Komentář: Čím nám hry prospívají?
Před časem jsem psal o přemíře reklamy na herní násilí, ale rozhodně nedoporučuji soudit hry podle teorií samozvaných psychologů, kteří se v médiích vyrojí vždy kolem nějakého tragického masakru a ukazují prstem na videohry skoro jako na předmět doličný. Na to, aby člověk vystřílel kino nebo školu, musí mít přeci jen větší "mozkovou kvalifikaci" než trénink v Call of Duty.
Ostatně, nedávno to potvrdila jedna těch "pozitivních" studií od americké univerzity v Texasu. Říká, že sledování násilí v médiích (ať už ve hrách nebo ve filmech) není předpokladem pro násilné chování. Mnohem silnějšími faktory jsou totiž genetická výbava a sociální prostředí, ve kterém člověk vyrůstá. Amen.
Vcelku rozumnou a tudíž i relativně zbytečnou studii se škola rozhodla prezentovat proto, že zejména "neherní populace" si dodnes o hrách myslí jen to nejhorší právě kvůli tomu, že se hry na veřejnosti prezentují ponejvíce agresivními a násilnými scénami, o čemž jsem minule psal. Přitom dnes mohou hry lidem velmi dobře prospívat. Čím? Udělejme si malý morálně povznášející přehled. Aspoň nám trochu slehne po té minulé kritice...
Srážka s realitou
Hry na nás občas sešlou poučnou realitu. Mnohdy se jí ani nechce věřit. Četl jsem například stovky stížností hráčů na zvuk virtuálních rallyových aut. S termíny jako „sekačka“ či „rozzuřený vysavač“ lidé kritizují virtuální simulátory celá léta, ale jsou to především jejich názory, co by potřebovalo opravit. Počítačová rally nám totiž vlastně rozšiřuje obzory - virtuální auta znějí jako sekačky proto, že tak znějí i ve skutečnosti. Na to nemusíte závodit, abyste to zjistili. Stačí si pustit youtube. Viz video...
Dějepisný exkurz
Hry nám také prohlubují pojmy o minulosti. Nemusíte být pečlivými studenty dějepisu ani zapálenými historiky, abyste si neužili dějepisné lekce, kterými jsou hry doslova prošpikovány. Dá se říct, že žádné jiné médium není tak silně fixováno na historické reálie, jako právě videohry. Největší zásluhu na tom mají samozřejmě dobrodužné tituly, v nichž se hráč setkává se starými řemesly, dávnověkou architekturou, tradičními způsoby života i historizující mluvou. Ať už jde o art deco z Bioshocku nebo kovárnu z Gothicu, hry nám rády a nezištně rozšiřují obzory.
Šálení věku
Snad každý z nás také ví, že hry nemusejí být nutně určeny jen k pasivní zábavě. Lidé s nimi mohou trénovat duševní a fyzické vlastnosti. Chcete důkaz? Hry se v posledních dvaceti letech začaly ve velkém používat ve zdravotnictví i v sociálních službách.
V sociální oblasti především ukazují, že elektronický pokrok může být prospěšný lidem vyššího věku. Důchodci mohou s televizní konzolí doslova ošálit věk. Podle newyorského specialisty na lidský mozek Ezriela Kornela jsou senioři při hře v režimu neustálého učení a vytvářejí si tisíce nových mozkových synapsí. Pomocí virtuálního hraní se tak stávají odolnějšími k obecné pasivitě a oddalují duševní chřadnutí. Ve světě, kde Alzheimerovou chorobou a dalšími formami stařecké demence trpí přes 35 milionů lidí, je to mimořádně důležitý poznatek.
Furt ve střehu
Hry také zdokonalují lidské reakce. To je pravda stará jako vozový park na Kubě. Nehodlám citovat žádnou další studii, mám vlastní zkušenosti. Když jdu třeba s přítelkyní na houby, často vedle sebe slyším povyk a nadávky, protože jí větve pročesávají pěšinku. Ovšem já jsem v klidu. Ne snad že bych měl lysinu, ale umím se větvím mnohem rychleji vyhýbat. Mnohem rychleji, chápete?! :)
A jak víme, rychlost reakcí nemá člověk vrozenou. Dá se trénovat stejně jako fyzická zdatnost. A pro mě jsou hry unikátní trenažér.
