8 památných konzolí, které otřásly ČR
Česká republika nebyla, není a v dohledné době ani nebude konzolová velmoc. Podobně jako v okolních státech střední a východní Evropy zde jasně dominuje hraní na PC a jakkoliv se zdejší časopisy a herní servery snažily své čtenáře v této oblasti donekonečna vzdělávat, vždy se vše stočilo k jediné otázce: „Proč už není NHL na PC?“ Přesto se několika herním konzolím povedlo vydobýt si své místo v naší kotlině a obohatit diskuse na herních serverech o výrazy typu futureproof nebo xbot. Které to byly? Co stojí za jejich úspěchem? Proč se do výběru nedostali vaši favorité? Všechny tyto otázky zodpovíme článkem o osmičce vyvolených. Ze vší nespravedlnosti se pak můžete tradičně vypovídat v diskusi pod článkem.
Když jsme se základní školou jezdili na povinné zájezdy do bázenu, byla to ideální příležitost, jak se pochlubit před ostatními třídami s něčím novým. Někdo ukazoval boty Adiaas se čtyřmi proužky. Jiný se nevytahoval a rovnou vytáhnul Push Pop. A my, kdo jsme už tehdy hltali hry, zase záviděli těm několika vyvoleným, kterým rodiče dovezli z Německa/Anglie/Rakouska origo GameBoye. Záviděli jsme jim, ale zároveň měli doma digihry, na nichž se z několika černých bloků formovaly klasiky typu 99+1 nebo 65+1. Řeč je pochopitelně o šedých plackách se žlutým směrovým křížem a jedním akčním čudlíkem, které umožňovalo hrát Tetris, jezdit v kostkovaných formulích nebo střílet kostkami na kostky z kostek... Sami jsme přitom tak nějak tušili, že se nejedná o žádný zázrak, ale hýbalo se to, měl to i Mirek z protějšího domu a hlavně jsme se skrz ně dostali k daleko zajímavějším věcem.
Anglicky mluvené reklamy se nás pomalu snažily naočkovat, že Nintendo Wii je ideální herní konzole pro celou rodinu, u které si odpočinou hlavně děti, babička a nakonec i pes. V USA, Anglii a Německu možná, jenže u nás se konzoli nepodařilo vymanit se z pozice jakési hračky, na kterou po půl roce v běžné domácnosti padal prach a běžní hráči si ji kupovali jako přídavek ke „skutečnému“ hernímu systému, na němž si občas zarelaxují u Maria nebo Zeldy. Přesto si můžeme, jako trh, jednoznačně gratulovat – prodejní čísla v ČR byla více než slušná a jednalo se o první (nepřenosnou) herní konzoli od Nintenda, které se zde povedlo významněji prorazit i u neodborné veřejnosti. Co na tom, že každý měl doma jen jednu-dvě hry? Bohatě to stačilo!
Je až obdivuhodné, jak moc se zdejšímu zastoupení Microsoftu povedlo vytvořit povědomí o své herní konzoli, navzdory... no, navzdory prakticky všemu. Původní Xbox patřil mezi mytické stroje, o jejichž výskytu na našem území se hojně debatovalo, ale na vlastní oči ho viděl jen málokdo. Snaze o rozvoj jeho nástupce, který měl nad konkurencí výhodu v podobě prvního místa na startu, zase bránila byrokratická politika nutnosti přivést do Čech plně lokalizovanou službu Xbox Live. Nápomocná určitě nebyla ani absence Blu-ray mechaniky, a aby nebyl všem dnům konec, většina těch, kteří si X360 zkusili na vlastní pěst dovézt z ciziny, dodnes chodí po špičkách, když se někdo v jejich okolí snaží dát dohromady písmena R, R, O a D. Až ve chvíli, kdy spadla cena hardwaru (včetně u nás skvěle prodávaného Kinectu) i her na dostatečně příjemnou úroveň, PC hráči „adoptovali“ X360 gamepad jako jedinou možnou alternativu k myši & klávesnici a firma Mountfield nacpala konzoli snad i k pytli sazenic, měl u nás Xbox konečně vyhráno.
Říct, že PlayStation 3 se pouze vezl na popularitě obou svých předchůdců, by byla pravda pouze z poloviny. Vývoj prodejů u nás v podstatě kopíroval ten, který jsme viděli ve zbytku světa. Se snižující se cenou a stoupajícím zájmem lidí o Blu-ray disky rovněž raketově stoupaly prodeje PS3, až dokonce ve výsledném součtu překonaly Xbox 360 i s celým jeho časovým náskokem. Nemálo se na tomto faktu podepsala i kvalita exkluzivních her a hlavně jejich počet. Xbox 360 možná mohl z počátku své existence těžit z her jako Halo 3, Fable II nebo Gears of War, ale s přibývajícími letokruhy se jejich počet i kvalita začaly razantně snižovat. Oproti tomu PlayStation 3 i v době, kdy celý svět šílel z jeho nástupce, dostal možná nejlepší hru celé generace (The Last of Us), přitáhl pozornost masových médií nákladným projektem s hollywoodskými herci (Beyond: Two Souls) a splnil představy mnoha automobilových nadšenců (Gran Turismo 6). Jeho Češi mu zkrátka rozumějí, a to není na osmiletého dědu vůbec špatný výsledek.
