8 památných úvodů do her

Říká, se, že když vás hra nezaujme během několika málo minut, nebude vás bavit ani poté, což je pravidlo, se kterým se dá téměř bez výhrad souhlasit. A podle úvodních herních pasáží se dá také velmi dobře odhadnout i celková výtvarná a designérská úroveň díla. Jinak řečeno - u hry se slabým startem vás může její následná kvalita jenom překvapit. Na prvních dojmech tedy skutečně záleží, proto vám připomínáme nejlepší otvíráky, které navždy obohatily herní design a zapsaly se do historické síně slávy. Vybrali jsem jich osm a kdo v seznamu nenajde ten svůj, ať nám o něm poví v diskuzi!

Startujeme rovnou s největším kalibrem. Vlakové nádraží města City 17 je pro hráče takový magnet, že by si kvůli němu snad i lehli na koleje a počkali na další spoj. Příjezd do stanice, ve které začíná příběh druhého Half-Life, se koncepčně samozřejmě dost podobá podzemce z jedničky a právě proto je nádraží ze City 17 legendou. Jestli se totiž kdysi věřilo, že úvod prvního dílu nelze překonat, Half-Life 2 to dokázal.

Nádraží má ve hře velmi specifickou funkci. Je to první místo, které hráč po vystoupení z vagonu uvidí a na pár metrech čtverečních se mu de facto představí celá herní atmosféra. Nádraží je ukuchtěno do pikantní směsi industriální zastaralosti a moderny, ostatně jako celý Half-Life.

Nádraží je designérským dílem bulharského výtvarníka Viktora Antonova a je známo, že celá mapa prošla bouřlivým vývojem. Téměř vše, co je ve hře vidět, pochází až z pozdější doby vývoje po roce 2002. Tehdy se nádraží vytvářelo úplně odznova a je poplatné reálné stanici z Budapešti. Interiér se však podobá spíše jednomu pařížskému terminálu, u kterého Antonov bydlel. Zároveň není bez zajímavosti, že hlavním vchodem se z nádraží na náměstí nemělo vůbec chodit. Podle staršího námětu se měl hráč dostat z terminálu do City 17 systémem podzemních chodeb. Teď už si ale, vážení cestující, nádražní úvod pusťte, ať nasajete tu hořkou vůni zašlé dokonalosti. Ukázka je velmi detailní a s výjimečně inteligentním a příjemným komentářem.

Vyrobit scénu, která z hraného intra ladně přejde do gameplaye a nenechá vás při tom zavřít pusu, se ještě donedávna objevovala jen občas. Třeba jako v Uncharted 2. Shodou okolností se tahle hra blýskla podobně jako Half-Life vlakem, ale tím veškerá podobnost končí. Krátce a stručně: Se známým hrdinou Drakem havaruje mašina tak nešťastně, že náš hezoun doslova vypadne z vagonu vstříc mnohasetmetrové propasti, ale naštěstí se chytne poslední příčky a tím celé dobrodružství začíná.

Majitelé konzolí PS3 budou vědět o čem je řeč, ale pro ty ostatní: Drake v intru začne šplhat, lozit a skákat po vagonu nahoru do bezpečí a něco podobného pak bude dělat po celý zbytek hry. Úvodní akrobacie je tedy vlastně tutoriál, a to jeden z nejpamátnějších, jaký kdy ve hrách vznikl. Mimo jiné totiž připomíná důležitou věc: Uncharted je plné scén, které vypadají jako in-game videa, ale hráč je přitom ovládá.

Proč setrvávat v laciné póze? Série Call of Duty sice nemá nejlepší pověst, ale jestli se jí něco nedá upřít, pak je to schopnost vtáhnout do atmosféry. A pokud se léta pilované skripty pojí s opravdu dobrým dílem, může dokonce vzniknout nezapomenutelný herní otvíráK, jako ten z Call Of Duty 4: Modern Warfare.

Od doby, kdy jsem byl svědkem téhle scény, sedám si v autě dozadu jen s krajním odporem a na lodě se dívám z uctivé vzdálenosti. Modern Warfare totiž šponuje hráčovy nervy prologem na potápějící se lodi, a pak ho se spoutanýma rukama posadí do auta teroristů. Obě scény už dnes patří k žánrové klasice, a i když k sobě vůbec nepasují (typická vlastnost COD), jsou efektní a navíc dobře představují budoucí herní prostředí. Dáváme pět kalachů z pěti.

