Blahovolné

Komiksový seriál o Sandmanovi nadchnul čtenáře po celém světě už svými prvními, černobílými díly. Teprve u Krátkých životů či setkání v krčme na konci světů, kde se doposud jen naznačné příběhy začínají dopovídat a splétat do pavučiny, ze které není úniku, si ale čtenář připadá jako moucha zachycená v síti Gaimanovy představivosti. Jeho sedm věčných, kteří jsou více aspekty než bohy, a plejáda postav čerpajících z řecké, severské i východní mytologie. Zapomenutí bohové dožívající v zapadlých barech a nočních klubech. Nesmrtelní lidé, tajemná kouzla a nade vším jako největší božství Vyprávění.

Blahovolné jsou tou nejlepší ukázkou Gaimanových předností. Jde o mnohovrstevnatý příběh, který si uvědomuje sám sebe. Vypravěč vstupuje na stránky své knihy skrz trojici sudiček, jež vinou svoji přízi. Zobrazené jako rozmarné dámy, co nad svačinou s čajem, sušenkami a mrtvou myší rozhodují svým tkaním o osudech lidí a jejích příbězích. Pod jejich rovinou čteme příběh pána snů, jenž v minulém sešitu poskytl milosrdenství smrti svému synu Orfeovi. Nyní se proti němu jeho minulost obrací a fúrie hrozí zničit jeho říši i osobu. A navrch pohnuté osudy elfí princezny Nualy uvězněné v tajuplném hradu v samotném srdci snu, ukradeného a spáleného kloučka, pátrání Deliria po oblíbeném mazlíčkovi a mnoho menších a spíše jen naznačených příběhů.

Jako je pestrá a spletitá pavučina vyprávění, v němž Gaiman dovedně přeskakuje z jedné dějové linie do druhé a vzpomíná na mnohé hrdiny předchozích osmi sešitů, prýští z Blahovolných i obrazová rozmanitost. Už nejde jen o oblíbené hříčky s podobou bublin a písmen jednotlivých hrdinů (ano, Sandman stále mluví temně, pianista Lucifer znepokojivě a Delirium pestrobarevně), ale o zásadní změny stylu. Když vyprávění zoufalé, pološílené matky, jež ztratila prvorozeného syna, přejde do záměrně naivní, jakoby dětské ilustrace, dopad na čtenáře je přímo drtivý. Stylových intermezz se najde více, třeba romanticky děsivá a znepokojující pohádka, mnohdy působivější jsou však i jednotlivá okénka. Snící chlapec zavěšený na kratičkém kousku příze. Hlavy Gorgon zarostlé hady. Tvář elfí princezny kouzla zbavené. Poslední pohled pána snů na jednu z jeho sester...

Neil Gaiman dotáhl ve velkolepém (minimálně už rozsahem třinácti poctivých kapitol) finále do konce svůj koncert – dílo, v němž si pohrává s mytologií, archetypy hrdinů a příběhů i formou komiksového vyprávění. A přitom neztratil ani pokoru (jak patrno z kratičkého doslovu), ani svůj smysl pro humor, jímž dovede vždy ve správnou chvíli odlehčit vyprávění, v němž se to jen hemží hlubokými slovy jako Sen, Pomsta, Zoufalství či Osud. Když po trojici tesknivých obrázků zasněženého hřbitova muž, který přináší své milé na hrob květiny, řekne: "doufám, že tohle tě naučí rozhlížet se na přechodu," je to dokonale nemístné... ale tak patřičné pro někoho, kdo prožil více než šest set let na Zemi a mohl by tak už vědět, jak se správně chovat na zebře, i jak se vyrovnávat se ztrátou.

A Sandmana stěží můžete nemilovat i za ty přimočaře hravé až infantilní okamžiky, třeba jako když se poprvé na scéně zjeví Delirium, která se omylem proměnila do 115 různě barevných rybiček.

Blahovolné k dokonalému prožitku nevyžadují pečlivou znalost předchozích osmi sešitů – je ale velkou výhodou. Těm, kdo Sandmanovi věnovali kus svého života, tak stačí říci: Blahovolné jsou tady. A pro ty ostatní: nechte se chytit do Gaimanovy mnoho let pečlivě spřádané sítě. Je možná divný pavouk, ale není lidojed. Dojme vás, nadchne vás, strhne vás a... nepustí. Ale kdo by chtěl?

Blahovolné; napsal: Neil Gaiman, nakreslili: Marc Hempel, Richard Case, D'Israeli, Teddy Kristiansen, Glyn Dillon, Charles Vess, Dean Orsmton, Kevin Nowlan; vydalo nakladatelství Crew, 2011, překlad: Viktor Janiš