Halo Rýč
Jsou věci, které lidský mozek nedokáže dost dobře absorbovat. Rána kladivem například. Teorie superstrun. To je vám vůbec mrcha. A Halo - nejpřeceňovanější videoherní série od dob Lula: The Sexy Empire. Nejnověji na nás tahle kulišárna bafla zrovna před čtrnácti dny a Zdravý rozum s Racionalitou, toho času na útěku v Severní Koreji, zase jednou dostali od rozkurážených recenzentů s bílou pěnou u huby nakládačku jak se patří. Desítky lítaly ze všech oken, výkřiky „nejlepší rýč na světě!“ střídaly střízlivější zvolání „revoluce v zahradním náčiní!“, a v prachu cest, zadupán důkladnou mediální masáží, zanikl úpěnlivý hlas rozumu. Ten hlas říkal: „Vždyť je to jen další Halo, prokrindapána!“
Aby nedošlo k omylu – jsem ochotný přiznat původní třídílné sérii Halo jistý kredit. Jistý malý, docela omezený a bezvýznamný kredit. První Halo pomohlo šířit FPS osvětu na konzolích a třebaže to jinak byla – zejména ve srovnání s PC konkurencí – až hanbatě průměrná střílečka, svou práci pionýra konstantní akce do obýváku odvedla perfektně. Tak perfektně, že při tom pro budoucí generace vyhladila starý dobrý health bar. Moc dobrá práce, mimochodem [SARCASM ALERT]. Ale budiž. Jsem natolik senzitivní, že dokážu pochopit i tu ujetě mystickou fascinaci příběhem série Halo. Osamělý bojovník, poslední svého druhu, v boji s nepřátelskou mimozemskou rasou, na výpravě za zničením gigantických kosmických zbraní hromadného ničení – to je jednoduchý recept na dramaticky jímavou ságu, který funguje už od doby, kdy George Lucas s Kopčemem kreslili na stěny jeskyně ve Štramberku hanbaté obrázky hvězd smrti a nahých mamutů. Kdybych chtěl být opravdu kousavý, řeknu: I moje babička by vymyslela takové drama. Moje babička si myslí, že Argentina je prací prostředek a v mikrovlnce bydlí skřítci s letlampama. A stejně by ho vymyslela. Ale jak říkám – dokážu to respektovat. A tak raděj neřeknu nic. Vyrobí si tři díly, já to nějak vydržím a potom bude po všem. Kudos. Oh, jak bláhové…
Bungie nás vodí za nos
Že se Bungie, po vzoru chytré horákyně, rozhodlo tahat z méně bystrých pařanů peníze i po tom, co třetím dílem „učinilo za sérií Halo definitivní tečku“, na tom není nic zvláštního. Miliony dolarů, které tahle franšíza generuje v minutách a hodinách (!) po vydání ignorovat nelze. Ale že se miliony hráčů nechají vodit za nos a skupují na koleně vyráběné, nápadu, náboje a napětí prosté klony ODST a Rýč jako by to byly tabletky na erekci, to už je na mě prostě moc. Halo Rýč bylo prezentováno jako revoluce – epický úvod do slavné série, plný monumentálních bitev, nových herních mechanismů, gumových medvídků, blah blah blah blah blablah. Výsledek lze shrnout dvěma slovy. Výběr třídy. Před každou misí si vyberete výzbroj a výstroj a tady veškerá epika končí, bez milosti umačkána pod nánosem stejných misí, nepřátel a rádoby dramatických příběhových twistů, které v sérii Halo polykáme bez nejmenší změny už od roku 2001. Stále stejní nepřátelé uzavření v primitivně dětinském schématu malý-zbabělý, velký-hloupý, stále stejně hloupě nevyvážené zbraně, stále stejně hloupá schémata misí, které bez zjevných důvodů táhnou někoho někam, nikdo nevím kam, natož aby třeba věděl proč – to všechno jen aby někde něco zmáčknul.
To je stejně ten největší fór; útok na Reach má údajně v Halo vesmíru nesmírnou váhu – a přece si z dramatu celé situace, která podle všeho odstartovala lidský boj o přežití, neodneste víc než běž tam, střel tohohle, zmáčkni toto, vrať se tam, něco se podělá, vrať se znova, střel tamtoho, zmáčkni tudyto, vrať se potřetí. Občas s vámi sveze pár mariňáků jako potrava pro kanóny, občas pár „nesmrtelných“ kámošů z jednotky, kteří jen – spolu s vámi – čekají na ten správný skript, aby mohli jaksepatří dramaticky pochcípat. A při tom všem nemusíte ani přivírat oči, abyste si tuhle hru spletli s kterýmkoliv předchozím dílem Halo. Však je to taky pořád jeden a ten samý engine! Přece nebudeme na revoluci zbytečně plýtvat silami, no ni?
Prachmizerní vypraveči
Největší problém Halo je Bungie – tohle studio totiž, oproti obecně rozšířenému přesvědčení , za nic na světě neumí a nikdy neumělo vyprávět příběhy. Na drama si jen hraje, jako si děti hrají na doktory u mámy ve skříni – aniž by vlastně vědělo, co si počít s tím, co mu příroda nadělila. Recept jak do hry vměstnat silácké řeči a epická příběhová zauzlení bez ujeté potřeby se někam vracet a někde něco bez ustání pitomě mačkat, nenalezlo studio z Bellevue bohužel ani při svém posledním pokusu. Planetární štíty, rakety, lasery, virtuální mapy, umělé inteligence… to všechno je jen tak dobré, jako cesta k tlačítku, které je aktivuje. Ta cesta se, bez povšimnutí herní kritiky,nemění už deset let a to je něco, z čeho by se jednomu chtělo bít hlavou ve vzrostlou cihlovou zeď alespoň tak dlouho, dokud si to neuvědomí i zbytek světa. Nebo dokud nepřijde o dostatečný počet mozkových buněk, aby mu to mohlo být jedno.
A když říkám dostatečný… myslím tím všechny. Úplně všechny mozkové buňky. Vypravěčská nemohoucnost se totiž týká i postav, které jsou bez výjimky jen prvoplánovými skicami (vzpomeňme groteskně stereotypního majora Johnsona s doutníkem), pestrobarevnými skořápkami, které dříve nebo později pojdou hrozivou smrtí v jedné z „epických“ cuts-cén s odhodláním nasadit život za budoucnost lidstva… či snad zkrátit si trápení v téhle hrozivé slátanině, co by urazila i scénáristu Růžové zahrady. Kdo ví. Ať tak či onak, stále platí, že Halo Rýč je prázdná, přechválená skořápka, která nemá mimo multiplayer (plný patologicky sexuálně agresivních deviantů ve věku 8-13 let) žádné objektivní kvality nad rámec dnešního průměru. Legenda o Halo se, tak trochu paradoxně, zrodila mimo toto prostředí – v rámci machinima projektů, komiksů a knížek. Hry, zdá se, už navěky zůstanou v této rovnici nejslabším článkem.
