Draze zaplacený počítačový pokus

Článek bude asi nejlepší zahájit kontrolní otázkou. Víte, co mají společného úspěch a prohra? Atari! Kterou jinou společnost, než právě tu, která přežila několik komerčních pádů, kotrmelců a skoků přes kozla, můžeme považovat za videoherní ztělesnění dobra a zla? Atari zahájilo svoji čtyřicetiletou historii krádeží „pongu“ od vynálezce Ralpha Baera, s hity jako Breakout či Pole Position rozkázalo, jak má vypadat arkádová klubovna, revoluční konzolí A2600 pak jakoby kontraproduktivně ale přitom velice chytře naznačilo, že vlastně není nutné někam chodit a za pomoci malých domácích počítačů se ještě docela spokojeně probudilo do osmdesátých let. Jakmile ale tato synťákovým popem říznutá dekáda skončila, zakrtkovalo se Atari tak hluboko pod hladinu prestiže a komerčního úspěchu, že kdyby Jules Verne žil, balil by na druhou cestu do středu země. Dřívější hegemon videoherního průmyslu byl několikrát rozporcován, koupen a opět prodán, a přestože dnes, po dvaceti letech, prožívá značka Atari jistou renesanci s dávným zakladatelem Nolanem Bushnellem v úzkém manažerském čele, prozatím neznamená nic víc, než svých pět legendárních, ale také dost nedůvěryhodných, písmen.

Atari vždycky doplácelo na svůj špatný marketing. Chybně časovalo důležité produkty, reklamu mělo kvalitní pouze na software (spot na Pole Position upoutá i dnes), kašlalo na ceny a přitom slepě věřilo, že všechny chyby dokáže zamaskovat pověstí firmy, spojené se zrodem videoher. Proto je dnes tam, kde je. Atari se svoji manažerskou neschopnost nejčastěji snažilo vyvažovat inovativním a odvážným hardwarem, které ale nakonec neumělo prodat, což způsobovalo další podrývání autority. Je to případ i kvalitních desktopových písíček z konce osmdesátých let, které od Atari nikdo nechtěl, protože byly nejdříve velmi drahé a později se ztrácely v záplavě konkurence. A právě o ataráckých písíčkách bude řeč. Jejich význam, chtělo by se říci dle očekávání, dnes spočívá především ve velké sběratelské hodnotě.

Soumrak nad horizontem

Aby se lépe chápalo, proč tradičně videoherní firma chtěla koncem osmdesátých let konkurovat IBM a dalším, kdo se zabýval stavbou stolních písíček, je nutné ohlédnout se zpět až do roku 1977, kdy Atari ohlásilo své dva první domácí osmibitové počítače - Atari 400 a 800. O tom, jak byl počítačový, potažmo herní byznys, už tehdy úzce propojen, svědčí samotný důvod jejich vzniku. Není tajemstvím, že před rozjezdem vlastní kariéry pracovali pro Atari Steve Jobs a Steve Wozniak, kteří díky hře Breakout (slavný předchůdce Arkanoidu) měli přístup k ataráckému hardwaru a pokoušeli se z něj na koleně složit svůj první domácí počítač. Ten pár měsíců po Breakoutu skutečně vznikl, ale již pod značkou Apple a stejnojmenným názvem. Atari se totiž k původní Jobsově iniciativě stavělo zády, tehdejší šéf Bushnell nehodlal investovat do nápadu muže (Jobse), který chodil po kancelářích naboso a neustále mlel o tom, jak by chtěl jet do Indie.  Bushnell měl plnou hlavu nové předělávky Pongu do domácí dedikované konzole a ignorace Jobse mu připadala normální, což se později ukázalo jako první velký chyba. Chyba, která ale naštěstí šla poměrně snadno a rychle opravit právě interním vývojem počítačů 400 a 800, jež se v roce 1979 staly začátečnickou, respektive profi alternativou k čistě herní konzoli A2600 (jejíž poločas rozpadu se mylně odhadoval na přibližně tři roky) a také důstojnou konkurencí domácím komputerům Apple II, Commodore PET či Tandy TRS-80.

A právě proto, že oba atarácké modely získaly úspěch, firmačerstvě koupená skupinou Warner Communications s novým CEO Raymondem Kassarem rozhodla o udržení nabídky a začala s vývojem dalších, mnohem modernějších nástupců. "Možná, že dnes ještě trh s domácími počítači tak úplně neexistuje, ale my jsme připraveni postarat se o to, aby se to stalo," znělo prohlášení Warnerů pro magazín Business Week z roku 1981, kdy statistiky hovořily o ročnímcelosvětovém  prodeji asi padesáti tisíc komputerů za zhruba čtyřicet milionů dolarů. Tak tedy přišel čas pro známou řadu XL, následovanou modernější XE (již s typicky zešikmenými funkčními tlačítky), načež se objevila i nejznámější rodina ST.

