E3 Blog #2: Jiný pohled z místa činu
E3 ani nezačala a již se stačilo pokazit tolik věcí, že doufáme, že jsme si tu povinnou dávku smůly vybrali najednou. Po docela dobrém začátku se nejklidnější den v celém týdnu stal výstražným varováním a ukázal, na co všechno si v následujících dnech musíme dát pozor.
Jelikož už E3 pokrývám nějaký ten rok, mám spolu s ní zažité trochu jiné zvyky, než vy, diváci. Kupříkladu to, že jakákoliv tisková konference se odehrává buď v nekvalitním streamu sa druhého monitoru, odkud se snažíme překládat a komentovat zároveň, případně přímo před vámi, kdy ale stejně člověk většinu času sleduje textový projektor, aby stihl všechna ta oznámení o vteřinu dříve, než zazní do reproduktorů. Letos to však bylo jiné. E3 se transformuje a my, vinou organizačních přešlapů, museli sledovat jak Electronic Arts, tak Bethesdu skrz stream. Ovšem na velké televizi, s otevřeným Twitterem na telefonu a hlavně v lokálním časovém pásmu. Věci, které jsme se naučili dělat tak nějak samozřejmě, typu před- a po- tiskovkové studio, tu najednou vyznívají úplně jinak. Člověk má chuť a čas vydržet sedět u videa skutečně po celou dobu a je úplně jedno, že produkce těch největších hráčů na poli internetového zpravodajství o hrách se neliší až tak moc od té naší, jakkoliv vzniká v nepoměrně skromnějších podmínkách.
TOHLE ZABOLÍ
Zatím žádná výprava Hrej na E3 se neobešla (v nějakém bodě) bez krizových okamžiků. Poté, co jsme úspěšně vzlétli, dosedli, ubytovali se a pohladili všechny tři kočky, se nám dnes smůla nalepila na paty jako málokteré jiné výpravě. Od cukrem nabité snídaně, jejíž následky cítím v žilách doteď, přes vypadávající internetové připojení, které jako zázrakem nemá vliv na kouzelnou streamovací krabičku pod naší olbřímí televizí, až po bez přehánění kilometrovou frontu na tiskovku Bethesdy, nebyl to dnes dobrý den. V přímém kontrastu s naším zážitkem však byly hry, o jejichž existenci jsme se dnes dozvěděli, případně z nich konečně viděli víc, než jenom logo, případně rok starý příslib, podpořený teaser trailerem. O Electronic Arts jsme toho napovídali dost ve druhém videoblogu. Zaměřím se proto pouze na Bethesdu. Té se totiž povedlo mi podruhé za sebou vyrazit dech tím, jak ukázala nikoliv samotné hry, ale zejména zpříma vztyčený prostředníček těm, kteří ji stále neřadili po bok EA, Ubisoftu a 2K.
Bethesda možná má jistou výhodu v tom, že vlastní fanouškovsky oblíbené značky typu Doom nebo Quake, ale je rozdíl mít populární franšízu a nedělat s ní vůbec nic (zdravíme do Konami), případně s ní dělat divné kejkle a nakonec pod ní tiše podříznout větev (ne, ta jizva za poslední Command & Conquer se pořád ještě nezahojila) a umět ji využít na sto procent. Jen pár týdnů zpátky to byl Doom, teď se i skrz příkazovou řádku (!) oznámil nový Quake a vyplnil se i sen o next-gen Skyrimu. Není to ale jenom servis pro fanoušky, evidentně se jí toto chování vyplácí i finančně. O skvělém PR, které mnohdy ani PR být nepotřebuje, netřeba mluvit. Bethesda je teď jednoduše v kurzu a v lecčems připomíná chování EA z doby Johna Riccitiella. Nikoliv tedy lehce odměřeným vystupováním, Pete Hines je obří sympaťák, ale tím, jak dává hrám šanci. Z Prey mohla být úplně obyčejná střílečka s portály, klidně se mohlo jednat jenom o remaster prvního dílu a asi bychom neřekli ani ň. Místo toho tu máme něco, co připomíná herní thrillery z poslední doby jako SOMA, lehce míchnuté zjevnou inspirací sérií System Shock. A přitom je to celé dostatečně zajímavé na to, aby to obstálo samo o sobě.
Není to ale jenom servis pro fanoušky, evidentně se jí toto chování vyplácí i finančně.
A to jsme pořád ještě na začátku celé E3. Už za pár hodin nás čeká velmi brzký výlet směrem na tiskovou konferenci Microsoftu, kde minimálně já vyhlížím velké věci. Velké hardwarové věci. Osobně jsem byl přítomen pouze odhalení konzole Wii U. A i při vší úctě k tehdejšímu i dnešnímu Nintendu, konzole, kterou si mnozí spletou s lepším ovladačem pro svou stávající herní mašinku, nemůže těžkým herním vahám příliš konkurovat. Přesto si ale velmi hmatatelně vzpomínám na onu neopakovatelnou atmosféru, kdy všichni viseli na každičkém slovu přednášejícího a snažili se pochopit, v čem že spočívá ono kouzlo nového herního hardwaru. V něco podobného doufám i zítra.
