Deset let s Dino Crisis

Dinosauři. Nikdo nemá ani páru, jak to na Zemi vlastně vypadalo, když se po ní proháněla stáda Triceratopsů a Iguanodonů, ale všichni tak nějak víme, že to muselo být fakt velké maso. Vždyť je nám už minimálně půl století vnucováno, že šlo o krvelačné stvůry, které běhaly sem a tam, schovávaly se do houští a v té nejméně očekávané příležitosti vám ukously hlavu. Příběh série Dino Crisis se je ani náhodou nesnaží prezentovat jako mírumilovné ochránce mláďat. Jakýsi šílený vědec totiž přišel na způsob, jak vytvořit časovou kapsli a poslat libovolný kus země z minulosti do naší přítomnosti. Nedbejme teď na problémy, vyvstávající kolem pohybu litosférických desek. Raději se zaměřme na…Shinjiho Mikamiho!

"To jsou ale pěkně velký tesáky!"

Jméno Shinji Mikami je pro potřebu tohoto článku naprosto kruciální. Všichni ho znají jako tvůrce skvělé série Resident Evil, ale na konci devadesátých let minulého století už měl zřejmě zombií a smrtelných virů natolik po krk, že se rozhodl vytvořit hru podobnou námětem, ale založením zcela odlišnou. Stejně jako v RE byla hratelnost založena na všudypřítomném strachu, kdy jste nebezpečí sice cítili, ale naprosto jste netušili, odkud a kdy hrozba přijde. Napomáhal k tomu i systém pevně ukotvených kamer, jenž v naprosté většině případů neodhaloval nic z toho, co se dělo před vámi, ale spíše sledoval vyděšenou tvář hlavní hrdinky Reginy. Na to, že se jednalo o speciálně vyškolenou agentku tajné služby, se co do schopností tedy moc nepředvedla. Martin Kall to v tehdejší recenzi dokonce dává na první místo mezi nedostatky. „Zvládá toliko chůzi a běh, rychlou otočku o 180˚, odtlačování některých objektů a postup se zbraní připravenou k rychlému zacílení. Na příslušníka speciální jednotky se tedy moc nevytáhla.“

Byť byl celý ostrov, na kterém se hra odehrávala, prezentován jako peklo na zemi, kde se dinosauři vyskytují snad v počtu tisíců, při samotném hraní jste narazili na starodávného ještěra jen velmi sporadicky. Většinou navíc bylo nutné ho nějakým způsobem přechytračit a ne začít zběsile pálit z pistole, ovšem když už jste se s nějakým tím „dávno vyhynulým“ druhem setkali, tak to stálo za to. „Rychlost a agresivita vašeho soka je obrovská, hravě přeskakuje stoly, ocasem vás dokáže srazit k zemi nebo razantním kousnutím vytrhne zbraň a tu si pak musíte rychle lovit ze země, nemluvě o tom, že na něj vystřílíte nezanedbatelné množství munice.“ Ideálním pomocníkem se tak spíše než přesná muška stala rychlost, s jakou jste se dostali k tlačítku, které zapnulo laserový plot, zamklo za vámi dveře nebo otevřelo inventář s nějakým silnějším kalibrem. Stejně jako v Resident Evilu jste totiž svůj postup mohli ukládat pouze na speciálních místech, kam jste si mohli navíc ukládat přebytečné předměty, které se vám už nevešly do inventáře. Záleželo ovšem také na tom, s jakým druhem dinosaurů jste se to vlastně potkali. Proti velociraptorům se možná dalo chvilku v úzké chodbě uhýbat a sem tam i vyváznout bez ztráty energie, ovšem při setkání s oblíbeným Tyranosaurem Rexem jste museli okamžitě vzít nohy na ramena a co nejrychleji utíkat pryč, neboť jeho zuby z vás v cuku letu nadělaly velmi jemnou sekanou. „Když vás zraní, začnete krvácet, a navíc podobně jako v Resident Evil 2 ztrácíte rychlost. Na krvácení dejte dobrý pozor, sice nikoliv kvůli zanechání stop, to není až tak horké, jak tvrdí autoři, ale kvůli úbytku sil. Přijít v tomto prostředí o život je velmi snadné“, píše Martin Kall.

"Neboj, tenhle je býložravec..."

To, co bylo v tehdejších recenzích oceňováno samozřejmě nejvíce, byl už jenom samotný námět. Veškerá tehdejší produkce se točila buď kolem utíkání před zombáky, popřípadě bylo vaším úkolem zběsile střílet na všechny strany, ale právě dinosauři svou přítomností dodaly hře neopakovatelný…šmak! Jestliže si vzpomínáte, jak na úplném začátku Resident Evil 2 byla scéna, v níž jste museli proběhnout kolem zombií, které si pochutnávaly na čerstvé mrtvole a chvíli si vás nevšímali, tak v Dino Crisis byly tyto situace mnohem častější a mnohem lépe udělané. „S trochou štěstí můžete projít některými lokacemi nepozorováni, neboť dinosauři jsou k vám obráceni zády či se zaobírají jinou činností. Třeba žraním…“ Hodně veliké plus byla grafická stránka, díky které jste skutečně cítili chlad dlouhých kovových koridorů a báli se zcela organicky se pohybujících raptorů (byť kdo ví jak se raptoři vlastně ve skutečnosti pohybovali, že). Třešničkou na dortu pak byla hned tři různá zakončení, díky kterým jste měli motivaci hru dokončovat opakovaně a pokaždé shlédnout jinou závěrečnou animaci. Navíc za všechny tři konce se vám otevřela bonusová minihra Operation: Wipeout, kde jste měli za úkol postřílet určitý počet přerostlých ještěrek.

Kvality Dino Crisis si všimli jak novináři (Martin Kall udělil ďábelsky dobrých 8,4 z deseti), tak hráči, které musela nadchnout i skvěle udělaná demoverze pro PSX, prezentující hned tři segmenty z finální hry. Demo PC verze sice nabízí úplný začátek hry, ale bohužel se velmi těžkopádně ovládá a není graficky tak na výši, jako verze z konzolí. Prodeje se odhadují na luxusních 2.4 milionů kusů, které se mohou navíc ještě rozšířit díky tomu, že Capcom nedávno vydal Dino Crisis znovu, tentokrát k digitálnímu stažení na PlayStation Network. Dinosauří odkaz ovšem nekončil s prvním dílem, nýbrž pokračoval ještě k dílu druhému (2001, PS One, 1,19 milionů prodaných kopií) a třetímu (2003, Xbox, neznámá prodejní čísla), ani nemluvě o portech prvního dílu na Dreamcast a PC. Capcom dokonce využil prostředí Dino Crisis pro jeden z dílů ve své kdysi oblíbené sérii Gun Survivor, v níž jste stříleli dinosaury světelnou pistolí. Nedávno se dokonce vyrojily spekulace o tom, že Capcom a Shinji Mikami chystají další pokračování, nicméně tyto zvěsti byly zase velice rychle umlčeny a je více než pravděpodobné, že zůstane pouze u trilogie. Přesto pokud máte doma PlayStation 3 a zároveň ve vás buší chuť vyzkoušet si klasiku z PS One, tak je rozhodně záhodno, abyste se pokusili vyřešit krizi. Dinosauři. Dinosauří krizi.