Internet vznikl, když člověk dobýval Měsíc

V roce 2011 je v Česku na internet připojen každý druhý počítač, ve Finsku je nárok na internetovou síť dokonce ustaven v zákoně a celosvětově má virtuální informační dálnice již přes dvě miliardy cestujících. Využívá ji skoro každý třetí obyvatel Země. Vy, hráči, máte  internet na vyhledávání lidí do multiplayerových arén, kupujete si přes něj avatarské doplňky, pořizujete si herní přídavky i hry samotné. A čtete díky němu i náš magazín. Internet se zdá již velmi rozvinutým komunikačním a obchodním nástrojem. Ve skutečnosti se však na tuto úroveň dokázal dostat teprve nedávno. Ještě třeba před patnácti lety se na něj připojovalo pouhých padesát milionů lidí, Amazon prodával jen knížky a v pornobyznysu, dnes hnacím motoru virtuálního obchodu, si první "herečky" připadaly jako technologické průkopnice, protože se prodávaly za šest dolarů na minutu.

Internet je jako moderní komunikační nástroj opravdu stále mladý. Vždyť ještě nedávno musel čelit i mnoha podivným až úsměvným představám. V roce 1998 bylo například v kurzu mluvit o tom, že při používání internetu člověk rychleji zestárne, neboť se síti přisuzovaly extrémní rychlost, dynamika a rozvoj, tedy vlastnosti u nichž zkrátka člověku plyne čas rychleji. "Fyzicky je mi pětatřicet, ale poslední rok jsem strávila na internetu, což je zhruba sedm normálních let. Nebo jeden psí rok, žejo? Takže virtuálně je mi už dvaačtyřicet," povídala respondentka v jednom starším dokumentárním filmu. Narozdíl od jiných aspoň věděla, jak internet vypadá a funguje.

Armstrong za sítí

Ačkoliv je internet s mailem a e-shopy opravdu velmi mladá a neustále se rozvíjející technologie, nepropadejme na druhou stranu dojmu, že stejně tak je mladá i jeho myšlenka. Naopak. Vědcům se poprvé podařilo spojit počítače informační dálnicí již v době, kdy Neil Armstrong chodil po Měsíci a to už je nějaká doba. Přesně dvaačtyřicet let. A o tom je dnešní článek.

Prenatálnímu internetu z konce šedesátých let minulého století na svět pomohla jednak poptávka NASA po komunikativním hardwaru na dlouhé vzdálenosti a jednak snaha Spojených Států zajistit si ve světě větší bezpečnost. Projekt první počítačové sítě tak vlastně vznikal jako tajná armádní zakázka se záštitou amerického ministerstva obrany. Prvotní výzkum probíhal přímo ve washingtonském Pentagonu, v jeho nenápadných kancelářích rozesetých podél kilometrových chodeb vznikl takzvaný Arpanet – internet doby minulé. Projekt, který sice ve své době zajímal jen pár stovek odborníků, měl nakonec na praktický život budoucích generací mnohem větší vliv, než Armstrongovy stopy na Měsíci. Arpanet byl v pravém slova smyslu předchůdcem dnešní počítačové sítě.

Nebýt snadným cílem

Arpanet, vyvíjený od začátku šedesátých let z finančních grantů vědecko-armádní organizace ARPA,  se svou základní tezí o sdílení počítačových dat mezi hostiteli přesně shodoval s dnešním internetem. Mnohé další vlastnosti ale získával na základě úplně jiných požadavků, než jaké bychom dnes tipovali. Arpanet ve skutečnosti vznikal jako vojenská pomůcka a důvody, proč měl fungoval tak a tak, plynuly především z potřeb armády. Víte, proč je třeba základní myšlenkou internetu decentralizace? Je to proto, že na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy už naplno zuřila studená válka, vyžadovala americká obrana nějaký spolehlivý komunikační systém, který by se nedal vyřadit z provozu jedním nepřátelským útokem. USA zkrátka potřebovaly mít jistotu, že se nová komunikační síť obejde bez hlavního pracoviště, jehož likvidace by dominově vyřadila z provozu i lokální pobočky, a proto se při vývoji Arpanetu dbalo na to, aby jednotlivé síťové uzly měly mezi sebou rovné postavení. A aby data mezi nimi pokud možno cestovala různými cestami.

