Call of Stupid: Black Oops

Jestli se dá aktuálním údajům o světových předprodejích jen trochu věřit, Activision už před šesti měsíci prodalo víc kusů Call of Duty: Black Ops, než je na planetě Zemi myslících tvorů – počítaje v to celou populaci kapustňáků širokonosých i fanoušky Baníku Ostrava. Potvrdila se tak sofistikovaná vědecká teorie prestižní Vysoké školy podnikání v Bruntále, která tvrdí, že s klesající intelektuální náročností videoher úměrně stoupá jejich prodej. Je to vážně tak trochu paradox, že na metu nejlépe prodávané hry v historii nakonec po sedmi letech společného snažení dosáhne když ne vůbec nejslabší, pak zaručeně jeden z nejblbějších a herně nejméně náročných dílů téhle kdysi ikonické série.

Varování: podobnost se skutečnými osobami, místy a otisky na pažbě armádního kulometu je čistě náhodná. Článek může obsahovat stopy nadsázky, sarkasmu a bezohledného vysmívání. Smysl pro humor vyžadován!

Krocani z Minority Report

Ať si o Treyarchu kdo chce co chce říká, tohle studio prostě za dvanáct let své existence nedokázalo, snad kromě dvou Spider-man titulů, které se svezly na vlně hollywoodských trháků, vyprodukovat opravdu zabijácký titul. Než se jim dostalo pochybné cti vyvíjet spin-off COD s podtitulem Big Red One, jejich jediným zápisem do análů videoherní historie byla nelichotivá cena za „nejhorší PS2 hru všech dob“ – týkala se mimochodem úžasného titulu Minority Report: Everybody Runs, kdyby to snad nějakého perverzního masochistu mezi čtenáři zajímalo. Tak či onak, do klína jim nakonec spadl vývoj Call of Duty 3, vlajkové lodi next-generačního váleční… a to byl moment, kdy videoherní válka definitivě zemřela. Prošla tehdy nezvratnou a drastickou proměnou a na místo emočního škádlení heroických receptorů vykročila cestou vyčerpávajícího a och tak nudného střílení nahodile spawnujících krocanů. Hrát Call of Duty 3 bylo jako tlačit před sebou ohnivou stěnu z nacistů – bylo jedno, kam se schováte, bylo jedno, kolik jich zabijete, ale dokud ji nezatlačíte o jeden skript dál, dokud si nezlomíte palce a nevykoušete zuby, nikam se z místa nepohnete.

Čím víc, tím ještě víc

Za čtyři roky se toho v Treyarchu změnilo pramálo. Studio sice nabobtnalo, rozpočet se minimálně desetkrát znásobil a místo 40 lidí přiložil ruku k dílu na novém Call of Duty hned dvousethlavý dav. Filozofie přístupu k „adrenalinové“ hratelnosti zůstala bohužel beze změny. Black Ops je vizuálně nádherná hra. Black Ops s vámi procestuje půl planety a nikdy vás nepřestane ohromovat megalomanskými panoramaty. Black Ops má nad krbem víc zbraní, než texaský ranger. Ale pod kapotou je to stále stejně nezáživná rubanice, jako bylo před lety právě třetí Call of Duty. Jen je všeho víc a všechno je tu větší a když už něco bouchá, tak to kouká bouchat jak ještě nic před tím nebouchalo. To je taky největší problém v treyarchovském přístupu – k vývoji hry 18+ přistupují jako šestileté děti – když je něco dobré, musí toho být hodně. Když má být něco nejlepší, musí toho být úplně nejvíc na celém světě. A s touhle pokřivenou filozofií se pustili do Black Ops.

A tak, když prcháte ze sibiřského gulagu, nestačí se prostřílet dvacetičlennou ochrankou – kdeže. Musíte zlikvidovat dvě stovky stráží, které vám s urputností japonského samuraje nabíhají před mušku tak vytrvale, že najít čas na výměnu zásobníku je asi největší výzva, jaké budete na dlouho vystaveni. Musíte se probít k rotačnímu kulometu, hodit si pás s náboji přes rameno a jako neprůstřelný transformer vykráčet hlavní branou vězeňského zařízení ven, zapalujíc přitom jediným dotekem plechové boudy, jako by to byly silvestrovské sklady prskavek. Ale to nestačí. To by bylo málo. Musíte nasednout na náklaďák s půlpalcovým kulometem a než to vaše pronásledovatele přestane bavit, sestřelit několik vrtulníků, zapálit pár obrněných vozů, rozflákat armádu náklaďáků a hejno neposedných motohlídek – a to je prosím, třeba ve srovnání s akcí ve Vietnamu, jedna z těch střídmějších fází hry. Opakujte totéž dokola, mnohdy i ve stejném pořadí, alespoň pět hodin v kuse a získáte jakous takous představu o tom, jak si v Treayarchu představují studenou válku. Black Ops se dusí vlastní megalomanií a dohání akci na samou hranici snesitelné parodie. Je to jako život s gigantickými silikony – přes den si vás všichni fotí, ale když si v noci lehnete na břicho, vaše obří… ambice… vás zadusí.

Já do toho Dallasu nepojedu!

Když si pak k tomuhle mixu přidáte AI, která strádá na nezměněném stupni pokročilé mozkové demence už šest let, výsledkem je hra, která – i přes své prvotřídní produkční hodnoty, napumpované steroidovými injekcemi nevyčerpatelného rozpočtu – invenčně spadá do roku 1985, kdy se světem prohnal fenomén jménem Commando (mimochodem, port téhle akční hry pro Atari 2600 vyvíjel ironicky právě Activision). Tyhle dvě hry, třebaže je od sebe dělí 25 let (!), liší se jen v technických detailech – náplň hry zůstala na psí chlup stejná. Situace je o to horší, že jak studená válka samotná, tak i konkrétní situace a historické události, na něž se Black Ops zaměřuje, poskytují neuvěřitelný manévrovací prostor pro různorodou škálu herních postupů. Ostatně sama podstata black ops – černých operací, tkví v utajení a delikátním přístupu. Jsou to vraždy a únosy, infiltrace a extrakce, sledování a sabotáže. Tenhle prostor ale zůstává naprosto netknutý, a tak to nejdelikátnější, k čemu v Black Ops přičuchnete, bude vyvraždění půlky Laosu plamenometem. Kdyby takhle černé operace autorizované prezidentem probíhaly ve skutečnosti, ustřelí si Kennedy hlavu sám a nečeká na to až do Dallasu.

Je jisté, že Black Ops nakonec sbalí svoje desítky. Odnese si svá hesla „nejlepší akční hra této generace“, jako si je každý rok odnesou nejmíň čtyři další. Dokonce prodá i svých 12 milionů kopií a za rok, nejpozději za dva, je tady zpátky. Na to je moc blyštivé, moc exkluzivní a padlo na něj příliš mnoho práce a milionů dolarů, než aby si nakonec tohle všechno z rukou omámené veřejnosti nedokázalo utrhnout. Nic to ale nemění na skutečnosti, že v rodině her Call of Duty je tohle spolu s COD 3 nejslabší díl, jaký byl dosud vyroben. Nic to nezmění na tom, že tohle všechno už tu bylo v roce 1985. Myslete na to, až budete v lednu předobjednávat Call of Duty 8.

Varování: podobnost se skutečnými osobami, místy a otisky na pažbě armádního kulometu je čistě náhodná. Článek může obsahovat stopy nadsázky, sarkasmu a bezohledného vysmívání. Smysl pro humor vyžadován!