GoldenEye 007: Reloaded je skvělý příklad toho, jak si filmy a hry mohou pomoci, když jsou vyvíjeny v příznivé konjukci nápadů a inspirace. Omlazená herní bondovka proto vynikla svým specifickým úvodem, který nezvykle smíchal hru s filmovým trailerem. Poté, co hráč v samotném úvodu kampaně vystřílel pár zásobníků, navštívil několik lokací, promluvil s lidmi a smířil se s tím, že hra nemá žádný úvod, spustilo se intro a Goldeneye v podstatě teprve začal.

Je jasné, čím se tvůrci inspirovali, samozřejmě i ve filmech se někdy úvodní titulky nechají odstrčit přímočarým vstupem do děje a v GoldenEye 007 vyšlo vše na jedničku. Podobný trend se navíc dostává do her čím dál tím častěji, i z tohoto hlediska je proto GoldenEye zajímavý.

Akce ve videu trvá přibližně osm minut, pak začíná vzpomínané intro.

Jakákoliv utopie vždycky skončí buď v plamenech, anebo pod vodou. Ten druhý případ si vzal na paškál BioShock, v němž se kultovní město Rapture ocitlo pod hladinou nejdříve zcela dobrovolně, aby pak pod ní bez vlastní vůle zemřelo. Sestup do podvodního pohřebiště byl jedním z nejvýraznějších momentů ve hrách a překonává ho až úvod BioShock Infinite. V podstatě šlo jen o výrazně zmodernizovanou a stylizovanější podzemku z Half-Life, ale právě ony přívlastky daly intru z BioShocku punc unikátnosti.

Zajímavostí je, že i když je Rapture vymyšlené, můžete jej podle Googlu najít pod hladinou severního atlantského oceánu asi čtyři sta kilometrů západně od Islandu. Samotné Rapture si navíc prošlo náročným vývojem, při němž se hodně věcí rušilo a měnilo. V prvním demu z roku 2003 bylo město sice již pod vodou, ale vývojářský tým neměl úplně přesnou představu o jeho stylu. V prvních ukázkách proto vypadalo více vojensky a bylo v něm i více sci-fi prvků.

Málokterá hra vám dá za úkol utéct z postýlky, proto je Fallout 3 skutečnou raritou. Unikátní batolecí začátek jasně naznačuje, že i když se tato hra podle mnohých kritiků příliš zaprodala mainstreamu, špatná být nemůže. Do třetího Falloutu vstupujete nikoliv jako hrdina, zachránce či renomovaný padouch, ale jako novorozeně, batole a nakonec se z vaultu dostanete, až přestanete mutovat. V neuvěřitelném, skoro hodinovém otvíráku, tedy musíte nejdřív vyrůst, aby hra mohla pořádně začít!

S Falloutem 3 je to asi stejné jako s Modern Warfare. Má hodně nepřátel, ale nápady se mu upřít nedají. Však si autoři přichystali mnoho vtipných překvapení. Skilly a charakteristiku si například vyberete v obrázkovém leporelu...

Je to trochu smutný paradox, ale Test Drive Unlimited 2 předvedl ze sebe to nejlepší hned na začátku a vše ostatní už byla jenom blamáž. Tahle hra byla více sociálním než závodním simulátorem, ale na ten povedený začátek se opravdu zapomenout nedá. Ferrari a volná cesta - to je stejně krásné jako první láska.

S typickým vrznutím kůže jste usedli do krásného vozu a rozjeli se po Ibize. Co víc si přát? V ten moment se vedraly do popředí všechny pozitivní stránky hry - slušné grafické zpracování, fantastický zvuk, extrémní smysl pro detail a nepředstíraná láska ke krásným autům. Škoda, že TDU2 patří mezi ty výjimky, které klamou tělem a na první dojem působí lépe než na ten druhý. Holt i krásné brunetce mohou smrdět nohy...

Doom 3 má tak atmosférický začátek, že je téměř povinnost ho zažít. Je to zvláštní náhoda, anebo nepopulární hry vždycky začínají špičkově? No, možná je to jenom naším ryze subjektivním výběrem. Přesto, Doom 3 má bez ohledu na to, kolik špatného se o něm napsalo, úvod na zápis do kronik.

Buduje v něm totiž parádní atmosféru a téměř vše, co se ve hře od začátku semele, sledujete jako přímý aktér, nikoliv jako divák. A tak to má být. Ochutnejte tedy typické, ale pořád velmi peprné klišé, když vstupujete do tajemného sci-fi komplexu, v němž je po chvilce všechno zbroceno krví. Když stůl recepčního najednou vypadá jako Verdun a místo kafe se do dlažby vpíjí karmín, neříkejte nám, že to není začátek jaksepatří?!