Tak mimo jiné vznikla dodnes známá technologie přepojování datových paketů, takzvané packet switching. "To byl velký přínos Arpanetu. On sice pro přenos informací používal klasické telefonní linky, ale díky paketům úplně jinak, než bylo dřív zvykem. Víte, když někomu zavoláte telefonem, zabíráte onu linku po celou dobu, ať mluvíte rychle, pomalu nebo s přestávkami. Elektromagnetické spojení mezi oběma telefony prostě neskončí, dokud nezavěsíte. Ale počítače takhle spolu nemluví. Posílají si mezi sebou jen oddělené bloky informací v malých dávkách, jsou to vlastně takové rozházené pohlednice, které ale cestují asi stomilionkrát rychleji než pošta, takže nevadí, když putují každá jinou cestou a třeba se někde zdrží," říká v nadsázce počítačový vědec a profesor Vinton Cerf, jeden z prvních mužů internetu.

Proč to neudělat jednoduše?

Co ale skutečně Arpanet byl a jak vznikal? Digitální síť a vůbec vše, díky čemu můžeme dnes po síti hrát, psát a volat, vzniklo v nenápadné kanceláři Boba Taylora uvnitř pentagonu. Jaké měl tento muž pohnutky k tomu, aby tvořil dějiny? Pro Taylora především neměl být Arpanet jenom vojenskou pomůckou. Viděl v něm i praktičnost, kterou by ocenili běžní lidé, došlo mu to z vlastní praxe. "Když jsem chtěl komunikovat s lidmi v Santa Monice, musel jsem si sednout k určitému terminálu a když jsem chtěl komunikovat s počítačem v Berkeley, musel jsem přejít zase k jinému. A ještě použít jiným protokol, jiný ovládací jazyk. Stejně tak to byl i s MIT a dalšími, takže jsem se sám sebe zeptal, proč vlastně nemáme jeden terminál a všechna ta místa navzájem propojená," vysvětluje Bob Taylor vlastnosti sítě, jakou měl Arpanet být.

Taylorův hlavní úkol ale samozřejmě souvisel s armádou. Měl v praxi ověřit, jak bude posílání paketů fungovat a na základě toho měl odhadnout spolehlivost celého systému ve skutečném provozu. ARPA pro účel zkoušky vypsala i výběrové řízení na dodavatele technologie, někdo pochopitelně musel nejdřív digitální síť postavit.  Osloveno bylo celkem 140 firem a v roce 1968 zakázku získala společnost BBN. Měla jako první propojit Spojené Státy. O výjimečnosti a hlavně nezvyklosti takového úkolu svědčí i památné prohlášení uvnitř jejího managementu: "Ano tu síť dokážeme postavit, ale nechápeme, k čemu to někdo může chtít".  Sotva dnes tohle uslyšíte od technika, který vám přijde do bytu natáhnout kabely, že?

Sdílet informace? K čemu?

Na generální test bylo brzy vše připraveno. Ještě předtím se však musela vyřešit základní otázka – co na Arpanetu vlastně sdílet?  Aby se proměnil v použitelný komunikační nástroj, bylo ho třeba naplnit užitečnými daty. A ta se nacházela nejen v institucích ministerstva obrany, ale také na prestižních amerických univerzitách a jejich superpočítačích. Arpanet měl být branou právě k nim. Nastal však problém. Představitelé univerzit se k projektu překvapivě postavili zády. Akademická inteligence nechápala, k čemu by mohlo být sdílení informací dobré. Profesura se spíše obávala, že jim někdo z druhého konce země bude zbytečně zabírat vzácný, takzvaný strojový čas, což je zjednodušeně řečeno doba, kdy není možné zadat počítači jinou úlohu.

