GamesCom 2010: ráj pro adventury - díl 2.

V minulém díle jsme si pověděli to nejpodstatnější, co z pohledu hráče adventur letošní GamesCom přinesl. Dnes nadešel čas, abychom se poprvé pozastavili nad konkrétními hrami, které jsme na GamesCom (nebo v teple domova) na vlastní oči viděli.

Gray Matter

Výrobce: Wizarbox | Vydavatel: dtp | Datum vydání: 29. října 2010 (celosvětově), listopad 2010 (ČR)
Jak na nás prezentace hry zapůsobila? 8/10

Asi nemá smysl se zde rozepisovat o tom, jakými útrapami si prošla zkušená americká spisovatelka a gamedesignérka Jane Jensen (série Gabriel Knight), aby svůj projekt Gray Matter dotáhla do vítězného konce. Po dlouhých sedmi letech to ale vypadá, že se jejího comebacku konečně dočkáme. Bude to čekání stát za to, nebo nikoliv?

Na tuto otázku vám nedokážu s jistotou odpovědět ani poté, co jsem si měl možnost vyzkoušet celou první kapitolu hry (z celkových osmi). Ani ne tak proto, že by ve mně hra vyvolala nějaké pochybnosti, i když i to v určitém směru „dokázala“ (o tom později). Spíše šlo o to, že první kapitola hry je pouze rozjezdová a podstatu příběhu Gray Matter, který se má točit kolem mysteriózního výzkumu kognitivních mozkových anomálií, jen lehounce naťukává.

Na samotném začátku hry sledujeme v úvodním „filmečku“ (o tom také později) mladou pouliční kouzelnici Sam Everett, kterak promočená a s pokaženým velocipédem končí ve viktoriánské vide Dr. Stylese poblíž Oxfordu. Samozřejmě ji nenapadne nic lepšího, než se vydávat za doktorovu novou asistentku, která byla toho večera očekávána, leč ze strachu z doktorovy pověsti od domu před očima nechápající Samanthy utekla.

Sam dostaneme pod kontrolu druhého dne ráno, kdy se nejdříve musíme postarat o jejího králíčka Houdiniho, který utekl z klece a vesele ohryzává pokojové rostlinky. První úkol (chytit králíka, nakrmit ho a napojit) je zpracovaný formou tutoriálu a rychle hráče seznámí s tradičním point-and-click ovládáním. Poté už se Sam vydává do nitra vily s cílem co nejrychleji a hlavně nenápadně zmizet. Motorka zaparkovaná v garáži je nicméně nepojízdná, takže Sam pokračuje v bloumání po vile a snaží se zjistit, kde se to vlastně ocitla a jak se dostane na nejbližší zastávku autobusu. Při šmejdění po zdánlivě prázdném baráku ale narazí na místní služebnou, která Sam svým způsobem přiměje pokračovat v roli doktorovy asistentky a přijmout první Stylesův úkol, jenž pro ni zanechal v obálce přilepené na dveřích od zamčené pracovny. Tím úkolem je získat šest dobrovolníků pro doktorův večerní psychologický experiment. A kolem tohoto úkolu se vlastně celá první kapitola točí.

První kapitola hry toho sice neprozradila mnoho o příběhu, ale o jiných vlastnostech jsme se leccos dozvěděli. Hratelnost se drží v klasických point-and-click kolejích, těšit se můžeme na nepovinné úkoly a za veškeré činnosti jsme stejně jako v předchozích hrách Jane Jensen odměňováni body, které hráče ženou k odhalení maxima možných indicií. Velice zajímavě vypadají „kouzelnické“ minihry, ve kterých Sam provádí prostřednictvím triků všelijaké nekalé skopičiny, jako jsou drobné krádeže, záměna předmětů nebo odlákání pozornosti. Realizace této ojedinělé vlastnosti probíhá ve speciálním rozhraní a je zvládnuta solidně a hlavně přehledně. Hra sama naznačí, kdy je třeba trik provést, no a na hráče pak zbývá vybrat z lexikonu kouzel ten správný trik a dle návodu určit posloupnost úkonů, z nichž trik sestává (např. uchopit předmět do pravé ruky, prohodit ho s předmětem v levé ruce, vsunout ho do rukávu pravé ruky, atd.).

Obsahově tedy nelze Gray Matter (zatím) vytknout ani to nejmenší. Jenže… Když se kouknete na screenshody ze hry, nejspíš uznale pokýváte hlavou nad hezkou předrenderovanou grafikou. Ta skutečně vypadá hezky… ale jen na těch screenshotech. Sotva se hra dá do pohybu, začne to silně skřípat. Robotické animace postaviček, mrtvé lokace (obzvláště ulice Oxfordu, kde by člověk čekal víc lidí než dva náhodné chodce), ostré 3D objekty nešetrně zasazené do mírně rozmazaného pozadí – to vše jsou věci, kvůli kterým na první pohled překrásná hra působí poloamatérským dojmem. Korunu tomu pak nasazují animované sekvence, které jsou tvořeny v podstatě jen statickými artworky a namísto toho, aby hráči svojí kvalitou vyrazily dech, působí jako laciné záplaty.

