DayZ - Černaruské zápisky

Už se zas setmělo. Moc nerozumim tomu, co se tam venku děje. Místo postele jsem pod sebou za svítání našel hlínu a pár stébel trávy, ale to vlastně neni to nejdivnější, protože takhle končívaly snad všechny naše mejdany. Pak jsem ale zahlíd ty zvláštní lidi. Ty lidi, co nemluví, jen řvou, zběsile pobíhaj a neskutečně smrdí. To takhle vypadá celá Černarus? A kde jsou všichni mí kámoši? Teď nemam nic ani nikoho. Hned ráno bych se měl někam pohnout. Pokud teda přežiju noc...

Den 2, ráno

V tom rachotu jsem toho moc nenaspal. Skoro celou noc jsem strávil u okna stodoly, pod kterym se shromažďovaly tlupy těch chodících mrtvol. Snad poprvý v životě jsem měl opravdovej strach. Když jsem se pak aspoň na chvíli natáhnul, strašně bolestivě mě do zad šťouchla baterka, kterou jsem se ale neodvážil vyzkoušet. Radši si ani nechci představit, co by se mohlo stát, kdyby se fakt rozsvítila a mí noví sousedi se rozhodli udělat si ze mě pozdní večeři. Včera jsem po cestě posbíral i pár fáčů a nějaký prášky, ale snad je nebudu muset použít.

Mam šílenej hlad a ještě šílenější žízeň. Trochu se roztrhala mlha a pár kilometrů odsud, při pobřeží, leží celkem velký město. Nemá cenu váhat nad tim, jestli je cesta tam moc nebezpečná. Buď mě sežerou mrtvoly, nebo se sežeru sám. Nemam na výběr.

Strach je k ničemu. Zahoď ho a přežij!

Den 2, brzo večer

Mam chuť se rozkrájet hranou plechovky coly. Tam, venku, je to fakt špatný. Beznadějný. Cesta do Černogorsku mi musela zabrat minimálně půl hodiny. Před oživlejma mrtvejma jsem celou tu dobu utíkal jen proto, abych hned zjistil, že celý to město je zamořený snad stovkama dalších. Naštěstí se mi podařilo schovat se v úplně opuštěný samošce, kde jsem teda našel pravý poklady. Nějakej nešťastník tam asi nedobrovolně zapomněl objemnej bágl, do kterýho jsem hned narval 6 konzerv fazolí a víc jak 10 pixel limonády. S tim já ale nepřežiju dýl než pár utrápenejch dnů. Musim co nejdřív jít dál. Musim najít další normální lidi.

Obchody jsou skvělym zdrojem základní výbavy. Hotovej ráj hladovejch a žíznivejch!

Den 3, ráno

Mam toho vážně dost. Tuhle noc jsem nespal vůbec. Až do východu slunce jsem popíjel colu, která mě do toho spaní taky moc nenavezla. Daleko víc mě ale deptá, že tentokrát mi ve spaní nebránili jenom mutanti. V absolutní tmě a navíc bez jakýkoliv obrany se mi ušima prohnaly zvuky hned několika výstřelů. Nevim, co si myslet. Už nevim, jestli je dobře, že tu nejsem sám. Pořád je mi ale příjemnější představa kulky v hlavě než představa situace, ve který mi banda šmejdů okusuje zadek.

Přinejmenšim mi pomohlo, že ty hlasitý výstřely rozehnaly to smradlavý seskupení pod mym oknem. Hodlam vyjít ven a porozhlídnout se kolem. Je mi vlastně docela jedno, jestli mě tam nějakej magor sejme. Jen by mě snad mohlo mrzet, že tu třeba nebudu, až si dotyčnej bude číst moje uřvaný poznámky.

Až se jednou taky dostanu ke zbrani, měl bych s ní zacházet sakra opatrně. Hluk a světlo, který vydávaj, by mi mohly přidělat vážný potíže.

Den 3, odpoledne

Divný. Okolí je úplně čistý. Žádný lidi a žádný mutanti. Asi už s tý samoty bláznim, ale dneska večer chci vyšlápnout ten zalesněnej kopec o kus dál. Baterka funguje a teď už by nemusela vzbudit nechtěnou pozornost. Vlastně na tom nezáleží. Počítam s tim, že něco nebo aspoň někoho najdu, takže si beru zbytek zásob a přemisťuju se na druhou stranu od pobřeží.

Na jednom místě se přežít nedá. I když nehrozilo, že by mi došly zásoby, asi bych se tu ustresoval k smrti.

Den 4, večer

Tak asi ještě nejsem úplně ztracenej. Na jedný lesní cestě jsem vrazil do dvojky kolegů v situaci podobný tý mojí, jenže oni po kapsách nenosí jenom baterku a obvazy. Necejtil jsem se úplně příjemně, když na mě oba vytáhli pistoli. Nemam ani tucha, jak dlouho mohlo trvat, než jsem je přesvědčil o tom, že nic nemam. Že jsem v daleko větší kaši než oni. Nakonec mě ale pustili k sobě a uklidnili řečma o tom, že mě naučí umění přežití. Z Petra ale mam takovej divnej pocit. Jakoby mi vůbec nevěřil. Mně ale nic jinýho nezbejvá. Já věřit musim, i když je to těžký.

