Indie koktejl: vesmír, loutky a tak vůbec...

Nezávislá scéna neustále přináší řady zajímavých titulů, které inovují své žánry, udivují absurdními náměty či „pouze“ bodují návykovou hratelností. V dalším pravidelném indie koktejlu jsme se podívali hned na čtveřici her – a shodou okolností, každá z nich spadá do jiného žánru. Gratitous Space Battles jsou nekomplikovanou casual vesmírnou strategií. The Marionette je umělecká adventura, jež nadchne příběhem a audiovizuálním provedením. A Reckless Disregard for Gravity je arkáda, kterou rozhodně nelze doporučit lidem trpícím závratěmi. A konečně Captain Successor patří mezi čistokrevné shoot’em upy klasického ražení s malým háčkem, který docela proměňuje hratelnost.

Gratitous Space Battles

Cliff Harris jako vůdčí osobnost týmu Positech Games proslul minimalistickým designem z hlediska vizualizace. O to překvapivější je, že od autora série Kudos či Democracy přichází hra, která se na screenshotech prezentuje jako atraktivní vesmírná strategie, v níž se utkávají monumentální koráby a scéna se hemží výbuchy, tryskajícími proudy paliva a různobarevnými lasery a projektily. Ve skutečnosti se ale Gratitous Space Battles od původní filozofie Harrisových projektů příliš nevzdalují. Ona vizuálně zajímavá část je totiž teprve vrcholem hráčova snažení, následuje až po pečlivé, mnohaminutové přípravě flotily a taktického plánu boje, a je – teď se podržte – nehratelná. Je to zajímavá sázka na nejistou kartu, skoro jako kdyby byl hráč dítětem a směl si vybrat cukrárnu, barvu, příchuť, ba i délku a průměr tyčky lízátka, ale na jeho konzumaci se už jenom díval. Jenže: sledovat někoho, jak líže lízátko, je zábava jen málokdy (a zřejmě jen má-li cukrovinka dostatečně dvojsmyslný tvar), sledovat, jak kapitáni plní propracovanou strategii a jak se nepřátelská přesila rozpouští v ohni střel a na každou její zoufalou snahu přichází zdrcující odpověď, je mnohem uspokojivější.

Gratitous Space Battles ve zkratce umožňují hráči, aby vedl vesmírné bitvy. Vede je ovšem ne jako hrdý generál z bitevního pole, ale spíše jako Ender z klasického sci-fi románu Orsona Scotta Carda, pěkně z pozadí. Na začátku je stručné seznámení se situací, pak už je na hráči, aby připravil se zadanými prostředky flotilu, vybavil lodě různými zbraněmi a dalšími podpůrnými systémy, rozmístil je na hrací pole, nastavil pokyny kapitánům. A potom? Děj se vůle boží, či lépe, děj se vůle sofistikovaného programového kódu pro řešení bojových situací. Zpočátku jsou Gratitous Space Battles perfektním zážitkem, kouzlo se podobá hrám typu Tower Defense a hráč si užívá širokých možností složení svého bitevního svazu. Později se začnou jednotlivé situace až trochu moc opakovat a hra nemá přese všechnu snahu replayabilitu na úrovni Weird Worlds. Na indie klasiku je to málo, na velmi lákavou casual strategii to ale bohatě stačí.

Hodnocení: 7 z 10
Oficiální stránky: Gratitous Space Battles

The Marionette

Nedávno spatřila světlo světa jedna z nejsledovanějších nezávislých adventur. Už před dvěma lety si její hratelná demoverze odnesla cenu z vyhlašování AGS Awards, pravidelných cen pro nejlepší hry stvořené v enginu Adventure Game Studio. Tehdy to byla cena za nejlepší demo, letos bude The Marionette bezpochyby jedním z favoritů na titul celkově nejlepší hry. Důvod? Stylové umělecké ztvárnění, originální a chytlavý příběh, celkově kvalitní scénář a na volně šiřitelné poměry nadprůměrná délka. Hlavním hrdinou The Marionette je umělec, sochař, který pracuje ve svém ateliéru na novém díle. Jednoho dne mu přijde tajuplný dopis doprovázený fotografií. Po jejím prohlédnutí hrdina upadne do bezvědomí a probouzí se na neznámém místě před neznámým domem. Vchází tedy dovnitř, aby zjistil, kde je, a našel způsob, jak se vrátit zpátky domů. Lehce klišovitá, tajuplná zápletka brzy před hráče postaví řadu dalších záhad, časté snové pasáže, kdy není jasné, co je realita a co se hrdinovi pouze zdá, a jen velmi málo kontaktu s dalšími lidskými postavami. Zamyšlená, lehce mlhavá a zasněná atmosféra je skoro ochrannou známkou The Marionette a hra na ni ve velké míře sází. A tak je jen škoda, že se autor neoprostil od nemilých průvodních znaků enginu AGS, velmi nešikovného ovládání, které by prošlo v polovině 90. let, ale na konci první dekády 21. století působí jako anachronismus, a to i mezi freewarovkami.