Řešení problémů
Hry nám také dávají šanci rozvíjet manažerské myšlení. Asi z nás neudělají skutečného šéfa železničářů, či fotbalového trenéra, ale... Zejména strategické hry vyžadují od lidského mozku trénink několika klíčových schopností, Je to: logické uvažování, třídění informací, stanovování priorit, delegování úkolů a rychlé rozhodování. Steven Johnson, autor studie Everything Bad is Good For You, tomuto procesu říká "telescoping". Aby hráč dostál svým dlouhodobým cílům, musí rychle a správně řešit dílčí problémy. A to jeho mozek maximálně stimuluje.
Pozitivní vliv strategických her zaznamenáváme i u dětí. Když hrají Incredible Machine, Angry Birds nebo Cut The Rope, používají mozek podobně jako dospělí. Prostě hledají tvořivé způsoby, s nimiž lze co nejelegantněji řešit problém. A mimochodem, když píši o tom, že hry z vás nic zajímavého neudělají, možná to není úplná pravda. Staré Simcity prý přimělo spoustu lidí dát se na dráhu architektů a urbanistů. Autor hry Will Wright dodnes dostává spousty děkovných dopisů.
Rozvoj slovní zásoby
Ačkoliv se to na první pohled nemusí zdát, hry nás také nutí více číst. Momentální trend sice spěje ke krácení textů ve prospěch obrazových sdělení, ale pokud si uvědomíme, že vývoj her urazil dlouhou cestu od jednoduchých skákaček až po téměř epická příběhová díla, nejsme na tom zase tak špatně.
Otextování počítačových her má ještě jeden význam a to zejména pro hráče, kteří nemluví angličtinou jako svým mateřským jazykem. Ti si pochopitelně prohlubují znalosti univerzální světové mluvy a zcela automaticky si rozšiřují slovní zásobu. Jednoduše řečeno: hry vás naučí slova, která lektoři vůbec nepoužívají. A to rozhodně nemyslím vulgarity.
Vytrvalost do života
Hráči obvykle nejsou ten typ lidí, který se lehko vzdává. Bude to nejspíš tím, že hry pomáhají budovat i odolnější psychiku. Smysl her je totiž odjakživa založen na překonávání překážek a pouze dlouholetý „pařan“ dobře ví, že žádný problém není natolik významný, aby se nedal vyřešit. Klidně na mnoho pokusů.
Vytrvalost hráčů souvisí i s jejich houževnatostí. Profesor wisconsinské univerzity James Paul Gee přirovnává hraní her k vědeckému pokusu. Stejně jako pracovník v laboratoři, i hráč musí kombinovat různé techniky, postupy a znalosti, aby dosáhl svého cíle. Například se musí vyrovnat s rozdílnou účinností zbraní i bonusů a odlišných charakteristik svých postav a protivníků. Zároveň také musí uvažovat specifické vlastnosti různých prostředí a tomu přizpůsobovat své nápady, domněnky a hypotézy, z nichž málokterá bývá na začátku správná. Překonat těžkého bosse na konci levelu... to je jako objevit novou látku nebo zlepšovák.
Týmová práce
Jestliže internet a facebook vyhnaly lidi z hospod do samoty domova, hry je z této izolace dokáží alespoň částečně vysvobodit. A to díky multiplayeru. Především tomu, který je speciálně zaměřen na kooperaci. Právě v něm musejí lidé spolupracovat, navzájem si vycházet vstříc, pomáhat si a odhalovat sobě navzájem vlastní kvality i stinné stránky. Jistě, hry by potřebovaly ještě něco mnohem silnějšího. Například návrat do automatových heren, kde si mohou po dobrém matchi skutečně podat ruce. Ale tenhle článek měl být od začátku do konce pozitivní. Nechci to zkazit...
