A teď chvíli vážně
Existují tituly, které vehementně vlastní existencí popírají tezi, že hry jsou zábava. Vlastně stojí v přímé opozici. Křičí: kdepak, videohry jsou smrtelně vážná záležitost. A jejich tvůrci dělají všechno pro to, aby nekřičely do tmy. Dokazují, že se hry mohou věnovat vážným tématům, vycházet z reality a ne fiktivních sci-fi a fantasy scénářů, a přibližovat je hráčům nezjednodušenou, nezlehčenou formou, naopak, uvalit na ně vší tíhu jejich závažnosti.
Před časem jsme se na Hrej vážným hrám věnovali v tematickém článku. V lednu letošního roku vyšla nenápadná freewarovka Hush; a bylo by škoda, aby zapadla.
Stručné představení: Hush je hra o konfliktu ve Rwandě z roku 1994. Vrcholně temné okamžiky občanské války mezi kmeny Hutu a Tutsi stály život odhadem 800 tisíc lidí. Hush se nesnaží vystihnout genocidu obyvatel v celé hrůzné šíři. Staví hráče do role tutsiovské maminky. Její vesnicí prochází hutuovská patrola. Kdyby ji a její malé dítě objevila, nemilosrdně oba odpraví. A v nejnevhodnější okamžik se malé novorozeně dá do pláče. Pláče a křičí – a kroky těžkých vojenských bot jsou slyšet stále blíž a blíž. Tiše zabroukat ukolébavku se stává otázkou života a smrti. Herní mechanismus je prostý. Na obrazovce se po jednotlivých hláskách objevuje text uspávací písničky a hráč jej musí ve správný okamžik kopírovat stisknutím příslušných kláves. Když se trefí, pláč dítěte se ztiší, když mine, zesílí a vojáci se přiblíží.
Hush je velmi dobrá hra z několika důvodů:
Je výstižná, přitom nepotřebuje naturalistické obrázky násilí. Nesnaží se hráče ohromit vysokými čísly obětí a drsnými fotografiemi, přesto je ve své strohé prezentaci dokonale názorná. Tmavé barevné ladění přispívá k pocitu bezprostředního ohrožení, na rozdíl od Darfur is Dying osobní zážitek nenarušuje žádná globální, pseudo-strategická část. Individuální příběhy jsou vždy silnější.
Je emotivní, na čemž se velkou měrou podílí zvukové zpracování. Z dětského pláče a blížících se kroků běhá mráz po zádech, přitom je ale potřeba zachovat chladnou hlavu. Uspěchaná, rozladěná ukolébavka dítě neuspí – a v duchu toho se musí chovat i hráč. Hush není rytmickou hrou, není to ani Typing of the Dead. Důležitá je trpělivost, zmáčknout správné písmeno ve správný čas, když se na obrazovce jeho obrys rozsvítí. Udržet nervy na uzdě a neuspěchat zpěv je ale pod tlakem sílícího dětského křiku velmi obtížné.
Je intenzivní, dohrání netrvá déle než deset minut, a stihne tak v hráči probudit zájem o rwandský konflikt. Naopak jej nestihne znudit, protože hratelnost není dobrá, nejde o zábavnou hru.
Proč naopak není dokonalá:
Není aktuální, takže její dopad bude nutně menší, než kdyby se vyjadřovala k tématu, jež se probírá v současnosti v médiích.
Přístup Hush není jedinou cestou, jak vytvořit dobrou vážnou hru, ale rozhodně jde o správnou cestu. Vážné události zobrazuje stravitelnou, přitom nikoliv zjednodušenou formou. Nesnaží se primárně dosáhnout dobré hratelnosti, naopak, občasná frustrace je autorským záměrem. Od dokumentárního filmu o občanské válce ve Rwandě by asi jen málokdo očekával zábavu, je tedy jen logické, že o ni nejde ani vážné hře. Hodnotou, kterou nabízí, je bezprostřední zážitek a poučení.
Navíc, na rozdíl od hodinových filmových a televizních dokumentů vyžaduje Hush pouze pět, maximálně deset minut hráčova času. Není na místě si v přestávce mezi dvěma boss fighty říci: a teď chvíli vážně?
