DayZ: z deníku zvěře

Léto v plném proudu, na Steamu řádí letní slevové akce, konkurenční zelený mužík stylově zatleskal, spustil předčasný vánoční výprodej a ač oba tito chlapíci prodávají hry všech žánrů a barev jak na běžícím pásu a soustavně tak likvidují obsahy všech našich peněženek, jedna hra se zajímavě proplétá žebříčky nejprodávanějších nejen v těchto dvou obchodech. Respektive jedná se rovnou o trojici her – Arma II, Arma II Operation Arrowhead a Arma II Combined Operations skládající se ze dvou předchozích.

Situace je to zajímavá, obě hry jsou již staršího data vydání, nemají sice ještě křížky za krkem, avšak ač se neřadí mezi tituly nejnovější, prodeje jsou v posledních měsících rovnou pětinásobné. Bravo a klobouk dolů, tento titul, nebo chcete-li tituly, si dík svým kvalitám takové prodeje jistě zaslouží, ale přeci jen, čímpak to, že přišly až nyní, tři a dva roky po původním vydání, a to ještě k tomu za pilné pomoci žádné marketingové podpory?

Nikde ani živáčka!

A právě v tom je zakopaný pes. A vlastně také čerstvě vykopaný pantáta. Podpora komunity se vyplácí, a tvorba i dostupnost nástrojů pro modifikace obzvláště. Současná situace mi skoro i dala vzpomenout na pro mne nejslavnější období původního Half-Lifa – to když se nějaký čas po vydání hry objevila modifikace o dvou týmech a boji proti terorismu. Hra, která dala mnoha lidem, včetně autora, okusit plné síly komunity – lidé lidem vytvořili na koleně modifikaci, jež se stala symbolem a zároveň pro mnohé překročila stín hry původní.

A přesně to se nyní odehrálo s českou Armou – z čistého nebe a znenadání se zjevila modifikace, jež se během relativně krátké chvíle stala takřka masovou záležitostí s počtem unikátních hráčů blížícím se sedmicifernému číslu. Čím ale to, že dokázala takto nakopnout prodeje, zaujmout toliko lidí a že si získala tak rychle zvučné jméno? Na první pohled těžko říci, neboť na onen první dotek máme před sebou jen další zombie modifikaci pro slavnou hru, nyní dokonce s otevřeným světem. Avšak je to ten pohled druhý, který dá hráči lepák takový, že se bude jen těžko zvedat, a to nejenom ze země, ale následně i od křesla a zářícího monitoru.

A náhle vidím mrtváčka!

Při svém prvním zapnutí hry jsem si říkal, že jsem připraven na ledacos, ne-li rovnou na vše. Mám přeci zkušenosti z Left 4 Dead a v Plants vs Zombies jsem ustřílel takových zelených hlav, že by mne přeci žádný dutý mrtvohlav nemohl překvapit. Při prvním náznaku pohybu jsem tedy vyrazil ztečí a se ztěžklým prstem na spoušti.

Mnozí již vědí, že to nemohlo dopadnout jinak, než velkým fiaskem a novou postavou, pro mne to však bylo studenou sprchou. Netrvalo dlouho a já si uvědomil, že tahle hra se se mnou patlat nehodlá a především, nikdo mi nebude mazat med okolo huby. Leda tak olovo, a to takže velikou rychlostí.

Hra samotná je oživlým mikrokosmem, velkou neznámou, do níž jsem byl vrhnut nadšeně a nevědíc, co mne čeká. Čekal jsem lov na oživlé mrtvé, čekal jsem parádní kooperaci s kamarády i s neznámými jedinci, čekal jsem občasný náraz banditova olověného ega do mé naivní palice, postupem času jsem se prostě naučil očekávat leccos. Ale to bylo z mé strany stále málo, umíral jsem a umíral, dík naivitě, hlouposti, zbrklosti a především pak kvůli neschopnosti pochopit, že toto není hra, ale ultimátní simulátor zombie apokalypsy s obrovskou spoustou možností a neznámých proměnných ovlivňujících, zda se dožijete rána.

Být či nebýt

A když přišla první noc, došlo mi opět, jak moc a opětovně jsem hru podcenil. K čemu sbírat světlice? Prostě přečkám někde u přírodního zdroje světla, či se k někomu připojím. Ha! Smrt a nová postava? Nevadí, již si zvykám! A takto to se mnou chodilo prvních pár hodin stále dokola a dokola a já si postupně začínal uvědomovat, že je to právě hra samotná, její mechanismy a v neposlední řadě i já sám, kdo je mým úhlavním nepřítelem. A vlastně se již nejednalo o hru, ale o čirý zápas o přežití. Sehnat jídlo, obstarat si pití, léky, světlice, snít o tom, jak si jednoho krásného dne opravím auto, postupné zapomínání na přímý boj, taktické plížení a schovávání se před zombiemi a těmi druhými – to vše se mi stávalo denním chlebem.

Na samotě u lesa

Zlomovým prvkem hry je samotná přítomnost multiplayeru, jenž je zároveň hlavní náplní hry. Již jsem nastínil možnost kooperace, ale i k té je třeba se dopracovat, i k té jsem se musel brodit močálem vlastní naivity a bahnem prohnilé morálky ostatních hráčů. A následně i té mé, pochopitelně! A jistě každému kromě mě by mělo být ihned jasné, že přijít škemrat o léky, jídlo i pití není dobrým nápadem, a když k tomu ještě v ruce držím pěkný kvér a na otázku, jestli k němu mám i náboje pozitivně přitakávám, tak je možné, že si říkám leda tak o pěkný průšvih. A taky že ano. Nová postava byla již na cestě.

Ti druzí mají totiž stejné zájmy jak vy, nenechali se zviklat nějakým pochybným výzkumem amerických univerzit, že zombie apokalypsa je krajně nepravděpodobná a také se pilně cvičí na dobu, kdy tento scénář nastane. Hledí si svého, důvěřují nikomu a ještě méně pak důvěřují nově příchozím. Takové si dávají k snídani, obírají je o konzervy, vodu i neskutečně cenné náboje a připravují se tak na to, aby přežili ještě jednu noc v pustině. Houby víme, která bude ta naše poslední a kdy se nám to pak bude hodit i mimo monitory!