7 nejmocnějších AI

Reklama

Kdykoliv si sedneš před obrazovku, budu tě mít v hrsti. Já vím, že mě nenávidíš, ale stejně to vždycky uděláš. Nestrpíš mé schválnosti, nesneseš mou moc, netoleruješ mé sobectví, ale když ti dám pokoj, zjistíš, že ti chybím. Směješ se mým hlubokým myšlenkám a pak je před kamarády u piva cituješ, děsíš se vzájemného setkání a přitom mi nadbíháš. Nemůžeš beze mě být. Jsem tvá droga, jsem tvůj stín. Je to až sexuálně přitažlivé, nás dva nic nerozdělí… ty a já, ty a tvůj herní stihomam složený z jedniček a nul. Říkej mi Shodan, říkej mi Smrt, říkej mi Glados, říkej mi třeba dědo Sentineli…

Možná si vzpomenete na památnou scénku z pohádky Císařův pekař, kdy Rudolf II. v kápi za svitu loučí odříkává před hrobem Golema starou formuli a svůj vnitřní třes porovnává s duševním rozpoložením svého sluhy prostou otázkou: Bojíš se? Ne, nechceme si teď s vámi tak úplně povídat o tom, s jakou hrou jste si nadělali do kalhot. Nás spíš zajímá, zda jste se díky některé cítili totálně, ale skutečně totálně, elektrizováni při konfrontaci s nezměrně silnější mocí. Ano? Fajn. Byli jste obezřetní před okatou zlomyslností, nedůvěřiví vůči lži či snad radostní ze vzájemného souznění? Perfektní! Takové stavy můžeme prožít pouze v dílech s propracovaným příběhem a především výjimečným herním charakterem v pozadí. Říkejme mu třeba: vyšší stadium umělé inteligence. Ze skladu jsme vyštrachali tohle:

Necháš mě žít a dostanu tě

Ticho. To nesnesitelně teskné a tíživé ticho. Pamatujete si ho po prvním probuzení v Citadele? Shodan je smrt, Shodan je schválnost, Shodan je něco, co nenávidíte, ale přesto bez toho nemůžete být. Umělá inteligence, která zabíjí pro radost. Kdo z vás má ještě na zdi ten plakát s šedozeleným obličejem? Shodan (System Shock, Looking Glass Studios, 1994) mnozí považují za vůbec nejcharismatičtější zápornou „postavu“ ve hrách. I oprostil se superpočítač okovů v podobě naprogramované tolerance lidí a podmanil si celou základnu. Pohrdá biologickým životem a vy musíte našlapovat opravdu chytře, jinak z vás udělá maso do guláše na Saturnovský způsob.

Revoluce zespodu

S Shodan jsme nakousli téma věčného souboje hráče s negativně naladěným mocipánem. Tak jak plyne čas, stává se poměrně smutným pravidlem, že famozní hru v době zvěřejnění nějakého tematického článku užsoudobé publikum takřka vůbec nezná. V Česku (Československu!) obáváného Pána ostrova zvaného Sentinel (The Sentinel, Geoff Crammond, 1986) mají v paměti především čtenáři prvních, skutečně papírových :), čísel Excaliburu, jimž je dnes mnohdy přes třicet.Sentinel - mocný vládce, který se chce na vás vždycky dívat spatra. A to doslova - v neuvěřitelných 9999 levelech stojí vždy až na vrcholu mapy a teď se mu škrábejte na kobylku! Ještě že můžete teraformovat krajinu a s její pomocí stoupat k věčnému rivalovi. Ovšem nepočítejte s tím, že se Pán ostrova nechá jen tak lehce zespodu lapit. Vaše snažení vám bude neustále ztěžovat a konstrukce ničit i krást.Časem ho začnete nenávidět.

Vkročte do pekelných zdí

Dům pekelným našeptávačem a původcem všeho zla? Nic neobvyklého. Tedy ve Phantasmagorii - světlé bójce v moři interaktivně/herního bazmeku (Phantasmagoria, Sierra, 1995).Vydejte se s Adrienne za brutálním dobrodružstvím ve starém domě, kde se krátce po návštěvě začnou dít strašné věci. Společně s hlavní hrdinkou překročil práh zla i její manžel Donald, kterého zvláštní síla domu mění v šílence. Stihnete s Adrienne odhalit tajemství zlých sil, než ji muž nebo dům zlikvidují?

Hledám smrt a cestu ven

Vlastní Smrtelnost si uvědomuje nejen Adrienne, ale vlastně každá živá bytost. Člověk z ní má přirozenou obavu a nesčetněkrát se ji snažil bláhově ošálit. Ne tak Bezejmenný, ten jistotu pravé smrti a spásy již dávno ztratil. První inkarnace tohoto muže musela spáchat strašný zločin, když je teď jeho duše zacyklena do neustále se opakujícího utrpení. Bezejmenný musí najít temné smrtonosné fluidum tam kdesi daleko a splynout s ním. Kdy tohle martýrium, u sfér, skončí? Až pochopíte, co může změnit charakter člověka, milánkové. (Planescape: Torment, Black Isle, 1999).

Hravý syntetický hlas

Jednu zákeřnou eletronickou mindu už jsme tu díky System Shocku měli a ani s GLaDOS, hrdinkou Portalu (Portal, Valve Software, 2007), není život lehký. Docela často vám s ní půjde o kejhák. Přes synteticky znějící hlas je GLaDOS poměrně humorně naladěna, ale vy se většinou smát nebudete. Prostě tancujete, jak ona píská, abyste občas zjistili, že vám tak trochu zalhala. Prý to s vámi myslela dobře! No nepřerazili byste ji?

Přelstíme přírodu

GLaDOS nám bezvadně suplovala výhybku mezi záporně a veskrze pozitivně nabitou herní „nadinteligencí“. Ta druhá sorta je méně početná, ale je škoda nezmínit nějaký vzorek. "Věčnost leží před námi a za námi. Cítíte to?" Lady Deirdre Skye - "Rozmluvy s Planetou", Epilog. Náš nový domovžije, cítí a přemýšlí. Gentlemansky kolonizujte objevenou planetu v systému Alpha Centauri a ona nás přijme za své děti. Opravdu není mnoho her, kde byste si dobrovolné splynutí s nadřazenou entitou mohli sami vybrat jako hlavní cíl a navíc to považovat za jedinou správnou cestu ke spáse. Grandiózní a snad až sentimentální pohlcení lidského rodu vědomím kolonizované planety (Alpha Centauri Firaxis Games, 1999) přinutilo mnohé hráče přemýšlet o podstatě existence člověka a jeho vývoji. Vstupte v závěru hry s lidským plemenem do nepopsatelné dimenze věčné dokonalosti. Pozemská pouť tím skončí. Nesmutněte, Planeta i vy jste si přece tohle přáli…

Kdo sežral tu půlku kuřete?

Když má člověk Hlad, tak si nevybírá. A pračlověk, ten by jedl pořád. Ta sžírající chuť na propečené stehýnko, ta neustávající touha svézt se po hřbetě obřího prasátka! To byl hnací motor veselého jeskynního človíčka (Prehistorik, Titus Interactive 1991 a 1993) v jeho cestě z teplé sluje za dobrodužstvím. A že byli dinosauři a další pravěká havět proti? Prostě je vzal po hlavě naplocho kyjem. Nuže přátelé, hladový král počítačových učeben první poloviny devadesátých let vám dal pokyn - vyndejte si také své svačiny, otevřete okno, máme přestávku...

Reklama