Evrybády mův jór bády

Reklama

Varování: podobnost se skutečnými osobami, místy a otisky na pažbě armádního kulometu je čistě náhodná. Článek může obsahovat stopy nadsázky, sarkasmu a bezohledného vysmívání. Smysl pro humor vyžadován!

Původně jsem chtěl psát o tom, jak zas jednou Ubisoft tahá z hráčů peníze za falešné (ne)pokračování série Assassin’s Creed a dělá přitom z lidí korunované pitomce - protože místo aby posunul vrahounský příběh k nějaké uspokojivé katarzi, sbírá místo toho laciné bodíky s oblečeným neoblečeným DLC za plnou cenu. Ale pak mi přišlo líto Jardíka, co mu posledních pár měsíců tak škaredě haním každou jeho recenzi a navíc se tahle ta chytrá ubisoftí horákyně, jak musím chtě nechtě uznat, docela dobře hraje. Nedávno jsem ale narazil na jiný zajímavý fenomén. Jistá mladá paní sebou tuhle v nákupním středisku před televizí škubala tak extaticky, že jsem, coby pionýrem odchovaný mladý záchranář, diagnostikoval její náhlý stav jako tanec svatého Víta. Inu sklátil jsem nebohou ženštinu na zem a jal se jí důkladnou masáží prsou resuscitovat, načež se ukázalo, že řečená paní nejenom že žádnou chorobou netrpí, nýbrž že dokonce testuje jakousi novou zábavní elektroniku a můj pohotový zákrok nese s nelíčenou nelibostí. A tak mi došlo, že to, co jsem v první chvíli považoval za nedoléčený syfilis, byl ve skutečnosti jen další krok v evoluci konzolového hraní…

Sklepmistr je nejlepčí

Obecně nemám s novými technologiemi problém. Všechno, co člověku zjednoduší život, je fajn a zaslouží si velebit. S čím ale problém mám, je to, když se taková nová technologie vydává za něco, čím nejenom že ve skutečnosti být nemůže, ale ani být nechce. Microsoft a Sony prezentují svůj Kinect a Move jako budoucnost, která „jednou provždy změní tvář herního průmyslu“, a to i přesto, že se ve skutečnosti nejedná o nic jiného, než o výjimečně futuristickou variaci na věčné téma „jak udělat z hráčů co největší debily“. Tahle technika není nová – naopak je stará jako lidstvo samo a má nevyčerpatelný potenciál. Po hrstech si z ní bere prakticky každá společenská hra od flašky až po Singstar nebo Rockband. Cílem je uvést hráče do situace, ve které by se za střízliva nebo o samotě nikdy dobrovolně neocitl a sdílením nezvykle trapného okamžiku s ostatními utužit sílu kolektivu. A ať už u toho v rukou třímáte prázdnou flašku od Sklepmistra, umělohmotnou kytaru, svítící dildo nebo jen tak mácháte rukou v prostrou, efekt je u všech těchto zařízení naprosto stejný. Připadáte si jako debilové s přemírou domácí slivovice v krvi. A to má s revolucí společného jen pramálo. Naopak – vrací nám ten úžasný konzolový herní svět, který generuje takové skvosty jako Black Ops, Gears of War nebo Killzone, zpátky do herního pravěku.

Akné na tváři herního průmyslu

Že jsou revoluční ambice obou technologií velmi skromné, dokazuje ostatně už jen startovní herní line-up. Kinect to pro jistotu zapíchl úplně a bez jediné hard-core hry na obzoru vyšel do světa s boucháním do balónků a s mazlením s tygříky, čímž de facto vyčerpal svůj potenciál na deset let dopředu. I to mu ale za deset dní stačilo na milion prodaných přístrojů. Sony to alespoň zkusila s vylepšeným Heavy Rainem, což byl paradoxně tak trochu kontraproduktivní tah – když už nic jiného, ukázal, jak zbytečná tahle technologie vlastně je, protože to jediné, co Move do hry skutečně přidává, je jen vyčerpávající sledování matoucích instrukcí a ovládání stylem pokus omyl – skutečnost, kterou jen potvrdily nedávné testy Move technologie v hratelné verzi Killzone 3. Zbytek Move hříček byl sledem fádních a nezajímavých miniher, které mě vrátily do doby, kdy jsem na své PSdvojce umýval virtuální okna s EyeToyem a s obavou jsem dumal nad budoucností konzolové herní scény. Jak američtí analytici a renomovaní světoví novináři došli na základě téhle demonstrace bezbřehé demence k závěru, že „Kinect a Move jsou pro hry a technologie stejně důležité, jako byla parní lokomotiva pro dopravu“, to mi provždy zůstane hlubokou záhadou. S takhle pologramotnou herní municí způsobí oba giganti „tváři herního průmyslu“ maximálně tak hodně ošklivé akné.

Domácí pekárna

Každý kus herního plastu samozřejmě dělají hry. Ty dosavadní jsou bez výjimky strašné a i ty lepší kousky mezi nimi, jako třeba Echochrome ii pro PS Move, jen prázdně kloužou po povrchu. Ale i klouzat po povrchu je fajn. Klouzat po povrchu znamená mít něco pod ním. Problém je v tom, že do těchto končin se vydávají jen hráči otrlí, hráči zvídaví a hráči tak říkajíc na plný úvazek – ti, co je běžná herní nabídka nemůže a nedokáže oslovit. Tedy do puntíku přesný opak cílové skupiny „udělejte ze mě debila“, na kterou Kinect i Move primárně míří a která je schopná stát na tyhle kusy předraženého plastu dva dny ve frontě před Wallmartem, aby pak v obýváku s drahou polovičkou poskakovali do rytmu nového hitu od zpěvačky, co si říká Ce$ha. Takhle přesně si ta zpěvačka říká. Ce$ha. A dokud tam ty fronty budou a dokud se na Vánoce prodá víc kusů Hubněte s Oprah Winfrey, než všech ostatních her na všechny platformy kombinovaně krát tři, nikoho ani nenapadne pod nějaký povrch pronikat. Nikoho ani nenapadne posunout tyhle futuristické „flašky od Sklepmistra“ nad rámec prvoplánových oblbováků, co mají těm pomaleji chápajícím mezi námi suplovat budoucnost a futuristická blikající očka v obýváku. Skrze tyhle přístroje žádná revoluce nikdy nepřijde. Kvůli tomu je nikdo nestavěl.

Kinect i Move jsou vlastně taková hezká šidítka. Mají nám vynahradit léta ztraceného vývoje další generace konzolí, mají nám namluvit, že když pohladíme tygra a zatřepeme svítícím kornoutem zmrzliny, tvoříte vlastně herní dějiny. Ve skutečnosti tvoříme velký kulový. Ve skutečnosti hrajeme flašku a vypadáme jako banda poděsů, jen nás to stálo místo třiceti kaček čtyři tisíce. Proto říkám, prodávejte si ty svoje Kinecty a Movy ve stejném oddělení jako domácí pekárny a nevěšte nám laskavě na nos, že budoucnost vypadá takhle. Marty McFly už tam byl a přivezl si lítající skateboard!

Reklama