Univerzity nechápaly důvody a výhody členství v Arpanetu. "Ne, nikdo nebude používat náš počítač, už teď je přetížený," tlumočil po letech argumenty škol Leonard Kleinrock, další významný muž Arpanetu. Avšak vzhledem k tomu, že univerzity dostávaly od ARPy statisíce až miliony dolarů ročně právě na provoz svých superpočítačů, musely se tlaku z pentagonu nakonec podvolit a k projektu se na podzim 1969 víceméně nuceně připojila čtveřice následujících škol: UCLA (University of California Los Angeles), SRI (Stanford Research Institute), UCSB (University of California Santa Barbara) a University of Utah. Ačkoliv jejich počítače používaly odlišné operační systémy, mohly spolu díky Arpanetu komunikovat. Takové byla síla nové digitální pavučiny.

První slovo internetu

Bob Taylor a jeho tým se rozhodl přesvědčit odbornou veřejnost o funkčnosti Arpanetu praktickou zkouškou 29. října 1969. Zachovala se nám z ní cenná očitá svědectví. Například se ví, že úplně první zpráva poslaná přes Arpanet v půl jedenácté večer 29. října z univerzity v LA do univerzity ve Stanfordu nedošla celá. "Chtěli jsme těm druhým napsat příkaz login, tedy připoj se. Už jsme měli L a O, což na druhé straně potvrdili, ale při G se systém zhroutil. Až za pár hodin jsme se zase přihlásili, provedli pár maličkostí a pak se zase odhlásili. Pak systém fungoval. Login tedy byla první zpráva na internetu, i když jsme ji poslali nadvakrát," směje se dnes Leonard Kleinrock.

Zkoušku tehdy považoval za úspěšnou. Úkol byl splněn, ověřil celkový návrh sítě, zkontroloval napsaný software a otestovaly se zúčastněné počítače jako datové uzly.  Ten první z nich,  pracující jako IMP, tedy jako Interface Message Processor, byl počítač s názvem Honeywell DDP 516 a dnes bychom ho jednoduše pojmenovali jako router. Ovšem byli byste překvapeni, jak před čtyřiceti lety takový router neboli přepínač paketů vypadal. Honeywell byl velký asi jako lednička a na své horní desce měl přišroubovány čtyři kotvy pro eventuální převoz vrtulníkem. Podle počitadla vydržel vědcům sloužit 7792 hodin, tedy jen necelý rok v kuse.

Na následujícím videu profesor Kleinrock představuje starý Honeywell. Mimochodem se pozastavuje nad rychlostí, se kterou kdysi přenášel data. Bylo to 50kpbs...

Rozmach a předání štafety

První stálé připojení v Arpanetu odstartovalo necelý měsíc po generálním testu, 21. listopadu 1969 a bylo to mezi dvěma IMPy a losangeleskou a stanfordskou univerzitou. A pak už se rychle připojovaly uzly další. Od Mikuláše už fungovala síť mezi všemi čtyřmi univerzitami a za další dva roky už jich bylo patnáct. V roce 1972 již měl Arpanet sedmatřicet stanic o rok později se poprvé připojilo i zahraničí, Norsko s Velkou Británií.

Jak je to vlastně s Arpanetem dnes? Funguje? Kdepak. V roce 1983 se od něj oddělila čistě vojenská sít MILNET, čímž Pentagon naznačil, že se Arpanet stává civilnějším projektem, ale to byla paradoxně jeho labutí píseň.  Síť povinně přešla na nové protokoly TCP/IP, jaké známe dnes, a i když se Arpanet díky tomu stal velmi atraktivní i pro jiné, již existující sítě, jedna z nich nakonec dosáhla dominantnějšího postavení a převzala páteřní funkci. Jmenovala se NSFNET (National Science Foundation Network) a právě za jejího fungování vznikl obecně přijímaný pojem Internet. To proto, aby nová, již velmi hustá síť získala punc mezinárodnosti.

Arpanetu se to už však netýkalo. V březnu 1990 byl oficiálně vypnut, zatímco ve švýcarském CERNu Timothy Berners-Lee finišoval projekt WWW, tedy World Wide Web. tehdy začala nová éra internetu. Bez Arpanetu, ale ta „naše“. Ta z úvodu článku...