Závěrečná otázka tedy zní: dokáže slabší vizuální stránka takto ambiciózní hru znehodnotit? Má odpověď je: ano, pokud však Jane Jensen neodvede coby scénáristka a gamedesignérka stoprocentní práci. Já ale tý holce americký věřím.

Posel Smrti III

Výrobce: Cranberry Production | Vydavatel: dtp | Datum vydání: únor 2010 (Německo), duben 2010 (ČR)
Jak na nás prezentace hry zapůsobila? 8/10

Poslu Smrti II jsem v recenzi v Levelu dal za uši především kvůli jeho rozvláčnému a nezajímavému úvodu, který veškeré natěšení na hru uhasil s intenzitou a nadšením dráčka Soptíka. Třetímu dílu ovšem totéž rozhodně nehrozí. Začíná totiž v epicentru dění, sotva pár minut po skončení druhého dílu. Úvodní animovaná sekvence zachycuje Darrena, jak zběsile utíká hustým lesem z místa, kde předchozí díl skončil, a plný zděšení dobíhá až k vyhořelému zámku Black Mirror. Zde – ke své smůle – vpadá přímo do náruče inspektora Spoonera, jenž vyšetřuje žhářství a vraždu místní knihovnice slečny Valleyové, a coby hlavního podezřelého Darrena štandopéde šoupne pod zámek. Za pár týdnů trčení v base se ale objeví záhadný mecenáš, který za Darrena zaplatí kauci a náš hlavní hrdina je opět volný. Ovšem pouze do soudního přelíčení. Je tedy na něm a potažmo na hráčích, aby využili času i svobody, dokázali Darrenovu nevinu a jednou provždy objasnili tajemné prokletí rodiny Gordonů.

Darrena dostáváme pod kontrolu na policejní stanici ve Willow Creek, kde podepíšeme propouštěcí list, sbalíme si svých pár švestek, poohlédneme se svém diáři, který zašantročil spoluvězeň Matt (první hráčův úkol), a vyrážíme na náměstí. Z nedaleké telefonní budky zavoláme Darrenovu advokátovi, který nám zadává první zásadní úkol: získat kopii Darrenova vyšetřovacího spisu. A jistě netřeba dodávat, že dobrovolně ji Spooner a jeho konstáblové ani omylem nevydají. Celá první kapitola Posla smrti III (z celkových šesti) se odehrává ve vesnici Willow Creek a jejím blízkém okolí, takže hra člověka pohltí svojí ponurou atmosférou prakticky okamžitě bez zbytečného natahování. Darrenovi na náladě nepřidá ani fakt, že je místními starousedlíky považován za vraha, takže s ním příliš nekomunikují nebo před ním rovnou berou do zaječích. Ostatně on sám si sebou také není příliš jistý. Jednak neustále hloubá nad svojí skutečnou identitou, a pak ho za bílého dne přepadají až nebezpečně živé vidiny, v nichž zavraždí například svoji babičku Viktorii.

Posel Smrti III běží na stejném enginu jako jeho předchůdce, tudíž nečekejte absolutně žádné změny v grafice nebo rozhraní. A vlastně ani v hratelnosti. Je zcela zjevné, že tvůrci původně zamýšleli vytvořit pouze jedno pokračování, ale pak jej nejspíš kvůli obrovskému rozsahu rozsekli na dvě části. Na Posla Smrti III se tedy lze dívat dvojím pohledem. Pokud jste hráli předchozí díl a pošmákli si na něm, můžete se u „trojky“ těšit na totéž a hlavně na definitivní uzavření příběhu, kterého se nám minule nedostalo. Nováčci naopak budou vzteky bez sebe, protože jelikož hra přímo navazuje na konec svého předchůdce, prakticky nemá začátek. Bez znalosti Posla Smrti II se tedy nebude mít vůbec cenu do „trojky“ pouštět.

Osobně se řadím do první skupiny lidí a jako takového mě úvod Posla Smrti III dokázal velice rychle pohltit především svojí atmosférou. Hra představí řadu nových lokací jak ve Willow Creek tak v jeho okolí. Navštívíme i několik míst známých z prvního (českého) dílu, jako je farnost Warmhill, která obzvláště v nočních hodinách působí vskutku děsivým dojmem. Podíváme se samozřejmě i na stejné lokace jako v Poslovi Smrti II, ty jsou ale VĚTŠINOU nově vyrenderovány a zabírány z jiných pozic a úhlů, takže nepůsobí tak okoukaně. Přesto, nějaký alespoň trochu výrazný náznak evoluce mi ve hře citelně chybí. Právě ona absolutní podoba s předchozím dílem a příběhová závislost na něm nejspíš potáhne Posla Smrti III dolů, a větší počet animovaných sekvencí nebo slibovaná druhá hratelná postava (zatím nevíme jaká) to asi nezachrání. Osobně jsem ale velice zvědavý na další vývoj a hlavně vyvrcholení příběhu, což mi k tomu, abych byl na hru dostatečně natěšený, bohatě stačí. Jak jste na tom vy?