Počítače ST v různých výkonových variantách od roku 1985 poměrně úspěšně konkurovaly stolním IBM písíčkům, a to byl pro Atari, tehdy téměř zcela ignorující videoherní konzole, již rozhodující impuls pro stoprocentní vstup na písíčkový trh. Tím také konečně vystřihlo flop mimo žíněnku. Pád kdysi nejrychleji rostoucí americké firmy přišel právě s tím, jak se videoherně/malopočítačová divize, nyní již vlastněná magnátem Jackem Tramielem, rozhodla k výrobě pro ni zcela netypického hardwaru. Počítače XL, XE a ST doplnily písíčkové klony, o které nebyl žádný zájem hlavně proto, že lidé v druhé polovině osmdesátých let stále považovali Atari za porodnici videoher a malých počítačů a ačkoliv Tramiel po odkoupení divize po Kassarovi za 240 milionů dolarů usilovně přebudovával videoherní image firmy na téměř čistě komputerovou, velké osobní počítače do profilu firmy nezapadaly. Atari s výrobou desktopů (tedy těch, jejichž ekvivalenty dodnes používáme) začalo v roce 1987 s velkým nadšením a o pět let skončilo s velkou deziluzí a ještě většími dluhy.

Příliš sebevědomá kvalita

L.P. 1987 ale všechno vypadá optimisticky. Atari anoncuje PC-1, desktop plně kompatibilní s IBM XT a pohled na technické specifikace je vpravdě delikátní. PC-1 s grafickým operačním systémem GEM poráží veškerou známou konkurenci od odvozeného IBM až k modelům ostatních výrobců jako Bluechip PC600, Franklin VPC, Victor 110 či Amstrad 1512, jedoucích na stejné architektuře. Vyniká zejména v kompletní škále grafického zobrazení Hercules, CGA, EGA na jednom univerzálním portu, což je unikum, dovolující připojit k počítači téměř všechny typy monitorů do jednoho konektoru. Dále uživatel oceňuje nejjemnější maximální rozlišení640x350 a nejširší možnosti periferních zapojení, což se v praxi projevuje hlavně vestavěným portem pro standardně dodávanou myš, což rozhodně není v roce 1987 obvyklé. PC-1 je téměř to nejlepší, co si zákazník může aktuálně pořídit. Rychlý osmimegahertzový procesor poráží konkurencí o celou polovinu výpočetního výkonu a 512kb paměti musí stačit opravdu každému.

Atari se navíc chlubí tím, že nabízí značkovou sestavu, složenou z výhradně interních kusů hardware, což se ale při pohledu na maloobchodní cenu ukazuje jako zásadní problém. PC-1 používá vlastní součástky (až na procesory) a to je nekonkurenceschopné řešení. PC od Atari je v roce 1987 prostě příliš drahé. A to, že jej navíc kvůli špatnému marketingu stále skoro nikdo nezná, fatálně ovlivňuje odbyt. Atari neprodává ani tolik kusů, aby se zaplatil vývoj a v PC řadě musí okamžitě dojít k důležitým změnám. Mění se strategie, firma přestává bojovat proti konkurenci, ale napodobuje ji. Během dvou let vypouští na trh další čtyři počítačové modely a verze PC-5 se s levnými dovezenými součástkami a cenovkou devět set liber stává koupí se slušným poměrem cena/výkon.

Marná snaha, ztrátová hra

Atari se definitivně přestalo držet politiky „náš produkt, náš zisk“, pocházející již z doby raných konzolí, pro které vyrábělo své vlastní hry a montování dílů od externích výrobců se naplno projevilo u nových sestav nazvaných ABC – Atari basic computer z let 1990 až 1992. Tyto cenově příznivé desktopy začínaly na dvaosmšestce s osm megahertzi a končily s pětkrát rychlejší třiosmšestkou DX2. Jediné, co si Atari na ABC vlastně nenechalo vzít, byl poměrně elegantní design skříní a periférií.Dá se říct, že i za nižší cenu se Atari nezpronevěřilo vlastní pověsti a nadále se v designu pohybovalo na rozhraní mezi tuctovým producentem a Applem.

ABC počítače byly zkrátka hezké kusy rychlého hardwaru za poměrně příznivou cenu, ale to v roce 1991/92 překvapivě stejně nestačilo. ABC se neuchytilo. Propadlo stejně, jako předchozí pětičlenná řada. Lidé totiž v práci dávali přednost multimediálním amigám a v zábavě jednoduchým konzolím, které Atari v té době už vůbec nevyrábělo. Moloch docválal. Věnoval značné úsilí a finance do produkce, která pro něj nebyla typická a v konzolích mu ujel vlak, který se o rok později neúspěšně pokusil dohnat čtyřiašedesátibitovým Jaguarem. Posledním výraznější úspěchem Atari na poli hardwaru tak vlastně zůstal nenápadný kapesní počítač Portfolio, pro nějž dodnes vzniká software díky kultovní pověsti a podpoře nadšené komunity. Za úspěchem Portfolia do jisté míry stojí paradoxně fakt, že jej Atari ve skutečnosti nevyvinulo, ale jen zadalo externí firmě. Možná se takhle mělo chovat už pár let zpátky.