Přijdu, až budou nastavovat zrcadlo

Ach, otázky. Poslouchá někdo z lidí v herní branži Lou Reeda? Vsadím se, že ano - Reedovy písničky se líbí širokému spektru posluchačů, od konformních paniček po rozervané básníky, od milovníků hip hopu po classic rockery. Ostatně do těch písniček se Reedovi vždycky vešel solidní rozsah, ať už zpívá příběhy transvestitů nebo obyčejných zamilovaných kluků z páté avenue. Dobře, v tomhle máme jasno. Někteří lidé z herní branže nejspíš poslouchají Lou Reeda. Když herní teoretik Greg Costikyan ve své přednášce Smrt hernímu průmyslu (viz Level 142) zmiňuje estetiku undergroundové produkce (jejíž přítomnost / vnímání hrám citelně schází), můžeme si pod tím představit spoustu věcí. Mluví o filmových festivalech, které svou herní obdobu hledají jen velmi těžko. Ale problémem není absence nadšení takový festival zorganizovat - fanoušci machinim a indie produkce by o nadšení mohli vyprávět celé hodiny - problémem je, že existuje minimum her, které by měl nějaký herní Sundance důvod prezentovat. Ne, tohle není píchnutí do vosího hnízda nezávislé scény, která sympaticky bují a jestli odněkud vychází naděje, je to právě tam. Prostě neexistují hry, které by měly důvod použít hudbu Lou Reeda.

i Zdroj: Hrej.cz

Než začnete krčit čelo a drbat se na zátylku, dovolte mi upřesnit, kam tady s dobrákem Louem míříme: neexistují hry ze současnosti. Reed nezpívá o rytířích, ani vesmírných korábech. Nezpívá o mafii dvacátých let minulého století, nezpívá o hackerech budoucnosti. Jeho texty odrážely a odrážejí současnost, zeitgeist, duch doby. Kde jsou hry, které by dělaly něco podobného? Ne, v The Sims zeitgeist nehledejte, natož v sebelepších adventurách nebo tycoonech z prostředí toho a toho. Když pomineme technickou stránku věci, tak hry o době, ve které vznikly, nevypovídají v zásadě nic. Není to škoda? Jak stárne a dozrává herní publikum, tahle díra, prostor pro "dospělá" témata, roste. Lidé ochotně utrácejí za sledování cizích umělých životů, tak proč by je neměly zajímat životy virtuální? Pokud jste hráli Fahrenheit, nepřišlo vám, že stokrát silnější byla jednoduchá scéna mezi Lucasem a jeho bývalou přítelkyní, než celé to šaškování s okultní tématikou? To si pište, že byla, z jednoho prostého důvodu: rozchody jsou věc, kterou si většina z nás prožila a prožívá. Najednou víme, co postavy cítí, okamžitě jsme jim blíž. Je to obyčejný, lehce uchopitelný motiv v neobyčejném podání interaktivního díla.

Obyčejný příběh ale neznamená obyčejnou hratelnost a naopak obyčejnou hratelnost nemusí za každou cenu vést neobyčejný příběh. Když jsem s poslední inkarnací Lary Croft prozkoumával starobylé chrámy a houpal se na lanech nad temnými propastmi, netoužil jsem po ničem jiném, než jednoduchém, "zlatokopeckém" scénáři, který by i v Lařině comicsovém zpracování fungoval mnohem lépe, než maglajz bondovek, mystiky a bůhvíčeho ještě. Příběhu, který bych si mohl lépe vztáhnout k vlastním touhám po dobrodružství, příběhu, který by ze mne nedělal vola. Za hry umírněnější!

i Zdroj: Hrej.cz

Říkáte, že v průmyslu, kde je zábava na prvním místě, něco takového není možné? Pak si zkuste vzpomenout na filmového Robocopa, v první řadě akční sci-fi, obdařenou silně kritickým podtónem vůči médiím a západní společnosti obecně. A nějaký plechový mstitel ani zdaleka není výjimkou, symbióza "vysokého s nízkým" v popkultuře funguje už celá desetiletí, jen počítačové hry se i třicet let po svém zrodu chytají pouze výjimečně (něco špinavé práce v mainstreamu odvádí Rockstar). Klasiky jako Woodruff nebo Normality přinesly kromě velké porce humoru i sociální témata, z posledních let se něco podobného povedlo Dreamfallu, který odrážel ideologické konflikty současného světa a jeho vize třiadvacátého století nepostrádá orwellovské prvky v masce cukrkandlové budoucnosti. Proč se ale ještě neobjevila hra, kde by aktuální motivy nemusely být zabaleny do fantastického hávu? Proč jedinou reakcí na 11. září zůstávají tupé budgetové střílečky typu War On Terror?

Budiž, napsat jednoduchý, relevantní scénář je často mnohem složitější, než vymyslet si původní fantasy svět. A jak se onehdy zmínil Dave McKenna (scénář herního Scarface), zkušení scénáristé se hrám vyhýbají, protože to pro ně prostě není lukrativní a kredit za hru má ještě pořád setsakra daleko do kreditu za celovečerní film nebo televizní seriál. Zdroje nevytěženého talentu lze potkat v textovkářské scéně (která stále přežívá), ale tam zároveň panuje hluboká deziluze z vývoje herního průmyslu. Ach ouvej. Kde tedy nabrat autorské duše, které tímhle balvanem někam pohnou? Kdy a odkud dorazí herní Darren Aronofsky, Christopher Nolan, herní Alan Moore s Watchmeny v podpaží? A dá jim monopol technicky orientovaných vývojářů vůbec prostor se realizovat? Otázky...

i Zdroj: Hrej.cz

Opakované studie prokazují, že herní publikum dávno nečítá jen nekulturní teenagery. Jasně, na jedné straně se rozvalují nenároční konzumenti sportovních sérií, proti nim kňučí v menšině herní teoretici & intelektuálové, kteří si potrpí na experimentální projekty typu Façade nebo Storytronu veterána Chrise Crawforda. Jenže já tu dnes nemluvím o extrémech, ale o lidech, kteří si doma nebo v práci pustí Lou Reeda a je jim fajn. Nepustí si žádné pohodové české rádio, protože mají plné zuby nijakosti, ale nepustí si ani pirátskou mp3 stanici, anžto je underground neoslovuje. A když přijde na hry, líbí se jim Longest Journey, líbí se jim směr, kterým to zkouší táhnout Benoit Sokal nebo David Cage, nadchnul je úvod Half-Life 2, protože se tolik nelišil od jejich ranní cesty do práce, jen v něm mohli vystoupit z davu. Kde jsou hry, které by člověk hrál, když zrovna nemá potřebu cítit se jako žoldák ve futuristické uniformě, rádobysexy femme fatale v elfském spodním prádle? Nevolám po likvidaci heroického eskapismu, ale po možnosti volby: do kina můžu jít na Michaela Baye nebo Woody Allena. V knihovně si vypůjčit Murakamiho nebo Pratchetta. Kdy nám hry konečně nabídnou pohled na svět a dobu, ve kterých žijeme? Rád bych se dočkal tříáčkového titulu, který mě v menu přivítá tóny 'Romeo Had Juliette' z Reedova alba New York.

Ne, protože mám tu písničku rád, ale protože se tam jednoduše bude hodit.