Automobilové honičky lidstvo přitahují takřka neustále. Zvuk skřípajícího plechu, řinčení kousíčků rozbitého skla, tisíce odlétávajících jisker. Jen málokterý řidič by však bez zatemnění smyslů vystavil takovému zacházení svého dvou nápravového miláčka, poctivě hýčkaného v garáži. Tedy pokud to náhodou není účastník destruction derby. Zbývají tedy dvě možnosti, jak se k nim dostat. Buď si zapneme libovolný díl Kobry 11, anebo si zahrajeme nějakou počítačovou hru. A právě jedním z nejlepších zástupců „automobilovo-honičkových“ her je série Driver. Ať už patříte mezi ty, kterým v žilách koluje místo krve benzín, nebo ne, pravděpodobně už jste alespoň o jednom pokračování slyšeli, ne-li je rovnou hráli. Pojďme si ale připomenout celou historii této značky pěkně od začátku.

• Screenshoty
  Screenshoty

Předchozí Další

Další

Předchozí

Driver 1

Trochu jako zjevení působil první díl v porovnání s „konkurenčním“ titulem z jiné úspěšné (v té době však měl navrch právě Driver) série – Grand Theft Auto. Místo komiksově vtipné grafiky realistické polygony, 2D bylo vyměněno za 3D a z etických důvodů (čti „kvůli přístupnější nálepce na krabici“) bylo vyškrtnuto přejíždění chodců. Ten, kdo postrádal sexy čvachtavé zvuky mozku, rozdrtivšího se pod tíhou pneumatik, byl během chvíle lapen v příběhu. Na dokončení se třáslo celkem čtyřicet čtyři misí s pravděpodobně nejtěžším tutoriálem na světě a lahůdkovou finální úrovní, která se svou obtížností některým nešťastníkům vryla nesmazatelně do paměti. A pokud vás náhodou nebavilo plnit úkoly, stačilo nastartovat bourák ve Free Ride, zvolit město (v sestavě Miami, San Francisco, Los Angeles a New York) a začít se kočkovat s policajty. Honičky se strážci zákona zabíraly zdaleka nejvíce herního času, ale vzhledem k zábavnosti vám ani nepřišlo, že dobrých deset minut kličkujete skrze postranní uličky ve snaze uniknout oficírům.

Grafická stránka byla naprosto excelentní, s pozdější podporou grafických akcelerátorů byl dojem ještě příjemnější. Vzhledem k rozlehlosti plochy (čtyři takřka realisticky vymodelovaná města) se nebylo moc co divit, že krajina „doskakovala.“ Na druhou stranu se vše obešlo bez jakéhokoliv nahrávání při průjezdu celým městem. A to cesta trvala více než čtvrt hodiny. Driverovi se dostalo ovací nejdříve na konzoli PS One, aby po bezmála půlroce čekání dorazil s velkým očekáváním i na plotny harddisků. Bohužel, i díky vysoké koncentraci jiných AAA titulů a lehké averzi vůči konverzím z konzolí, se mu nedostalo tak vřelého přijetí.

Driver 2

Ačkoliv ovace, které sklidil první díl byly možná až nad očekávaní velké, tak se pokračování s prozaickým názvem Driver II objevilo pouze na konzoli PS One (a handheldu Game Boy Advance, abychom byli úplně přesní). Oproti svému předchůdci nabízelo mnohem uvolněnější atmosféru, pohodovější hratelnost a libový soundtrack, který byl i mnohem pestřejší. Tradiční rock a funk, který vyhrával v kovových monstrech z prvního dílu, se mísil se směsí latinských rytmů. A nebylo divu. Kromě „klasického“ Chicaga a Las Vegas jsme se totiž podívali i do Rio de Janeira a Havany. Hlavní zápletka se točila kolem souboje amerických a brazilských obchodníků s narkotiky, přičemž vy se do něj připletete, jak už to tak bývá, úplnou náhodou. Stačilo, abyste přistihli zlodějíčka, vykrádajícího vám byt, chvilku ho pronásledovali a už jste se ocitli na kolotoči, z kterého nebylo možno vystoupit.

Z čeho ale bylo možno vystoupit, bylo (novinkově) auto. Ačkoliv se to může zdát jako báječný nápad, tak v praxi to znamenalo sledovat špatně rozpohybovanou a odporně vymodelovanou postavičku Tannera, kterak se snaží doběhnout k a) nějakému tlačítku b) k novému autu, protože to staré vypadá spíš jako halda šrotu. Oproti předchozímu dílu byl vylepšený model poškození, možná až příliš. Každé otření o cokoliv se odpovídajícím způsobem projevilo na zprohýbání karoserie. Navíc tu bylo spoustu odlišných typů vozidel k odzkoušení (a sešrotování, samozřejmě). K osvědčeným americkým korábům silnic z jedničky přibyly specialitky typu autobus, dodávka, nebo tahač s návěsem. Jednotlivé modely reflektovaly lokaci, ve které jste se zrovna nacházeli. Na Kubě jste se ztráceli v záplavě typických „starých“ taxíků, v Las Vegas zase křižovaly bulváry před kasiny elegantní limuzíny. Novinek bylo skutečně dost a i příběh byl dostatečně zajímavý (prokládaný skvělými videosekvencemi s hvězdným hlasovým obsazením). Je tedy otázkou, proč nebyl druhý díl převeden na osobní počítače (popřípadě na jinou herní konzoli té doby. Z dostupných materiálů totiž bylo možné vyčíst, že Sony si s autory ze studia Reflections žádnou exkluzivitu nevyjednala. Kvůli tomuto přístupu tak zůstal Driver 2 nedoceněn širší masou hráčstva, fanoušci však právě o tomto dílu mluví jako o tom nejlepším v celé sérii.

Driv3r

Pokud první a druhý díl patří k tomu nejlepšímu v žánru, kde hrají prim automobilové honičky, tak nedávno uvedená trojka působí tak trochu jako zjevení. Fungující model, piplaný několik let byl hozen komplet do koše, obtížnost vylétla do nebeských výšin a grafika, ačkoliv na screenshotech vypadala celkem obstojně, měla hodně daleko k tomu, aby si mohla říkat „obstojná.“ Trošku směšný se z dnešního pohledu může zdát fakt, že třetí díl měl větší reklamní podporu, než oba dva předchůdci dohromady. Nejen reklamy v herních magazínech, nejen bannery na předních herních sajtách, ale také TV reklamy a (!) rádiové spoty. Příběh se opět točí kolem infiltrace poldy Tannera do gangu zločinců, ale kvůli tomu, jaký je Driv3r (ještě tam chybí rul3z) propadák, se nelze smát ani tomuto provařenému klišé. Ano, bylo možné nasednout i na motorku (kde jsme to jen viděli?) a projet se po 156 mílích silnic, tentokrát v exotických destinacích Istanbulu, Nice a navrátivšího se Miami. Ale koho to sakra zajímalo, když se to vůbec nedalo hrát?

Málokdo věřil, že se ještě někomu bude chtít investovat peníze do značky Driver, zvláště po katastrofálním třetím dílu. Firma Atari se však neúspěchu nebála (také v tom má neocenitelné zkušenosti, ehm) a zadala týmu z Reflections výrobu dílu čtvrtého. Jak to dopadlo si můžete přečíst v dnešní recenzi.

Vypadá to ale, že i pokud by se očekávaný komerční úspěch nedostavil, tak se fanoušci o další hry z této frančízy bát nemusí. A pokud bude laťka kvality nastavena alespoň tak vysoko, jako právě u čtyřky, tak proč ne? Pokrouceného plechu není nikdy dost.