Lost Horizon

Výrobce: Animation Arts | Vydavatel: Deep Silver | Datum vydání: 17. září 2010 (celosvětově)
Jak na nás prezentace hry zapůsobila? 7/10

Před pár dny vyšlo na adventuru Lost Horizon demo, takže kdo si chce o této hře udělat vlastní obrázek, má šanci. A kdo už zmíněné demo vyzkoušel, předpokládám, že je hrou docela nadšený, protože jeho začátek je opravdu povedený. Přesně jako ve filmu Indiana Jones a Chrám zkázy jsme v úvodu svědky sugestivního pěveckého vystoupení nadané krásky v hongkongském baru, kam zavítá na skleničku hlavní hrdina Fenton Paddock. Namísto panáka si ovšem musí vychutnat rafinovaný útěk před gangstery, kteří mu jsou již delší dobu v patách a v baru ho vyčmuchali. Následně hra představí několik scén v akčním filmovém duchu, jako je únik z hermeticky uzavřené „rakve“ vhozené v přístavu na dno oceánu nebo divoký útěk před gangstery na korbě náklaďáku.

Lost Horizon prostě dokáže na první pohled zaujmout, přestože spousta scén, které předvádí, je vykr… éééé tedy vypůjčená z dobrodružných filmů, převážně pak z těch s Indiana Jonesem. Právě s Indiana Jonesem má Lost Horizon společnou jednu základní věc – pátrání po mystické relikvii, po níž prahnou Hitlerovi nacisti. Píše se totiž rok 1936, kdy stál svět na pokraji druhé světové války a nějaký okultní předmět by dokázal výrazně zamíchat kartami v Hitlerův prospěch. A právě tomu se pokusí někdejší britský důstojník Fenton spolu s Číňankou Kim zabránit. Společně procestují doslova celý svět – podívají se do zasněžených Himalájí, do prosluněného marockého Marrákeše, do fašistického Berlína nebo do indické divočiny. Dobrodružný duch jejich výpravy je dostatečně poutavý, nádherná předrenderovaná grafika také - zkrátka vše nasvědčuje tomu, že máme před sebou důstojného nástupce legendární adventury Indiana Jones and the Fate of Atlantis (1992). A některé německé recenze s hodnocením kolem 90% nás v tom jen utvrzují. Jenže já měl tu možnost odehrát plnou anglickou verzi hry (recenze v aktuálním Levelu) a vím, že první dojem je v tomto případě trošku zavádějící.

Pokud jste hráli předchozí hry od německého týmu Animation Arts (Tunguzka nebo Secret Files II: Puritas Cordis), pak víte, že obě – a obzvláště pak Secret Files II – mají dvě výraznější slabiny. Jednak je to přehršel klišé scének, a pak fantaskní řešení úkolů prostřednictvím bizarních manipulací s předměty v inventáři. Bohužel, vývojáři mají zjevně tyhle věci v krvi, takže se podobným problémům nevyhnul ani Lost Horizon. Právě v první kapitole hry, a tedy i v demoverzi, to ještě tak citelné není, protože autoři přišli s několika lákavými akčními (pouze na pohled) a dobrodružnými scénami, které člověka prostě pohltí. Postupem času ale budou skopičiny gamedesignérů více a více nápadné a přibližně v polovině hry už budete jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, jaké nesmyslně komplikované a nerealistické postupy se dokázaly v hlavách pánů a dam z Animation Arts zrodit. Výsledný dojem je pak doufám zřejmý: tyto fantaskní postupy úspěšně nabourávají uvěřitelný a realistický charakter celé hry. Nedokážu si představit, že bychom něco podobného zažili ve filmech nebo i ve hrách s Indiana Jonesem.

Klíčovou otázkou na vás je, zdali nad tímhle dokážete přimhouřit oko. Protože pokud ano, je Lost Horizon skvělou výpravnou adventurou s nádhernou grafikou, dobrodružným charakterem a svižně ubíhajícím (avšak nadprůměrně dlouhým) příběhem. Zkrátka „indianajonesovka“ jak se sluší a patří. Pokud ale od hry vyžadujete také realistickou a uvěřitelnou hratelnost, pak se vám Lost Horizon dříve či později rozsype pod rukama.

No, a to je pro dnešek všechno. Představili jsme si tři nadějné adventury s předrenderovanou grafikou. Příště se podíváme pro změnu opět na tři nadějné adventury, ale tentokrát s ručně malovanou grafikou. Asi už tušíte, o které konkrétně půjde. A pokud ne – nechte se překvapit.