Osm bitů, šestnáct bitů, ani NES nebo Sega Mega Drive, natož SNES u nás neměly nejmenší šanci konkurovat jejich levným napodobeninám pocházejícím většinou z Polska nebo zemí bývalé Jugoslávie. Pokud jste je neměli doma přímo vy, měl ji někdo z vašeho okolí. A měl na ní Maria. A rozbíjely se mu ovladače každého půl roku! Absolutního boomu tyto stroje s principialní hardwarovou architekturou NES dosáhly kolem roku 1995, ale jejich následovníky můžete v různých lokálních hračkářstvích a tržnicích na menších městech vidět dodnes, často za cenu kolem tisíce korun. Většinou se honosí názvy jako „Play Game“ nebo „Super Station“ a na obalu ukazují nikoliv screenshoty, nýbrž artworky, aby nalákali co nejvíc nic netušících zákazníků do svých spárů. Před nějakou dobou jsme jim dokonce věnovali celý článek. Pokud si o nich chcete zjistit víc, mrkněte na něj.
V moderní historii nenalezneme mnoho situací, kdy by se nějaké elektronické zařízení ocitlo na trhu zcela bez konkurence, navíc po velmi úspěšném předchůdci, který dokázal, že zde existuje hlad po podobném produktu. PlayStation 2 v rámci České republiky měl tuto unikátní možnost a chytil ji za pačesy. Ani jeden z jeho tehdejších konkurentů – Nintendo s GameCube, Microsoft s Xboxem a Sega s Dreamcastem – se mu na našem území nepokoušely konkurovat a předem byli smířeni s porážkou. I katastrofálně odbytá propagace Segy Saturn v předchozím konzolovém cyklu proti nim vypadala neuvěřitelně profi a Sony si díky tomu bleskurychle podchytila jak dřívější majitele prvního PlayStationu, tak zcela nové zákazníky, kteří do té doby o existenci herních konzolí neměli vůbec ponětí. Obří billboardy, reklamy v časopisech, reklamy v televizi (pamatujete na záběry z Gran Turismo 3 v přestávkách zápasů Ligy mistrů?), to byl jenom zlomek aktivit, kterými si Sony v tehdejší době podrobila naše území. Po celou dobu aktivního života PS2 rovněž podporovala vydávání Oficiálního PlayStation 2 Magazínu.
Ne, PC není konzole, ale mnozí z nás, Čechů, ji z něj rádi dělají. Ať už prostřednictvím emulátorů, které umožňují (mnohdy nelegálně) hrát konzolové tituly skrz ne vždy funkční programy. Nebo snahou přizpůsobit si hraní na maximální možnou míru pohodlnosti, což zahrnuje bezdrátové periferie a velké monitory. Zmínit ostatně musíme i hlasitou menšinu, která má neustálé nutkání vyjadřovat se k problematice – tahle hra nevyjde na PC a to je špatně, protože já bych si ji určitě koupil. Možná, že tito lidé mají i pravdu a skutečně by si ji koupili a skutečně ve hrách nechávají stokoruny měsíčně. Jenže to bychom nesměli vědět, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Jako národ jsme totiž i 25 let po revoluci proklatě vyčůraní a záložku s torrentovými sajtami máme v Internet Exploreru hned po ruce. Doufejme, že se to brzy změní...
Výraz „herní konzole“ používáme v České republice jenom my – herní novináři a lidé, kteří herní novináře čtou. Všichni ostatní, včetně fotbalistů, hokejistů a politiků, se jim naučili říkat plejstejšn. Existují tři základní důvody, proč tomu tak je. Zaprvé – PlayStation byl vůbec první herní konzole, které se u nás dostalo oficiálního zastoupení ze strany mateřské společnosti. Nebýt osobního angažování jejích zaměstnanců (zejména Ivana Bradáče, který v Sony pracuje dodnes), které mnohdy hraničilo s čirým nadšením, dost možná bychom se dodnes smutně koukali přes hranice, kde mají to, co my ne. Zadruhé – v roce 1998 se za přispění Sony v režii vydavatelství Art Consulting a pod taktovkou Farida Starmana objevil Oficiální Český PlayStation Magazín, který spojoval veškerou komunitu kolem konzole v nákladu hodně přes dvacet tisíc výtisků. S cenou 230 Kč byste mu možná prorokovali brzký konec, ale kupodivu se udržel na trhu přes pět let. A za třetí – rozumná cenová politika. V době, kdy ceny her u nás (včetně některých PC titulů) atakovaly hranici dvou tisíc korun a třeba takový Doom se nebál jít i několik let po vydání přes ní, cena samotné konzole i her se vždy udržovala v rozumné hladině, na níž mohli dosáhnout nejen ti, kterým z kapes čouhaly pětitisícovky. Pro spoustu z vás (a nakonec i nás) se první PlayStation navždy zapsal do historie a pokaždé budeme přísahat na hodiny strávené u prvního Metal Gear Solid, Crashe Bandicoota nebo Tekkena.
