Hudba v krvi

Ty tam jsou doby, kdy nám stačila jen rozpálená obrazovka a pravidelné zvuky myšího klikání. Hudba dopomáhá rozvíjet atmosféru, důležitou složku hry, potažmo uměleckého díla. Ve své podstatě zvukovou stránku mnohdy nadřazuji stránce obrazové při tvorbě celkového dojmu, který si z díla odnáším. Napadlo mě zapátrat v paměti a vylovit několik nezávislých titulů, které mají hudbu v krvi a zároveň nezaostávají coby regulérní hry. Podává se šest chodů, tak snad se mi z nich nepřejíte. Začněme dezertem.

Audiosurf

Audiosurf se na nás zčistajasna přiřítil minulý rok a horko těžko mu mohl někdo konkurovat. Na IGF 2008 si zaslouženě odnesl ocenění pro výtečnost zvukového/hudebního ztvárnění. Aby taky ne, když přijdete s otevřeným konceptem sázet do hry songy jak zběsilý sazeč mrkví, hezky pěkně z pevného disku. Z vašich hudebních stop, melodií, pípání, z čehokoli se ve hře vytvaruje jedinečná závodní plocha, samozřejmě ještě na základě dalších parametrů, které si hráč může navolit ručně a pak hurá do akce. Audiosurf, to je takový hudební Wipeout střižený Tetrisem (?). Vyjma samotné možnosti importovat si svoje písničky, jste si mohli sjíždět původní soundtrack zkomponovaný Pedrem Camachem, ostatně, i on stojí silně za vítězstvím v hudební kategorii pro Audiosurf. Portugalský skladatel potvrdil, že taneční elektronická hudba mu jde od ruky, stejně jako hutný zvuk a důležitý cit pro gradaci. Pedro Camacho se blýskl, a tak si později odskočil k promo hudbě nezávislého Zeno Clash, které vyšlo letos, Sacred 2: Fallen Angel, kde si ozkoušel doprovodné kulisy a k Vampyre Story přitáhl klávesy a hudba byla na světě. Audiosurf je první indie hrou distribuovanou pouze přes Steam.

Synaesthete

Synaesthete je freewarovka čtyř studentů z DigiPenu, Institutu Technologií v Redmondu. Hra se dostavila ve stejný ročník IGF jako výše zmíněný Audiosurf, neodnesla si ocenění za hudbu, nýbrž za obrazové ztvárnění (všem trochu s podivem, že přebila Crayon Physics Deluxe Petriho Purha; ale ten si zase odnesl hlavní cenu festivalu, takže neplakal nikdo). Synaesthete kombinuje obraz zkouřeného, mlžného, avšak neuvěřitelně barvitého světa roztodivných bytostí s taneční elektronickou (opět) hudbou. Která je docela unikátní. Samotné hraní je totiž takovým crossoverem mezi arénovitou střílečkou a Guitar Hero, možná lépe Dance Dance Revolution. V bojových arénách se musíte snažit střílet nepřátele přesně v rytmu hudby, která se arénu od arény liší. Když se vám daří, získáváte bonusy a skóre se vrchovatě kupí. Když si naopak postavíte hlavu, daleko se nedostanete. Výhodou je pochopitelně hudební sluch, ale ani ovladač s vibracemi, kterým se dá hra ovládat, není k zahození. Milovníky elektronické hudby rovněž potěší, že každá aréna spadá (v rámci herního světa) do světa jiného, což koresponduje s rozličnými styly elektroniky: house, trance, hardcore. William Towns ví, jak potěšit hudební fajnšmekry.

