Adventura z Montmartru
Tuhle jsem po letech zase viděl Le Fabuleux destin d'Amélie Poulain, tedy Amélii z Montmartru, tedy film, nad kterým se něžní polovina dívčí populace, protože je přece skvělé, když vám milý zaklepe na dveře vzápetí poté, co jste si vysnili jeho něžný polibek na krk. Oním milým je tu roztržitý mladík Nino Quincampoix (ale zkuste nebýt roztržitý s takovým příjmením) a rozkošná Amélie tráví polovinu filmu tak, že Nina rafinovaně nahání: třeba mu přichystá hru, při které musí následovat poťouchlé instrukce, aby získal zpátky svou sbírku nepovedených snímků z fotoautomatů. Aby toho nebylo málo, souběžně s naháněním provádí Amélie inspirativní neplechu v životech obyvatel čtvrti, kde ráno voní čerstvá zelenina a nad kanálem sv. Martina jde strávit tiché odpoledne metáním žabek. K žabkám jsou potřeba oblázky a k páchání neplechy spousta věcí, od hrnku kafe po sádrového trpaslíka a samozřejmě vhodné cíle. Ty ve filmu představují například stárnoucí osamělý malíř, kterému nemoc nedovoluje vycházet z domu, nebo cholerický zelinář. Právě s ním si Amélie obzvlášť pohraje a dožene hrubiána na pokraj nervového zhroucení.
Snad v rámci profesní deformace jsem si okamžitě vzpomněl na Neighbours from Hell, tedy páchání neplechy nerudnému sousedovi, a odtud už byl jen krůček k uvědomění si, jak výborným místem pro hru by byl cukrkandlový Montmartre — výborným místem pro dospělou a přesto maximálně hravou adventuru. Oblázky a trpaslíci jsou samozřejmě předměty do inventáře, malíři a zelináři ideální postavičky na prokecávání a lze snad najít silnější motor pro poutavou příběhovou linku, než je romantická láska?
Jenže s oblázky a zelináři a láskou se autoři her z nějakého pochybného důvodu odmítají spokojit, pokud tedy vyjmenované neslouží jako kulisa a stafáž (ideálně paranormálního) thrilleru. Nevíte někdo proč? Pourquoi? Jako by snad ani nešlo hráče pobavit bez použití důvěrně známých propriet, ať už v inventáři nebo vlastním ději. A tak ve hrách pronásledujeme místo lásky jen to všudypřítomné zlo, a když chtějí být vývojáři za nonkonformní revolucionáře, strůjcem zla učiní v NAPROSTO NEČEKANÉM dějovém zvratu samotného hráče, nebo alespoň jeho blízkého příbuzného. Funguje to tak celá léta, proč by to nemohlo fungovat navždycky? Inu, co třeba proto, že kdo stojí na místě, těžko někam dojde.
Tuhle jsme v redakci pro účely videorecenze stáčeli Chronicles of Mystery: The Scorpio Ritual, kde hrdinka archeoložka létá po světě jak fretka, protože to přece hráči nadevše chtějí, navštívit exotická místa a používat tam žárovku na poštovní schránku. Nic proti pilným archeoložkám a nic proti hrám, díky kterým lze poznávat svět, ale kdy doopravdy vám ukážou a dovolí virtuálně zažít víc, než jen renderovaný odstavec z Wikipedie? Chronicles of Mystery nijak nezvedne moje povědomí o Maltě, kde hra stráví něco času, ale i když její ambicí jistě není fungovat jako cestopisný dokument, proč neprojeví alespoň trochu snahy využít zvolené prostředí k přesahu za rámec papundeklové kulisy? Jako ideální příklad (a bohužel i světlá výjimka) fungují dobrodružství Gabriela Knighta, kdy hned to první má kořeny pevně v New Orleans, druhé vás skrze Wagnera seznámí s německou kulturou a třetí s tajemnou francouzskou vesničkou Rennes-le-Château. Pochopitelně jde o sérii paranormálních thrillerů...
Když může Amélie strávit celý film uvnitř své rodné čtvrti (a dvě hodiny úspěšně napínat sebe i diváky), proč by to občas nemohla udělat nějaké novodobá April Ryanová? Proč nepoznat obvyklé počítačové komparsisty důkladněji a nestrávit v jejich blízkosti celý děj? Jiný báječný francouzský film, À bout de souffle (U konce s dechem), korunuje nastavovaná scéna, ve které hlavní protagonisté neopustí maličký pokoj. A my je samozřejmě poznáme líp, než kdyby pendlovali napříč celou Francií. Jak něco takového převést do hry, ptáte se? Napsat dialogy, které bude stát za to rozklikávat a nést se jejich větvením. Vložit tyto dialogy do úst postavám, jejichž motivace jsou možná na pohled přízemní, ale opravdové. Bude to podstatně lepší investice, než opíjet hráče rohlíkem obrazovek, které si možná nezadají s uměleckou fotografií (i když nejčastěji se blíží kýčovitým pohlednicím z dovolené), ale jsou záznamem míst bez osobnosti.
Tuhle jsem u příležitosti povánoční akce vyzkoušel enviromentální strategii Venture Arctic a hned za úvodními větami tutoriálu — "Vítej na Aljašce! Konstruktéři tu pracují na novém ropném vrtu. Ruší to místní sobí stáda." — jsem byl absolutně zaháčkován. Žádne paranormálno, žádné skákání po kontinentech, jen virtuální realita a já jako hráč celý nedočkavý vidět, co se na mě chystá a jak tom s tím sobím stádem dopadne! Ostatně na podobné bázi si nás získala Far Cry 2: úzce se soustředí na krajinu, o jejíž detailně zpracovanou (a do souvislostí uvedenou) zem nechává hráče rýt ústy. Jasně, spoustu z vás Far Cry 2 vůbec nebavila, ale stejně tak mě třeba nebaví předposlední Call of Duty. A narozdíl od vás mám sakra problém najít alternativu. Do hlasování o freeware roku jsem na první místo vepsal Průšvihy nebezpečných školaček, která si ono "přeostření" na lokální témata vetknula do visačky "maloměstská epika" a zasadila své deskové herní mechanismy do 20. let minulého století. Retro stylizaci servíruje s humorným nadhledem, ale má ji perfektně zvládnutou a věří jí do poslední repliky v dobovém slangu.
Nakonec o tomhle mám pocit, že částečně mluvil i Seth Schiesel, mimochodem velmi plodný a erudovaný autor ve stáji New York Times, když pokládal otázku, jestli by se Princ z Persie neměl chovat a vyjadřovat víc jako starověký Peršan, než americký floutek. Narozdíl od Schiesela bych ale neargumentoval "odpovědností" her, jen pouhou snahou (a tichým doufáním) v herní osudy, které budou přesně tak fabuleux, jak je na plátnech kin zažívají nejen ty rozkošné Amélie z Montmartru.