Po zhruba 24 hodinách jsem zpět s hlášením o stavu naší expedice. Druhý den se nesl ve velice poklidném duchu, což jsme po včerejší cestě potřebovali jako prasátka drbání. Seznámili jsme se blíže s kočičím osazenstvem našeho domu, dostali od paní domácí pár typů na turistické vyžití a především neustále bojovali se nespolehlivým připojením k internetu, které zpomalovalo jakoukoliv naši produktivní činnost.
RANÍ KOTĚ DŘÍV VYBLINKÁ SE V BOTĚ
Můj den opět začal velice brzy, tentokrát dokonce tak brzy, že jsem vlastně viděl východ slunce. Světlo však aktivovalo kočičí zlobidla, která se začala míhat po domě i po mé dekou zakryté osobě. Žlutá kočka mě dokonce obdarovala několika loužičkami kočičích zvratků poté, co bez dovolení snědla sýrovou tyčku, kterou jsem si v kuchyni přes noc schovával. Uklízení cizích zvratků lidi sbližuje. Leč mezi živočišnými druhy to asi nefunguje, a tak se žlutá kočka přede mnou po zbytek dne v hanbě schovávala. Nebojte, všiml jsem si žádostí po bližší prezentaci zvířecích společníků a určitě na to v příštích vlozích dojde.
Neradi bychom přišli o optimistickou tvář Phila Spencera a jeho hrdý vzkaz, že tento rok má Xbox lineup našlapaný.
Dnes jsme měli v plánu v podstatě jen tři úkoly - shlédnout EA prezentaci, vyzvednout vstupenky na výstaviště a zúčastnit se prezentace Bethesdy. Nakonec jsme uspěli jen ve dvou ze tří. O EA jsme natočili vlog, vstupenky máme, ale představení Quake Champions, Prey 2, Bethesda VR a dalších jsme naživo neviděli. Trochu jsme podcenili nutnost se dostavit s dostatečným předstihem a před hangárem, kde Bethesda představila své tituly na následující rok, nás čekala zhruba kilometrová fronta. Bez legrace. Čekali jsme dlouho, čekali jsme do začátku prezentace, ale nakonec jsme se rozhodli se vrátit do naší základny a alespoň stihnout část představení her na YouTube.
TROCHA LOKÁLNÍHO KOLORITU
Poučeni si tedy nařizujeme budíky ještě o hodinu dříve, abychom zítra na Microsoftu určitě do svých sedadel usedli. Cesta na místo určení prý bývá ráno ucpaná a neradi bychom přišli o optimistickou tvář Phila Spencera a jeho hrdý vzkaz, že tento rok má Xbox lineup našlapaný. Zítra na místo činu pojedeme stejně jako kamkoliv jinam - pronajatým řidičem z Uberu. Už jsme tak přišli do styku s opravdu zajímavými lidmi, kteří se tak nějak v Los Angeles objevili a usadili, ale i s některými, kteří zde žili celý svůj život. Včera to byl Anton, který přišel do LA z východního pobřeží, protože chce pracovat u filmu. Prací v Uberu si přivydělává, aby měl na bydlení s dalšími dvěma lidmi ve společně pronajatém bytě. Dnes jsme jeli se Sammym, který s Uberem jezdí už přes rok, narodil se nedaleko v Silver Lake a vysvětloval nám, jak se to má s rozdílem mezi Downtown a Uptown (které mimochodem v LA není). Nemůžu říct, že bych to z jeho vyprávění úplně pochopil, a tak se budu užívání tohoto označení pro jistotu vyhýbat.
Cenu za nejdivnějšího řidiče si ale nakonec odnesla sestra v akci Toni.
Mezi výstavištěm a hangárem s Bethesdou nás vezl málomluvný Mousa, který asi neměl příliš dobrou náladu, a proto jsme se pro jistotu do konverzace s ním nepouštěli. Mohl to být vrah nebo gangster - ostatně GTA V nás o obyvatelích Los Angeles leccos naučilo. Cenu za nejdivnějšího řidiče si ale nakonec odnesla sestra v akci Toni, která nás ve své zmatenosti vzala před prořídlou frontou na Bethesdu na úkor jakéhosi Viktora, jehož žádost o odvoz nějak na poslední chvíli sama zrušila. S námi v autě pak nepotvrdila přijetí naší žádosti, objela celý blok a divila se, proč ji navigace vzala na stejné místo. Pak začala říkat něco o tom, že ji nezáleží na tom, jestli ji dáme jednu hvězdičku, že jen kvůli hodnocení na Uberu nežije. Pak se nás ptala, jestli bydlíme v ulicích, které se jmenovaly jinak než naše destinace. Nakonec se doptala lidí na chodníku a zavezla nás až před dům. Když jsem ji chtěl povzbudit, že ji stejně dám pět hvězdiček, tak pokrčila rameny, rozloučila se a odjela, anižby vypnula digitální taxametr. Nakonec jsem to ale nebyl já, který ji objednával a neměl jsem tak možnost ji ohodnotit a Jarda z povinnosti platit za metry ujeté, když už v autě neseděl, radostí zrovna neřval. Nevím, kde nyní jsi Toni, ale tohle prvenství je tvé. Dávám ti čtyři kočičí ublinknutí z pěti.
