Likvidace nacistů nudí, válka má pauzu

Nejdřív překvapení, pak euforie, později předávkování a nakonec touha po vystřízlivění. Takové bylo drobně prodloužené desetiletí s 2.světovou válkou v 3D akčních hrách. Tahle nesmírně intenzivní a komerčně úspěšná kapitola herní branže si nyní na nejvyšších místech bere oddechový čas. Tam, kde v roce 1999 překvapilo žánrově svěží Hidden & Dangerous, tam o jedenáct let později vyčerpaná ikona Medal of Honor hlásí nutnou změnu, bez které by nemohla dál fungovat. Z historického bojiště se smrt a zmar přesouvají do žhavé současnosti. Druhá světová válka dostala v mainstreamovém hraní dovolenou...

Všímáte si těch kontrastů? Před deseti lety jsme netrpělivě čekali, kdo přijde s dalším „WWII“ nášupem, a dnes se každý ptá, jestli se to bude řezat v Afghánistánu nebo v Iráku. Druhá světová válka v akčních hrách byla jako pilulka extáze, která hráče dekádu dopovala, aby nakonec všechny vysála do omdlení. Už není z čeho brát, dvě největší herní válečné značky Call of Duty a Medal of Honor abstinují. A my s nimi.

Po hlavě do… zákopu

Druhá světová válka byla možná tím nejintenzivnějším tématem, jaký kdy na milovníky videoher vlétl. Bylo to způsobeno dvěma komplementárně spojenými faktory. Za prvé se toto téma zpopularizovalo skrz nejvhodnější žánr – tedy vždy masově oblíbenou 3D akci - a za druhé se této lákavé kombinace v devadesátých letech trestuhodně (a paradoxně) téměř nikoho nevěnoval. Stačila pak jen malá rozbuška a s novým miléniem přišel nový chtíč. Uběhlo jedno desetiletí a díky stohu válečných her i původně herní antimilitarista dnes podle zvuku bezpečně pozná MP 40 a Lee-Enfield již nepovažuje za cizokrajnou značku cigaret...

Svůj velký podíl na objevení dříve netušených možností 2.světové války v 3D akci mají Češi. Je fakt, že když na trh vlétlo Hidden & Dangerous, vzduch byl už rok cítit krví z takticko-válečných Commandos a krom toho se vědělo o chystaném Sudden Strike. Kdo chtěl, dávno se také mohl věnovat třeba realtimové sérii Close Combat či kterémukoliv leteckému simulátoru od 1942: The Pacific Air War až po Jane's WWII Fighters. Ale… české dílo na motivy 2.světové války přesto působilo neotřele, svěže a tematicky snad až mírně riskantně. Byl to opravdový zlom. Dostali jste se totiž do pozice pěšáka, jenž vidí krutost války na vlastní oči. Snad se tomu ani nechce věřit, ale tehdy to bylo skutečně neobvyklé. A řada novinářů to neváhala v různých preview a recenzích zmínit. Údiv nad tím, jak málo her si do té doby bralo na mušku světovou válku z autentického pohledu pěchoty, je dnes sice úsměvný, ale tehdy stoprocentně platil. Nápad, aby se vytvořila téměř dokumentární hra, se Illusion Softworks zdál v roce 1997 po právu nový a neotřelý. V té době totiž vycházely hry typu Forsaken, které sice těžily z výborné technologie, ale s realitou byly na štíru. Chytrý tah se vyplatil. Začala nová doba.

Šok na konzolích

Později se totiž ukázalo, že největší konflikt v dějinách lidské společnosti bude i největším tématem následujících let v akčních hrách. Soudobá zapadlá fpska World War II: GI ještě nepřesvědčila, ale když se v listopadu 1999 (tedy půl roku po H&D) v regálech objevilo první Medal of Honor, záhy se stalo „must-have“ titulem pro dva a půl milionu majitelů konzole Playstation a předmětem závisti všech ostatních. Takové Gran Turismo dneška. Ještě v témže roce těsně před Vánoci vyšel dnes málo známý Mortyr 2093-1944, ale herní magazíny po celém světě začalo krmit něco opravdu velkého – protinacistické nálady hodlal do dvou let ještě více zpopularizovat Return to Castle Wolfenstein. A z jeho nové vlny pak už mohly pohodově čerpat i budgetové tituly. Kupříklad klon Deadly Dozen (2001), který převzal design i styl hry z Hidden & Dangerous, nebo třebas pozdější Beyond Normandy (2003).

Ale zpět. Když se v roce 2001 na E3 prezentovalo Medal of Honor: Allied Assault, veřejnost ho ještě kupodivu spíš přijímala jako „milé překvapení“ a „zajímavý počin“ než jako stoprocentní bombu. Lákadlem číslo jedna byla samozřejmě notně protežovaná mise na Omaha Beach, ale i tak Allied Assault ze začátku působilo mezi tehdy připravovanými „standardními“ střílečkami jako Aliens vs. Predator 2, Soldier of Fortune 2, Unreal 2 či Doom 3 stále tak trochu neobvykle. Rok 2002 ale už všechno definitivně změnil, v lednu Medal vytáhl gilotinu a v září Battlefield 1942 zatnul do živého – jeho průměrně hodnocení 89 procent ve čtyřicítce světových recenzí doložilo, jaký vliv na herní společnost začal mít první velký válečný multiplayer a 2.světová válka ve hrách obecně.

Od roku 2004 se válečná herní mašinérie nadechla k útoku prostřednictvím dalších několika známých i budgetových značek od Battlestrike, přes Brothers in Arms, Red Orchestru, Sniper (vícero odlišných titulů), UberSoldier či World War II Combat a také řady jednorázovek. Během několika let vyšlo společně se sériemi Call of Duty a Medal of Honor přibližně šest desítek 3D akční titulů na motivy 2.světové války.  A máme-li do koktejlu přimíchat i taktické akce typu Death to Spies či Velvet Assasin, nebude tento seznam daleko od osmdesátky.

Ticho po pěšině

Je to paradox. Sci-fi, fantasy či punk byly s akcí dávno spjaty, ale tak smutně atraktivní téma jako je 2.světová válka nikoliv. Do závěru devadesátých let se v akčním žánru ohledně ní vlastně téměř nic nedělo. Zásadních her v žánru byla jen hrstka. Vyberme snad Airborne Ranger z roku 1987, které přibližuje práci výsadkáře od výskoku z letadla po práci v terénu. S podobnou variabilitou si vyhrálo i D-Day (1992), kde si vyzkoušíte jak práci pilota, tak i tankisty a hlavně pěšáka v poli. Ostatní podobné hry měly svého společného jmenovatele: Wolfenstein. Za skutečně první akci pro pěšáka z druhé světové války lze považovat Castle Wolfenstein z roku 1981. Mix adventury, střílečky a taktiky se objevil na trhu v době, kdy se válečné hry omezovaly na ponorkové a letecké žánry a herní prvky byly vázány spíše na strategii a taktiku než na čirou akci. Čekalo se další tři roky, než vyšlo pokračování Beyond the Castle Wolfenstein, a dalších osm let, než světlo světa spatřil Wolf 3D. Teprve s ním dostala největší válka v dějinách první ryze akční zpracování.

Paralelně s Wolfensteinem v dlouhém časovém rozpětí s válkou koketovala ještě jedna značka – The Great Escape. Pozor, v roce 1983 šlo na Atari 2600 o vesmírnou střílečku, ovšem o tři roky později již vychází akce na motivy stejnojmenného filmu z roku 1963 z prostředí německých zajateckých táborů. Velký útěk byl přepracován v průměrnou stealth akci podruhé v roce 2003. Ale to už se vlatně vracíme na začátek tématu.

Quake na bojišti

Start válečné dekády byl fascinující i z toho důvodu, že si ho můžete vybavit vizuálně. Dnes je to trochu úsměvné, ale zejména první vlnu známých válečných 3D akcí spojuje zajímavé pouto – vypadají všechny velmi podobně. Proč? Protože Quake 3 engine. Válečné FPS včetně jejich datadisků a rozšíření z první poloviny nového desetiletí zkrátka dost často stmelovalo grafické zpracování založené na platformě z dílny ID Software. Autoři se při vydání své hry rádi chlubili tím, že tentokrát z Carmackova mustru vyždímali to nejlepší, ale i tak měl hráč dvě jistoty: za prvé věděl, že to, co na monitoru uvidí, jej zřejmě až tak nepřekvapí, a za druhé: hra mu na unifikovaném podvozku solidně poběží. Zejména druhá teze hrála velkou  roli. Když se na vašem počítači dobře hýbal RTCW, hýbalo se za dva roky i první Call of Duty. A to v  době překotného růstu výkonu grafických karet a plodného souboje AMD vs. Intel působilo obzvláště uklidňujícím dojmem.

Série Medal of Honor vypadala takřka totožně až do roku 2005 a první Call of Duty jako by jí z oka vypadl. S Allied Assaultem měla premiéra Infinity Ward společnou nejen atraktivnost a spád misí, ale i grafický vzhled o takovém souznění, že se vám po letech z obou her pletou zážitky a nechtěně zaměňujete různé situace, které obě díla nabídla. A co na tom, že Return Castle Wolfenstein byl již tehdy dva roky starý. Především vzhled postav, precizně modelované interiéry a pastelkový nádech textur byly znaky, s nimiž se ostatním okatě přibližoval. Vlastně ne, tenhle základ příbuzným 3D válkám přece nalinkoval. Jiné to nebylo ani s Enemy Territory či konkurenčním Day of Defeat. Když válka, tak prostě x-krát podobně.

Ani si netroufáme naznačit, kam by mohl skrz „druhou světovou“ směřovat přístí Wolfenstein. Bude-li vůbec. Aktuálně by to asi nebyla ideální volba, vždyť právě Wolf z roku 2009 ukázal, že na tolik provařeném tématu nyní nelze postavit superúspěšnou hru, i kdyby měla jméno se zvukem zvonu. Přednost teď dostává současnost a stará válka se stává, třebaže jen na čas, opět doménou taktických strategií, simulátorů tanků, letadel a ponorek. Vždyť právě u nich to před třiceti lety začalo…