Big Fat Planet 1 a půl

Varování: podobnost se skutečnými osobami, místy a otisky na pažbě armádního kulometu je čistě náhodná. Článek může obsahovat stopy nadsázky, sarkasmu a bezohledného vysmívání. Smysl pro humor vyžadován!

A je to tady zase. Jen venku vykoukne sluníčko, už lidi ztrácejí i ty poslední zbytky zábran a odhazují zdravý rozum do hlohu. Desítku pro druhé LittleBigPlanet si totiž já osobně jinak, než působením zákeřných předjarních feromonů nebo pádem z balkonu na hlavu, vysvětlit nedokážu. A to ani u našeho Jarouše, co dal tuhle devítku i Hellgate London, čímž na pár let zavdal příčinu k bujarému veselí napříč hrami postiženým společenstvem. Když jsem se naposledy díval do taháku, desítky mají „promlouvat do historie“ a mluvit se o nich bude ještě „dlouho po jejich vydání“. A třebaže mám uši jako rys, tedy rozuměj bystré, nikoliv chlupaté, LittleBigPlanet 2 přes veškerou snahu nikam promlouvat neslyším, natožpak neřkuli rovnou do ouška té staré ochechule historie.

Pár nečtených knih

Aby nedošlo hned v úvodu k mýlce – nemám nic proti koncepci LBP jako takové. Naopak. První „Planeta“ splňovala přísná kritéria originality, neotřelosti a vůle vyšlapat si vlastní cestu jako dlouho nic předtím ani potom. Když už nic jiného, tohle musí člověk v záplavě „Kól of Krůty“ a „Vaše generické RPG o blbečkovi co ztratil paměť“ ocenit. Tahle originalita, jako ostatně všechno nové, nesla s sebou jisté břímě. Když si člověk odmyslel všechna ta fyzikální udělátka, efektíky a jiné íky, zůstalo jádro poměrně nenáročné a nezáživné hopsačky… zvlášť ve srovnání – a bylo to porovnání, ke kterému musel dříve či později dospět každý – se skákačkami na plný úvazek. Jenže v prvním díle nebylo třeba cokoliv si odmýšlet. Bylo to tu, bylo to nové a bylo to v mezích možností super.

Mi musí připomenout

Slova vývojářů z Media Molecule o tom, že neplánují pokračování své hry a jakákoliv snaha navázat by byla v zásadě popřením jejich úsilí o originální přístup k vývoji videoher, působila v roce 2009 jako thajská masáž na má nekonečnými „sequely“ ztýraná záda. Naneštěstí, pro kohokoliv, kdo dění ve světě her jen trochu sleduje, působilo tohle prohlášení asi stejně planě, jako slova jistého Dolfy Hitlera, když se jednomu kníratému pánovi z Británie dušoval, že invaze do Československa by byla popřením jeho mírotvorných ideálů. A stejně jako tenhle Dolfa nakonec zmasakroval poslední křehkou demokracii ve střední Evropě, zmasakrovali nakonec nevyhnutelně i Media Molecule svou křehkou skořápku originality. Toliko ke Godwinově zákonu o nacistické analogii.

Jsem stále stejná

LittleBigPlanet 2 je vlastně takové velké DLC. Drastické změny se nekonají, druhá revoluce z nebes nesestoupila a jediné, čeho jsme se ve skutečnosti dočkali, je ta samá hra + několik nových hraček = radost z nového. Výsledkem téhle rovnice je přinejlepším zdvořilý nezájem. Šarm vyprchal a to, co před lety působilo svěže a neotřele, je najednou standard. A tak už člověk nemůže a nesmí mhouřit očiska a přehlížet chyby… zvlášť když všechny nedostatky jedničky se z nepochopitelných důvodů zacyklily a hyzdí Sackboyův nechutně infantilní škleb jako díra v ponožce, co ji nikdo nebyl schopný zašít už tři roky. Příběhové levely jsou stále stejně blbé a jednoduché a s odstupem času už se tak nějak nedá ubránit dojmu, že spíš než vážně míněná plošinovka, je LBP2 jen planou demonstrací síly. Jen s tím rozdílem, že to, co před lety vedlo k explozím bujarého nadšení, přináší dnes, s odstupem tří let, maximálně pozvednutá obočí. Všichni už víme, co Media Molecule se svým enginem dokáže… teď by to chtělo přestat se předvádět a začít stavět něco, co si s chutí a v očekávání plnohodnotné herní výzvy zahraje i někdo, kdo právě neprodělal lobotomii.

Tak stále stejná

Přehlížet už nelze ani technické nedostatky. Připojit se do komunitních map je pořád stejná alchymie a bez alespoň základní znalosti voodoo nenaloadujete dokonce ani příběhové levely, což je vzhledem k povinné instalaci na HDD radost doslova k popukání. A když říkám popukání, myslím právě to pukání, kde všude kolem lítají střeva a kousky mozkové tkáně. Nikoliv konfety a oslavné serenády. Za tohoto stavu se mi ani nechce domýšlet, jak nakonec dopadne multiplayer… ostatně zahrát si s kamarády první LBP zůstalo dobrodružstvím srovnatelným s ruskou ruletou dodnes. Rozplynout v obláček se nemůžu ani v reakci na editor. Ten z LBP2 přidává několik nových nástrojů a přehlednější interface. Tečka. To, že běžný smrtelník jako já, vy nebo tamten vzadu nedokáže při nejlepší vůli vymyslet v editoru nic lepšího než obrovský chlupatý p… ohlavní úd zůstává krutou skutečností a dlouhodobě si s ním, podobně jako v jedničce, vyhrajou jen lidé, co staví v Minecraftu 1:1 kopie vesmírné lodi Enterprise. Tedy s tím editorem, nikoliv obrovským chlupatým pohlavním údem. Kouzlo hráči tvořeného obsahu zkrátka vyprchá v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že 99 % výtvorů by svým tvůrcům vyneslo maximálně ránu do žaludku.

Nemilovaná

Ani člověk, jako jsem já, nemůže bez uzardění tvrdit, že je LBP2 špatná hra. Není. Je stejně dobrá, jako byla jednička. Jen je o tři roky starší, o tři roky okoukanější a opakuje ty samé chyby. Jen už se nemůže bezostyšně opřít o tu auru novátorství a svěžesti, co ji při prvním pokusu uchvátit plošinovkový trůn obklopovala. A co je asi nejhorší – zvrátit nedokázala ani klasický LBP scénář: pár dní si s nadšením zajucháte nad creatinátory a controlinátory, několikrát se marně pokusíte navázat spojení s kamarády v multiplayeru a pak už se bude na tuhle nastavovanou revoluční kaši jen prášit. Odhadem tak tři roky, než se dočkáme LBP 3 a ikona Playstationu definitivně zapadne do stejné škatule jako Donkey Kong. Hopsačka na nedělní odpoledne? Jo. Desítková revoluce, co nemá v historii obdoby? Ani v Jardově mokrém snu.

Varování: podobnost se skutečnými osobami, místy a otisky na pažbě armádního kulometu je čistě náhodná. Článek může obsahovat stopy nadsázky, sarkasmu a bezohledného vysmívání. Smysl pro humor vyžadován!