Knytt

Nicklas Nygren, řečený Nifflas, je ambientní bůh nezávislých her. Místo Knytta bych od něj mohl uvést prakticky jakoukoli hru/hříčku, která by byla atmosferická jak do obrazu, tak do zvuku. Knytta jsem vypíchl čistě z důvodu delšího rozsahu a svým způsobem i ucelenějších aranží. Z té hry prostě cítíte, že do ní chtěl Nifflas vrazit maximum, a tak ždímal všechny síly. Barevný kouzelný svět s malou blechou a havarovaným létajícím talířem jednoho mimozemšťana. Tak mu pomáháte sbírat roztroušené součástky ke zprovoznění stroje a u toho se procupitáváte až na samý okraj a dno světa. U šumivých vodopádů vám do očí zírá z druhé strany jelen a struny brnkají vzduchem. V krajině plné ledu se rozezní libá zvonkohra a ve spletitých sítích tunýlků pod mořem slyšíte hudbu bublat. Kapříci vám škytají nad hlavou a jednomu to nedá, tak se na vás začne smát. Nifflas mě svým pokračováním Knytt Stories a dnes již nedokončeným Knytt Experiment jen utvrzuje v domněnce, že se tu bavíme o velké věci. Snad se s jeho novým projektem Night dočkáme comebacku Nifflasovského rozměru.

Everyday Shooter

Aneb jak s radostí střílet za zvuků kytar. Jonathan Mak – auto Everyday Shooterer - se pokusil skloubit styl ovládání stařičkého Robotrona nebo, chcete-li, novějších Geometry Wars. Vícesměrný shooter plný abstraktních obrazců, na pozadí kytarový riff a vaším počínáním se hudba začíná pozvolna větvit. Střelba sem spustí tenhle kytarový sample, střelba tam rozvibruje struny s novým riffem. Z obyčejného frenetického střílení, které se dá zažít kdekoli jinde, se najednou stává zen. Virtuální obraz se zlehka vlní a objekty se dávají do pohybu. Nastává meditace a kličkování kolem barevných těles. První výstřel není jenom tak, člověk chce, aby ten zvuk nezapadl a ránu pálí ve vhodný moment. Na můj vkus šibalsky vymyšlená obtížnost, čím víc si chcete užít hudební dojem ze skládání, tím víc vám to dá zabrat. Majitelé PlayStation Storu či uživatelé Steamu mi dají za pravdu.

Tetroid 2012

Teroid 2012, to je Tetris, co se bude pařit ještě minimálně tři roky. Než vydají Tetroid 2016. Pak by mohli vydat T20 a uvést tak celou sérii ve známost, že „tohle je prostě Tetris, kterej dneska frčí“. Vizuálie, kdy máte pocit, že vám každou chvílí jebne, podepřené ambientní elektronikou nejhrubšího zrna, kdy jste si už stoprocentně jistí, že vám jeblo. Zvuky duní, vibrují, čvachtají, motory se ozývají a kostičky Tetrisu jako by se rozpouštěly v ředidle. Všecko se to chová zatraceně divně a tváří neuvěřitelně temně. Ale má to kouzlo, nechybí tomu šmrnc a mně, coby dlouholetého opovrhovatele Pažitnových výmyslů, to konečně otevřelo oči. Tetris může být zábava.

What Makes You Tick?

What Makes You Tick? je 2D adventura z minulého roku, kreslená a programovaná v kódu LASSIE. Scénář příběhu se veze dle předlohy Ernsta Theodora Wilhelma Hoffmanna „Der Sandmann“, kterého napsal v roce 1817. Hře se od začátku do konce nedá prakticky nic moc vytknout. Ručně malovaný svět dohání skoro až k slzám, občasné vtípky a narážky vyvolají úsměv na rtech při vzpomínce na Prokletí Opičího Ostrova a hudba? To je kapitola sama pro sebe. Vývojáři použili s laskavým dovolením zkrácené podoby melodických balad Anouara Brahema. Ten je znám pro svou loutnu, typického středně východního střihu. Na Brahema se nahlíží jako na inovátora, fúzuje jazz s klasickou hudbou Arábie, do toho všeho se mu ještě vkrádá folk. Do uší vám nepustí víc jak čtyři nástroje, s filosofií, že hudba by neměla být přeplácaná a posluchač by si měl umět vychutnat každičký tón. Do hry sedne náramně. Melodie jsou pošmourné, deštivé, přílivové a odlivové, plné tepla ze svíček námořnických kajut a chladného větru od moře. Kdo by měl cestu okolo kamenných obchodů, ať se ptá po albu Le Pas Du Chat Noir z roku 2002, tak je možné si všechny skladby vychutnat v plné stopáži.