Digitální pero plné nápadů
Vývojáři počítačových her přicházejí v nejvyšší míře z programátorské obce, což znamená, že i když mají dostatek zkušeností s naprogramováním určitého kódu, většina z nich nemá moc valnou představu o game designu. To byl také jeden z důvodů, proč v Redmondu ve státě Washington ve Spojených státech vznikl institut pro školení vývojářů zvaný DigiPen, jenž postupem času povýšil na univerzitu. V současné době zde lze studovat jak bakalářské tak magisterské studium, přičemž první absolvent promoval v červenci roku 2000.
Tolik menší exkurze do historie, hlavní náplní tohoto článku je vypíchnout ty nejlepší z letos zveřejněných seminárních prací a zápočtových projektů. Ale ještě před tím musím varovat, že ač se jedná o originální a zábavné tituly, valná většina z nich trpí typickými studentskými neduhy jako neodladěností některých bugů, mnohdy vysokou hardwarovou náročností, ba dokonce některé nelze na všech PC konfiguracích ani spustit, což naštěstí nebývá pravidlem.
Celkově bylo letos oznámeno na dvě desítky projektů, přičemž u některých prozatím stále chybí instalační soubor. To doufejme pilní studenti v brzké době napraví, a tak si budeme moci vyzkoušet o několik her více. My jsme si dali tu práci a veškeré zveřejněné tituly pečlivě prošli, které z nich jsou tedy nejlepší?
Patrně nejvíce času jsem strávil u akční arkády Infectionarium. Ta se odehrává na vodní hladině a v hlavní roli se představí jakýsi mikrob, jenž dokáže nakazit jiného vodního živočicha tak, že je následně schopen jej ovládat. Největší přednosti Infectionaria jsou nejen v hratelnosti, kdy má snaha o přežití dvě fáze – nakazit a útočit, ale také technické zpracování si zaslouží absolutorium. Vodní hladina se krásně vlní, odráží se v ní všemožné odlesky, zkrátka nádhera. Toto se bohužel dosti podepsalo na hardwarových nárocích, na slabších strojích se pravděpodobně nepodaří spustit Infectionarium plynule.
Další skvělou hrou, kterou studenti DigiPenu letos vytvořili, je StarFighter, výtečný vesmírný simulátor. Hráč se v něm vžije do role pilota vesmírné stíhačky, jež útočí na mateřskou loď nepřátel. K tomu, aby tak mohl učinit, se musí prokličkovat skrze oponentovu defenzivu a následně rozstřílet dvojici jader lodi. StarFighter se opět prezentuje jako technicky velmi zdařilý počin, atraktivně působí nejen vesmírné prostředí plné asteroidů, ale také použití efektní cell-shade grafiky. Opět se ale musí počítat s vyššími nároky na hardware počítače.
Příjemně překvapila i dvojice zboku viděných her, Skip Lancer a Fuzure. Obě se mohou pyšnit jedním shodným prvkem – ač se na první pohled jeví jako 2D, běží na plně 3D enginu. To umožnilo autorům zaimplementovat některé efekty, jež by v klasických 2D hrách nebylo možné uplatnit. A zatímco Fuzure se krom výtečné grafiky představuje víceméně jako klasická plošinovka, v níž je hlavním cílem zneškodnit všechny nepřátele a dopracovat se do konce úrovně, Skip Lancer působí rozhodně originálněji. Hlavním hrdinou není ani drsný svalovec, ani borec se světelným mečem, nýbrž opeřený pták. S ním musí hráč proletět celou úroveň tak, že musí proletět co nejvíce kroužky, které se porůznu vznáší v prostoru. K tomu mu dopomůže i několik speciálních dovedností, jako je vývrtka, prudké zrychlení směrem dopředu nebo třeba otočka o 360°. Spolu s precizní grafikou se jedná o výtečnou casual hru, jež dokáže skvěle odreagovat po perném pracovním dnu.
Nesmíme opomínat ani Marble Mayhem, zajímavou arkádu, v níž musí hráč projet s kuličkou úrovní až do konce tak, že musí využívat fyzikálních zákonů. Během hraní lze libovolně přepínat mezi třemi druhy kuliček, což hře dodává nové rozměry – kovová dokáže rozbít skleněné desky, gumová skákat do výšin, oproti tomu skleněná představuje takový zlatý střed. Vedle toho jsou zde i jakési souboje, kdy je třeba vystrčit nepřátelskou kuličku z plošiny směrem do prostoru. I Marble Mayhem se může pyšnit výtečným technickým zpracováním, bohužel ale poněkud pokulhává v hratelnosti. Ovládání bylo totiž nastaveno tak citlivě, že mohou mít hráči problémy vůbec udržet kuličku na plošince, což může způsobit frustraci. A frustrace není ve hrách dobrá, že?
Posledním titulem, o němž bych se rád zmínil, je third person akce One Moon. Nepíšu o něm ani tak proto, že by nějak vyčníval po hratelnostní stránce, ostatně do konce obou úrovní doběhnete za necelé dvě minutky, ale ta grafika! Byl jsem až překvapen, jak precizní grafické zpracování jsou studenti z DigiPenu schopni vytvořit. Nebýt šibeničního termínu konce semestru, mohli jsme mít co do činění s perfektní hrou, takto jde jen o ukázku studentského umu.
Pomalu se chýlíme ke konci, bohužel jsem letos nenarazil na tak perfektní titul, kterým byl například v loňském ročníku Synaesthete či Empyreal Nocturne, ale stále doufám, že se v galerii na oficiálních stránkách objeví instalační soubor zbylých oznámených her, u nichž tvůrci nestihli odevzdat svá díla do uzávěrky. Mezi nimi dost možná najdeme další originální a skvěle hratelné tituly, čímž by byla zachována tradiční výjimečnost prací studentů z redmondské univerzity. Abych byl konkrétnější, máte-li chuť se podívat, jaké hry v rámci DigiPenu vznikly v posledních letech, nesmíte opomenout: Toblo, Rumble Box, Gelatin Joe či Orblitz. Opravdu stojí za to.
