Zabíjení nevinných civilistů. A to je něco nového?

Evergreenem posledních dnů se staly učené disputace o ne až tak žhavé dospělosti Dragon Age. Je pozoruhodné, že ve světle hodnocení něčeho, čemu se dospělost říká jsme opomněli, že ve stejnou dobu přišla jiná hra s jiným prvkem, který také prověřil určitou dospělost – ale tentokrát nás, hráčů. Modern Warfare 2 rozhodně nemůžeme obviňovat z dospělého příběhu. Je jednoduchý, černobílý a jednoznačný. Ukazuje nám jak máme vidět svět, prostě nic jako Dragon Age s principem nečernobílosti. A upřímně, nikdo to ani od milého MW2 nemohl očekávat a chtít, to srovnání by bylo tak trochu podpásové. Ale všichni tuší kam mířím – k oné kontroverzní, diskutabilní a diskutované misi se střílením civilistů. Ani tak nevybočuje z konceptu své hry. Je jasně naznačeno kdo je zlý, kdo dobrý a jak se k danému činu máme postavit. Ale oheň na střeše vzplál a překvapivě největší fakule zazářila ze strany hráčů. Zvěrstvo! Neúcta! Zlo!

My, hráči, jsme se prostě ukázali jací jsme. My, kteří tak horujeme po akceptování her jakožto něčeho víc než komplikované „hračky“. My, kteří nesnášíme „odborné“ horování proti škodlivosti počítačových her. My jsme si, milí zlatí, prostě pokrytecky nadělali do kalhot. Zopakujme si ještě jednou oč jde. V roli agenta „těch dobrých“ infiltrujeme „ty zlé“ a v rámci zapadnutí do party se zúčastníme masakru na letišti. Účel – vzbuzení emocí u hráče, lepší vcítění se do role frustrovaného agenta. A samozřejmě nemalý bonus pro marketing. Jak záměr vzbudit co nejreálnější emoce u hráče vyšel si musíme odpovědět každý sám (pro mne osobně moc ne, pokud nemělo jít o přímočaré zobrazení toho jak jednoduše jde zhasnout pár desítek lidských životu, což je až bolestivě realistické), ale jistě nikdo Infinity Ward neupře odvahu v dnešní pokrytecky korektní době znázornit teroristický čin a nechat jej hráče, byť v zájmu vyššího dobra, vykonat. Nu a my, to dospělé publikum, ti, jejichž koníčkem je přece plnohodnotná zábava, nic zač bychom se měli stydět, jsme dali ruce pryč.

Pokrytecké zabíjení

Tím jsme ovšem dokázali jak velkými pokrytci jsme. Nám totiž vůbec nevadí zabíjet civilisty a bezbranné. Nám zřejmě vadí dělat to v prostředí připomínajícím současnost a realitu. Jenže podívejme se do naší herní minulosti. Kolik jsme postříleli civilistů ve Falloutech? Kdo vyhladil celé město výbuchem atomovky v třetím Falloutu? Kdo nechal svými činy v Dragon Agi zemřít desítky vesničanů? Ale vždyť to je fikce, to se nepočítá. To nevypadá jako skutečnost. Brali jsme na sebe uniformu Wehrmachtu, abychom bránili Třetí říši i s její zvěrskou ideologií. Znovu v Dragon Agi osvobodili vraha lidské rodiny, v KOTORu obhájili dalšího vraha a ještě za to byli odměněni. Ale to se nepočítá, to je přece fikce, to není současnost. A co běsnění Kanea a Lynche? Prostě zábava, sice kontroverzní, ale vždyť je to jen chlapík co vypadá jako Hejma. A když zabijete dítě v Bioshocku, je to přece holčička se zářícíma očima a velkou jehlou. A fikce. To se může.

Hry jako nedospělé médium

Jenže MW2 je také fikce. Zasazená zdánlivě do současné geopolitické situace, ale pořád fikce. Jenže už nám připomíná něco co známe na vlastní kůži. A to je najednou špatně. Jak se ale liší civilista zavražděný v GTA a nebo Mafii a v MW2? V jediné věci – v MW2 jste k tomu donuceni, jinde tyto činy vykonáváte z vlastní vůle. A i to donucení je věcí otázky, protože v oné misi vlastně se nemusíte ani moc snažit, většinu krvavé práce za vás odvedou kolegové. Co pak ale o nás říká ta pobouřená reakce? To, že nejsme schopni přijmout hry jako dospělé médium, které je schopné se vyjadřovat i k aktuálním globálním problémům. Nechceme to a bojíme se toho. Těžko by někdo volal po stažení knihy, která tento čin popisuje. Možná bychom obdivovali film, který by tuto scénu znázornil dostatečně strhujícím způsobem. Ale hlavně to nedávejte do her a rozhodně ne mně do ruky! Vrcholným projevem naší zbabělosti jsou pak argumenty říkající „mělo to být jako cut scéna“. Je lepší nechat se přemístit do pozice pozorovatele, umýt si pilátsky ruce a říct „já nic, já muzikant“. Jako bychom říkali „hm, to je hrozné, tak teď mi dejte zase kurzor, chci si zastřílet“.

Sci-fi může být amorální

Ukázali jsme, že jsme schopni přijmout určité scény a fakta jen v pozlátku fantasy či sci-fi. Že pod zdánlivým hávem „stalo se v minulosti“ odpustíme cokoliv. A bohužel také to, že odmítáme přijmout kontroverzi. Moji milí spoluhráči, ve své maturitě - zkoušce dospělosti jsme selhali a bohužel jsme svým selháním dali jasný vzkaz všem tvůrcům her. V současnosti jen zcela jasná, černobílá schémata. Málo politiky, pokud možno žádnou. Zabíjet nás nechte dle libosti v jiných světech. Nic víc nechceme. Na nic víc nemáme. Co by se asi dělo, kdyby se ve Far Cry 2 objevili dětští vojáci? Nezáleželo by na tom, že se tak děje v reálném světě. Hlavně s tím neobtěžujte nás, hráče. My dokážeme zabít dítě v Rapture, ale realita, ta nás děsí.

P.S. Autor ví, že my všichni nevolali po zrušení dané mise. Není žádné „my všichni“. Ale ti, kdož mlčí nejsou slyšet.