Diablo 3 Článek Diablo III: brány pekla se otevřely

Diablo III: brány pekla se otevřely

Ondřej Novotný

Ondřej Novotný

16. 5. 2012 22:30 3
Reklama

Od mládí jsem slýchal, že jsem výjimečný. Ale dlouho jsem nevěděl, jak a kde mám naplnit svůj potenciál. A pak se to stalo: z nebe spadla hvězda. Její zář svítila všude okolo a já věděl, že přišel můj čas. Tohle bylo znamení, na které jsem čekal. Tohle byla šance! Zamířím na západ, do Tristramu, kam hvězda padala - a odhalím, co se za tím skrývá. Teď mohu konečně naplnit všechny věštby. Teď mám příležitost ukázat všem, co ve mně je.

Z obrazovky ke mně v intru třetího Diabla promlouvá lehce samolibý kouzelník a při pohledu na padající hvězdu mám jediné přání: ať tahle hra opravdu stojí za to. Tohle je přece Diablo, návrat krále akčních RPG, snad nejočekávanější hra všech dob – a člověk pochopitelně čeká zázraky. Blizzard přece špatné hry nedělá, Blizzard na třetím Diablu pracoval hodně dlouho... a mimochodem, je to Diablo! Může tohle dopadnout špatně?

Pozoruji vlající vlasy svého kouzelníka, který zrovna zápolí s první várkou nestvůr. Přiznávám, byl až moje druhá volba. Jenže s podivínským Witch Doctorem, „převlečeným“ nekromancerem z druhého dílu, jsme si tak nějak nesedli. Barbar šel z kola rovnou, hrát za mlátící mašinu mě neláká, mnichovy léčitelské schopnosti vyzkouším třeba jindy v multiplayeru a konečně Demon Hunter se tváří originálně, jenže zbraně na dálku a pasti nejsou takovým lákadlem jako magie. Tak tedy čaroděj...

První kroky po Novém Tristramu jsou zvláštní, není to to město, na které byl svět zvyklý, pryč je takřka legendární hudební doprovod, který průchod Tristramem doprovázel. Snažím se zaposlouchat do kytarových znělek, které přece jen občas brnknou do uší náznakem podobného motivu jako ve dvojce, ale nejde o hudbu, která by se člověku usadila v hlavě i po vypnutí hry. Na známou strunu nakonec brnknou až slova Deckarda Caina, posledního člena starobylého mágského řádu Horadrim a starého známého z předchozích her. Zneklidněně vypráví o temnotě, která se chystá pohltit svět – další z jeho nekonečných pohádek, jak by řekla Cainova neteř Leah. Jenže padající hvězda i ji nakonec přiměje změnit názor – a co teprve když se ukáže, že to vlastně nebyla tak úplně hvězda...

Planiny okolo Tristramu mezitím obsadily nestvůry, od kostlivců přes zombíky a různé šamany až po obrovité hnusné bestie zvané Grotesque, které mě snad touží rozšlapat. Bráním se, seč můžu, jenže magické výboje energie, které jako nezkušený novic zvládám sesílat, zabíjí hordy nepřátel jen hodně pozvolna. Víceméně z povinnosti ničím další vlny nestvůr, začíná to vypadat jako rutina, změnilo se vlastně od minula něco, co tam těch dvanáct let Blizzard dělal?!

Vychladnu až s proudem studené energie, novým kouzlem, které aspoň zvládne nepřátele zpomalit, zoufale však vyhlížím schopnost, která by zametla s větším množstvím protivníků v okolí. Nejprve přichází jen mrazící výbuch novy, až později se naučím kouzlo, které odhodí a poškodí nepřátele v okolí. Začínám se konečně cítit mocně, souboje si vychutnávám, neboť už nejsem ten, kdo utíká před nepřáteli, ale ten, kdo nestvůry nahání. Pořád mám v těch kouzlech ale trochu guláš, jejich přepínání probíhá lehce neohrabaně – mám dva útoky a čtyři sloty na další schopnosti, přičemž jednotlivá kouzla lze ještě vylepšovat pomocí run. Před bitvou tak vždy musím zvolit správnou kombinaci, protože její měnění v průběhu boje mě může leda zabít.

Okolí Tristramu nenabízí nijak krásnou podívanou. Není to ale jen tím, že jej sužují démoni – spíš je to zubem času, který vznik toho všeho poznamenal. Místy hra nabídne větší perspektivu a zajímavé výhledy na nedostupná místa, celkový výsledek ale není nijak ohromující. Na druhou stranu, první akt je v tomto ohledu zřejmě nejslabší... ale to už bychom předbíhali.

Probíjím se temnými kobkami, potkám templáře Kormaca, který se rozhodne cestovat se mnou. Na dlouhé štreky je to příjemná společnost, aspoň je s kým rozmlouvat – navíc se ukáže, že řadu věcí vidíme podobně. Porazíme krále kostlivců, ale templář chce zůstat i dál. Aspoň do chvíle, než potkáme toho lotra – Lyndon se jmenoval, tuším. Umí to dobře s kuší, což o to... chvíli s námi cestoval a ukázal se jako schopný společník, proto jsem nejdřív zajásal, když se nabídl, že se připojí. Jenže Kormac si postavil hlavu: s takovou verbeží po boku bojovat nebudu. Vyber si, vyzval mě: buď já, nebo Lyndon...

A ten člověk na druhé straně monitoru mezitím zjistil, že ho třetí Diablo začíná pohlcovat.

Tyto dojmy berte jako krátkou ochutnávku ze světa třetího Diabla. Už brzy vám přineseme podrobnou recenzi, která hru detailně rozebere. Diablu III se bude pochopitelně věnovat i páteční hPod. Brány pekla na vás čekají...

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama