je jich poslední dobou plná Hůrka, že prý tu hledá pomoc zkušených harcovníků, že v Kraji se nikdo k ničemu nemá a tady zas každý přehlíží hobití problémy, tak jestli bysme ho my dva alespoň nevyslechli. Nacpeme dýmky a posloucháme, hobit (jmenuje se Wambrand, takže Wam) barvitě líčí jejich problémy se skřety na Zelených polích, skřetům se zachtělo hobitích ovcí, nakonec dáme ještě pintu a je čas vyrazit.
Venku je krásný ráno, táhneme to podél silnice, ale ještě kus před mostem přes Brandyvínu otočíme na sever a přebrodíme řeku nahoře za skálou, prudce svažující do vody. Wam si v proudu koupe ty svoje chlupatý nohy a pak stoupáme k lesu před námi. Už takhle je zřetelný, že to nebude jen tak obyčejnej les, slyšíme kukačku a hrabání ježků, ale zároveň tam nad vším visí prazvláštní klid. Našlapujeme opatrně, v tomhle bysme se mohli od kolegy hobita hodně učit, nezlomí jedinou větvičku a spadaný listí pod jeho chodidly ani nešustne. Ukáže se, že je to ale Finn, kdo tenhle les dobře zná: vypráví o obrovi, který tu má chýši a Finn má za to, že právě obr celý les stráží. Dává to smysl, celou cestu potkáváme jen srnky a občas nějakou lišku, taky tu roste hub jako nikde jinde, ale Finn vypráví, jak se na obra chystají výpravy z celýho Hůrecka, že prý má u sebe poklad či co. Já ten poklad vidím všude kolem sebe, je to skutečně krásnej a zdravej les, a když sejdeme na jeho okraj, Finn navrhuje, ať se tu utáboříme a zkusíme obra vyhlížet. Já i Wam jsme pro - kdo by nechtěl na vlastní oči vidět obra!
Rozdělávám oheň, nacpeme dýmky a pak jen sedíme a bafáme a tlacháme o věcech, co kdo zažil a tak. Před námi už jsou kopečky Kraje, za zády máme stín lesa a všude kolem nebeskej klid. Hobit si zdřímne a já zavedu řeč na hraničářský záležitosti, Finnovi se vůbec nelíbí ta situace se skřety, ano, taky jsem už viděl ten znak bílé ruky, radši nevědět, co všechno zlýho se na nás žene. V pozdním odpoledni oheň přitáhne zbloudilce trpaslíka, co míří do Hůrky, ale spletl si cesty. Nasměrujeme ho na tu správnou, s díky zase pospíchá dál.
Po obrovi ani stopy.
Budíme hobita a pokračujeme v cestě, dokud je světlo. Před soumrakem nacházíme skřetí tábor, s Finnem připravíme plán útoku a dřív, než skřeti stačí udělat povyk, je odpravíme šípy. Wam mezitím najde v bednách skřetího lupu, co potřebuje, a máme hotovo. Loučíme se před Lomcem, tam jsem onehdy vymetal pavouky, a oba moji nově nabytí přátelé mizí za tmy v údolí Východní čtvrtky. Sám se vracím přes obrův les, a skutečně, mezi stromy uvidím mihotat se plamen a čím blíž jsem, tím větší ten plamen je, až konečně dojdu na mýtinu pod nevysokou skálou, kde stojí rozpadlý příbytek a před ním veliká žhnoucí hranice. Pak zpoza skály přijde zvuk těžkých kroků, schovám se do nejbližšího křoví a čekám. Během chvíle se vynoří samotný obr, jde pomalu a znaveně, nechám ho minout mě, je mi ho skoro líto. Přežívající symbol zašlých časů. Počkám, až je obr z dohledu, a pospíchám dál k řece a přes řeku, ze svahu k cestě, vedoucí daleko na sever, až někam k Fornostu, kde visí mraky a ve vzduchu smrt, ale to je ještě daleko.
Pohledem hráče...
Udělal jsem quest na vrrky a šel do hospody chytnout nějakou partu. Nabral jsem hobita a lovce a šli jsme do Kraje udělat hobitovy questy. Vzali jsme to oklikou a zmákli skřety s prstem v nose, protože já s lovcem máme mnohem vyšší lvl. Hobit nám poděkoval a bylo. Hodil jsem oběma /friendinvite a pak jsem disbandoval fellowship a šel plnit questy pro hraničáře.
Jeden obyčejný den ve Středozemi.