Kdo se přes dílčí nedostatky v interface přenese, dočká se překvapivě trvanlivého zážitku. Poctivě napsaná adventura klasického střihu, ovšem s neobvyklou stylizací a velmi dobrým scénářem, středně obtížná, občas trochu frustrující – ale povětšinou inspirativní a myšlenkově hodnotná. Taková je The Marionette, možná nejlepší volně šiřitelná adventura roku 2009.

Hodnocení: 8 z 10
Oficiální stránky: The Marionette

AaaaaAAaaaAAAaaAAAAaAAAAA!!! - A Reckless Disregard for Gravity

Jen tak si skočit z výšky – kdo kdy neměl takové nutkání? A Reckless Disregard for Gravity nabízí příležitost vyzkoušet si volný pád v prostředí futuristického velkoměsta, a to bez bolestivých následků. Cynický přístup, kdy je úspěšnost hráče měřena v počtu vyražených zubů (a ten jde do tisíců), doplňuje chladná stylizace ne nepodobná Mirror’s Edge a výsledkem je titul, který z indie produkce vyčnívá jako televizní vysílač ze Žižkova. A konec konců, copak někdo čekal, že další hra od autorů The Wonderful End of the World bude normální? Pak musel být nutně... inu, nenormální.

Cíl každé úrovně v Reckless Disregard for Gravity je podniknout co nejdivočejší seskok z vysokého mrakodrapu. Hráč během volného pádu získává body za „objetí“ a „polibky“ s budovami, což v praxi znamená co nejtěsnější průlety okolo jejich zdí. Dále si lze přilepšit také prolétáváním barevných plošinek, jež jsou různě bodově ohodnoceny. Krátce před okamžikem neodvratného dopadu na zem musí hráč rozvinout padák a bezpečně přistát, jinak je celé jeho konání znehodnoceno. Jednotlivé levely nabízejí různé výzvy: jednou jde o velmi dlouhý pád, jindy zase krátký let, který nutí optimalizovat a sbírat všechny možné bonusy. Mechanismus otvírání nových úrovní spoléhá na měnovou jednotku – zuby, jejich získání je často podmíněno nejen „jakýms takýms“ průletem, ale i tří či čtyřhvězdičkovým hodnocením. Reckless Disregard for Gravity není zdaleka jednoduchá hra, byť je prostá dlouhodobých záseků.

K originálnímu nápadu se přidává bezproblémová, byť vcelku zjednodušená fyzika pohybu a solidní audiovizuální provedení, které neohromí, ale ani nijak neurazí. Reckless Disregard for Gravity je tak příjemná arkáda, titul, který se nezapíše do dějin nezávislé herní scény, ale dovede bavit po dlouhé hodiny, a to je devíza, jíž se zase až tolik potrhlých indie ptákovinek pyšnit nemůže...

Hodnocení: 8 z 10
Oficiální stránky: A Reckless Disregard for Gravity

Captain Successor

Název Captain Successor jasně napovídá, že nejde o originální titul – „pokračovateli“ totiž obvykle někdo předchází. Je tomu doopravdy tak: jedná se totiž o pokračování nedávno vydané browserové střílečky Captain Forever, která tak nevydržela „věčně“, respektivě věčně v jejím případě nabralo význam „zhruba dva nebo tři měsíce“. Dost ale slovíčkaření, důležitá jsou fakta. Obě hry, tedy jak Captain Forever, který je nyní k dispozici zdarma, tak placený Captain Successor, jsou vesmírné shoot’em upy klasického střihu, vyvedené v abstraktní grafice, pro indie scénu tak typické. Hráči se chopí ovládání malé raketky a ve shora viděné úrovni bojují s čím dál silnějšími nepřáteli v arénovém survival režimu. Herní mechanismus, který sérii odlišuje od běžné produkce, je postupné vylepšování lodi. Hráč totiž může sbírat kusy trupu či zbraně, které vypadávají ze zabitých nepřátel, a přilepovat si je na vlastní raketku. A tak se z malého, dvou či tříčtverečkového letounu brzy stane monstrum ověšené ochrannými bloky, střílnami, lasery či urychlovacími tryskami.

Druhý díl vypadá na první pohled úplně stejně jako ten první. Jeho hratelnost je ale bohatší díky řadě nových prvků, které si lze přilepit na trup loďky – jsou to například naváděné rakety, torpéda, samoopravovací systémy či třeba bodáky pro bourání nepřátelského nechráněného trupu. Grafika má o něco více světelných efektů, jinak ale zůstává striktně abstraktní a používá dohromady asi tři geometrické tvary (čtverec, trojúhelník, úsečka). Captain Successor je bezpochyby velmi dobrá, chytlavá i překvapivě trvanlivá hra. Dobrý dojem kazí jen dvě věci: dvacetidolarová cena (což je na retro shoot’em up, který běží v browseru, opravdu docela hodně) a malé množství změn oproti volně šiřitelné jedničce. Koupi druhého dílu lze tedy považovat spíše za akt solidarity s vývojáři, než za konání rozumného jedince, který si uvědomuje výsledek poměru cena/výkon...

Hodnocení: 7 z 10
Oficiální stránky: Captain Successor