Parta neznámejch týpků mi sice pomohla, ale stejně mam pocit, že bych si měl držet odstup.

Den 5, 15:47

Dneska ráno jsem chlapy vzal tam, odkud jsem přitáh já. Samotnýho mě překvapilo, že jsme vlastně nebloudili moc dlouho. Pak jsem jim řek i o Černogorsku. Naběhnout do velkoměsta s jejich zbraněma už mi připadalo o dost bezpečnější. Teď už jsem si moh troufnout na průzkum nemocnice a dalších mrtvejch domů. Přestože pořád byla cejtit určitá nejistota, jsme nakonec prolezli všechny kouty města.. a vyplatilo se. Na zápěstích se nám teďka blejskaj hodinky, Petr kdesi vyhrabal lokální mapu a špitál jsme obrali o pořádnou nadílku prášků a dalšího doktorskýho nářadí. Na začáku tohohle průseru bych nečekal, že ještě někdy budu šťastnej, ale teď jsem.

Lidi se ani v takový době nemění. Pořád jsme stejný materialisti. Radost z novejch krámů je nepopsatelná.

Den 6, 7:03

Jsou to šílenci. Ze všech míst, který by mohly sloužit jako zásobárna, si vybrali letiště, který podle mapy leží na úplně opačnym konci ostrova. Čekaj, že tam najdou nějaký další zbraně a jiný vojenský hračky. Ale na co? Munice máme až až. Trochu se bojim zeptat se. I když už spolu pečem třetí den, pořád nejsem úplně přesvědčenej o vzájemný důvěře. Ale už jen protože jsem na jejich pomoci závislej, si nemůžu dovolit jakejkoliv náznak odporu.

Před ostatníma je asi potřeba se bránit. Se zabíjenim bez rozmyslu ale nesouhlasim.

Den 11, 18:34

Bastardi! Petr věděl, že nehodlam donekonečna tancovat, jak si se svym parťákem pískaj. To ten muj deník, přečet si ho. Pět dnů hrál tak dobrý divadlo, až mě donutil uvěřit, že deník je fuč. Když jsme se dneska kolem oběda vraceli z toho zatracenýho letiště, kde kromě prázdný pušky a rozflákanýho vrtulníku nebylo vůbec nic, ved nás Martin. Ved nás tak dobře, že se mně a Petrovi za pár minut ztratil z dohledu. To se mu hodilo. Očividně nechtěl, aby o incidentu věděl někdo další. Z ničeho nic sebou škubnul, zmáčknul spoušť a minul. Ten blb asi nevěděl, že víc kulek v zásobníku nemá. Tak jsem celej roztřesenej vytáh tu flusačku, co mi kdysi sám dal, a prohnal mu čtyři, pět kusů olova hrudníkem. Člověka jsem zabil poprvý. Nejspíš ani nemůžu doufat, že to bylo naposled.

V tomhle světě hraje každej sám za sebe. Jednání bez citu se nakonec nevyhnu ani já.

Den 14, 14:41

V posledních dnech se nic zajímavýho nedělo. Petrovo mapa, i když trochu zakrvácená, mi pomohla dostat se do měst na východnim pobřeží, kde se mi pod ruce dostalo pár fakt užitečnejch věcí. Konečně se můžu orientovat podle normálního kompasu, konečně nemusim střílet z úplně dementní pistolky. Záda mi teď zdobí masivní karabina, kůži mi pokrejvá vojenská kamufláž. Ještě tejden zpátky jsem chtěl co nejdřív natáhnout brka, ale teď svý šance na přežití vidim hodně vysoko.

S téměř stoprocentní ochranou je mi mnohem líp. Bezpečněji. Stačí ale malá chyba a všechno může jít do háje.

Den 18, 17:20

Začínam ze svýho novýho životního stylu mít takovou zvláštní radost. Dneska ráno jsem po cestě z Krasnostavu zvednul pojízdnou motorku a po víc jak dvou tejdnech stresu a strachu o život zažil pocit svobody a klidu. Možná je moje přemejšlení úplně zvrácený, ale nemůžu se zbavit dojmu, že tahle čistka svym způsobem pomohla. Mrtvoly s vyžranýma mozkama jsou totiž daleko míň nebezpečný, než zákeřný lidi bez páteře. Věřim.

Je to skoro hloupost, ale nalezení dopravního prostředku mi moc pomohlo. Konečně se můžu cejtit svobodnej.

Den Z, 22:34

Dochází mi místo a svoje zápisky musim nějak ukončit. Za necelej měsíc, co žiju jako návnada pro nemrtvý, jsem pořád nezjistil, proč se tohle všechno děje. Zároveň tušim, že to největší bahno mě teprv čeká. Svuj deník nechávam ležet právě tady.. proč? To už je vlastně jedno.

Ať už narazíš na mě nebo kokokoliv jinýho, pamatuj si jedno: nikdy nikomu nevěř. Ani mně ne. Taky se nenech odradit všim tim svinstvem, co tu na tebe čeká. Špatnej život je furt lepší než špatná smrt.