Článek E3 Blog #3: Cesta na kopec

E3 Blog #3: Cesta na kopec

Zdeněk Princ

Zdeněk Princ

14. 6. 2015 18:18 8
Reklama

Na svoji obranu musím říct, že jsem se dva dny před odletem do Los Angeles vrátil z Bangkoku a v necelých čtyřech dnech tak překonal čtrnáct časových pásem. Tolik k tomu, proč Jirka vesele spí pod dekou, kterou jsme ležérně nazvali vycpaný medvěd, a já před pátou ranní vstal poté, co jsem upadnul do nečekaně uslintaného kómatu a ZAPOMNĚL SVOJÍ VEČEŘI V MIKROVLNCE!! Anebo mě prostě jen uspala televizní show Dovolená v protektorátu, kterou Jirka jednoduše potřeboval sledovat, když s erupcí neskrývané radostí zjistil, že iVysílání České televize funguje i tady, ve městě andělů. Jedno z toho to bude určitě.

LUCKY BASTARDS

Ještě před tím, než jsme se uchození vrátili zpět do našeho příbytku, jsme ale zažili jeden z těch dnů, kdy vám všechno (no, skoro všechno) vychází podle plánu, který však ve skutečnosti neexistuje. Směsicí náhod a šťastných rozhodnutí jsme stihli vidět raketoplán, projezdit cenu týdenní jízdenky na metro během 12 hodin a nakonec sledovat celé město jako na dlani. Kde začít?

Tak třeba tím, že metro v Los Angeles je, alespoň co se týče červené linky, bezpečné, čisté a nebýt jen několika názorných demonstrací absence veřejného zdravotnictví (nádory na uchu či krku included, mňam), mohl bych o téhle části městské dopravy prohlásit, že jsem si ji oblíbil. Moje výhoda oproti Jirkovi je ale ta, že takřka nic necítím, a i přes to, že losangeleské metro údajně smrdí míň než to v Lodnýně či Paříži, nebyl Jirkův pohled vždy úplně veselý. Na každý pád si nemůžu stěžovat na ochotu místních lidí - třeba jako asistentka u automatů na jízdenky, která dala naší prominentnost kluků ze střední Evropy najevo tím, že vehementně odmítala pomoct značně ztracenému chlápkovi s velkým batohem a tak trochu nasertivně mu zdůrazňovala, že musí počkat!

NO CAMERA!

Naše cesta vedla k výstavišti, kde jsme chtěli natočit vlog, něco pofotit, a tak nějak ohlédnout, jak se Convention Center od loňska změnilo. O krabicích se Stormtroopery už byla řeč, nechybí ale ani obří reklama Assassin’s Creed na spojovací chodbě mezi oběma křídly výstaviště, Call of Duty na jedné a PlayStation na druhé věži. Některé z věcí se zkrátka nemění, jen jsem se slzou v oku pozoroval stavební práce naproti výstavišti, kde byl ještě před rokem plácek na procházení a hlavně místo, kde parkovaly karavany Devolver Digital, a kam jsme chodili pro životodráné pivo s párkem...

Moje výhoda oproti Jirkovi je ale ta, že takřka nic necítím, a i přes to, že losangeleské metro údajně smrdí míň než to v Lodnýně či Paříži, nebyl Jirkův pohled vždy úplně veselý.

Na ploše před výstavištěm jsme pak zažili i první drsný střet s místní ochrankou a já už si představoval, jak kvůli deseti fotkám putuju v klepetech na stanici, odvolávám se na první dodatek ústavy a svým tělem bráním foťák. Dobře, ve skutečnosti nám jen strejda Joe řekl, že nás viděl na kameře a že bychom měli odejít, protože tady se děje něco hodně tajného! Jirka s jižanským přízvukem proto odvětil - Yes, sir, we are sorry, sir - a s pocitem radosti, že se podařilo uloupit aspoň několik tajných materiálů, dva agenti pokorně odešli.

ENDEAVOUR ALL AROUND

Jirka nedávno z kontaktních čoček přesedlal na brýle, což se v pozdější fázi dne projevilo jako klíčové rozhodnutí. Vidí totiž skvěle a názorně mi to předvedl, když jsme se v neznámé uličce z neznámých důvodů zastavili pod letáčkem, který zve k prohlídce raketoplánu Endeavour! Podezřívám sice Jirku z toho, že chtěl zejména uplatnit jednu z přibližně 12 aplikací, které si před cestou do LA stáhnul do svého telefonu, ale buď jak buď - za krátkou chvíli jsme už putovali vlakem k univerzitě a přilehlému Expo parku, abychom se na tu nádheru mohli podívat sami. A víte co? Vážně to byla nádhera!

Mluvil jsem o tom, že nám všechno až nečekaně vycházelo, takže do toho musím zahrnout i poplatek pouhých 2 dolarů, které si organizátoři vyžadují za vstup k raketoplánu. A to nemluvím o tom, že zcela zdarma je k dispozici spoustu dalších expozic, kde by se dal bez přehánění strávit celý den a ještě byste neměli dost. Škoda jen, že doma v Česku nerazí muzea podobnou strategii, dobrovolně přispět by se mi totiž v takovém případě chtělo o dost víc a hádám, že nejen mě samotnému.

TOP OF THE HILL

Pokud by se dalo o něčem mluvit jako o fiasku, v našem případě samozřejmě jen o drobném zaškobrtnutí, pak to bylo shánění transportu na Griffithovu observatoř. Veřejná doprava na kopec nejezdí, musíte použit soukromý shuttle, označení zastávek je však naprosto neviditelné a snadno malé cedulky na sloupech osvětlení přehlédnete. Ve snaze vyhnout se maniakovi, který bušil pěstí do autobusu, a pohledné ženě v červených šatech, která chtěla po všech lidech, ABY UŽ KRUCINÁL UMŘELI, jsme se dozvěděli, kde čekat, a tak jsme čekali. Deset. Dvacet. Dohromady možná osmdesát minut na to, aby přijel autobus s podivným řidičem. Nechápejte mě špatně, ale to, co předváděl obtloustlý mladík za volantem, nechápal nikdo. Hulákal na všechny strany, v nestřežených chvílích si něco mumlal pro sebe a celou cestu zkoušel, zda mu fungují brzdy. Z nepochopitelných důvodů zastavoval na zcela rovné silnici, klel a do zatáček točil se zavřenýma očima. Nikdo se proto nemůže divit, že jsme jednoduše neměli dostatek odvahy na to, poprosit ho, aby vypnul klimatizaci, která vháněla do autobusu vzduch o teplotě nebezpečně se blížící nule. Vážně, bylo jen otázkou času, než z průduchu začne sněžit.

I tak jsme ale na slavné místo z filmů i her dorazili a pokochali se poměrně pěkným výhledem na město, které je sice obrovské, ale spíše než monumentální je zkrátka jen rozplizlé na obrovském prostoru. I samotná observatoř je sice krásné místo, ale pocit z toho, že jste někde poprvé, tak trochu kazí třeba zážitek z GTA V. Jinými slovy, na observatoři bychom mohli bez dlouhé přípravy provádět davy turistů, kteří míří nahoru a dolu v cyklických rytmech.

A tím se zase dostávám na začátek pravděpodobně nejdelšího dne, který jsem v Los Angeles zažil. Vlastně, zažil jsem toho víc, než loni za celou dobu a hlavně přišel na to, že lasagne se dají jíst i studené. I tak ale nenechávejte jídlo v mikrovlnce a sledujte nás i nadále. Slibuju, že příště to už bude o těch hrách, nebo proč tu vlastně jsme :)

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama